Ty jo, musím ti něco vyprávět o Nikole. Už jí bude čtyřicet a pořád je sama. A přitom je to taková chytrá a pěkná ženská! V práci se má, slušnej plat, fajn kolegové, všechno v pohodě ale to ženský štěstí, to ne a ne najít…
Její rodiče, Alena a Josef Nováčkovi, s ní samozřejmě bydlí v jednom prostorném bytě v Brně a mají o ni pořád starost. Spíš jí pomáhají psychicky, ona by klidně finančně potáhla i je, ale ti vždycky odmítají.
Nikolo, bydli s náma, místa je tu dost! Peníze budeš jednou potřebovat, až si najdeš svoje štěstí! říkají pořád Alena a Josef.
A každý den ji litovali, když se utahaná vracela z práce.
Nikdo tě, chudáčku, nikdo nepolituje, než my s tátou, povzdechla si mamka.
Až tu jednou nebudeme, těžký to pro tebe bude, holka! Nebudeš si ani komu postěžovat. Musíš si to svoje štěstí najít! přidal se táta.
A tak seděli po večerech u televize, tři lidi, rok po roce, hledali Nikoly štěstí pořád u zpráv a kriminálek. Nuda, že by jeden zíval!
Zvlášť divný přišlo Nikole, když její táta mluvil o tom, až nás tu nebude. Vždyť Aleně a Josefovi bylo devatenáct, když ji měli, tehdy se vzali z velké lásky! Mluvit už teď o smrti nějak nesedělo.
Nikola měla kluka už na vejšce Pepu Bartoše. Byl to pořádnej chlap, spíš takový dobromyslný neohrabanec, u čeho byl, to převrhl, rozbil nebo ztratil. Máma si z něj utahovala a říkala mu Pepa-pětiprsťák nebo chodící pohroma. Táta zase předváděl, jak kulhá a chytá všechny věci, co padají na zem.
To není parta pro tebe, Nikolo! To je smolař, co chytne, to zkazí. Tím bys svoje štěstí nenašla! říkali jí.
No, a jak furt slyšela, že Pepa je smolař, začala mu to věřit. Ale ouha, rodiče spletli! Pepa dostudoval práva, otevřel si advokátní kancelář, oženil se se ženskou, která tu jeho neohrabanost našla roztomilou. Prostě mu muselo být volno, teď bydlí za městem v domku se zahradou.
Nikoliný štěstí ještě někde běhá, musíme ho najít! konejšili rodiče Nikola i sebe.
Rodina je to fakt dobrá, drží spolu. Třeba před pár měsíci jeli všichni na dovču do Thajska. Večer co večer si teď prohlíží fotky, jak tam leželi na pláži, jedli, pili… Skvělá dovča.
I tam se Nikola seznámila s jedním chlápkem Roman, pocházel z Minsku. Pro rodiče ale byl další terč k vtípkům: No vidíš, místo života přišel Románek s Romanem z Běloruska! smála se máma. Táta si nacpal polštář pod triko a dělal, jak je Roman obtloustlej. Přitom byl Roman prostě trochu statnější, ale Nikola se s ním ráda dívala na hvězdy, věděl toho spoustu o vesmíru.
Dokonce mu Nikola dala číslo, i když rodiče Romanovi moc nefandili. Když se vrátili domů a máma zjistila, že si s Romanem stále volají, zle se zatvářila: Lázeňský románky jsou trapný! Z toho nikdy nic nebude!
Je jedno, že ani Nikola, ani Roman nemají rodinu. Prý stejně tenhle románek nikam nevede. Hledej si svoje štěstí, my ti pomůžeme, miláčku! ujišťoval ji zase táta.
V létě jezdili s rodiči na chalupu u Svitavy. Řeka, příroda, večerní čaj pod jabloní, grilovačky u altánku. Všechno domácí, zelenina i ovoce. Sousedé taky chodili posedět. Jedenkrát přijel k sousedům jejich syn Tomáš s malým Adámkem, bylo mu tak pět. Oba blond, modrooký, pihovatí, uši jim trčely úplně stejně.
Sousedé pak vykládali, že Tomášovi manželka utekla za bohatým podnikatelem a Adámka tam nechtěla. Prý je až moc podobný tatínkovi, ne matce. Tak Tomáš zůstal s mrňouskem sám.
Nikole se oba moc zalíbili bylo v nich něco tak opravdového a citlivého. A mezi Tomášem a Nikolou hned taková jiskra, že to šlo vidět. A Adámek se k ní taky rád tulil.
Rodiče si samozřejmě neodpustili narážky: Tomáš ohlodal všechnu mrkev na zahradě, jednu nechal! Vsadím se, že ho sem poslali, abyste se seznámili! Proč si brát chlapa s dítětem! chechtala se máma.
To je taky smolař! Vždyť dobrý ženský chlapa s děckem nenechá! dodal táta.
Nikola poprvé tátovi oponovala: No právě, tati. Dobrý ženský nechaj dítě u solidního chlapa, protože ví, že se o něj postará! Že ho nezničí chlastem, že vychová!
Ne, Nikolo, to není tvý štěstí! My chceme svoje vnoučata, ne cizí! Abychom drželi malé ručičky a poslouchali šlapání dětských nožiček po bytě…
Rodiče se urazili. Se sousedy přestali mluvit, a ti si taky řekli svoje. Sousedské večery skončily, mlčky seděli u čaje pod jabloní a bědovali, že Nikola nemá štěstí v lásce. Tak uběhlo celé léto v nějaké divné melancholii.
Přitom Nikola Tomáše i Adámka milovala úplně, stejně jako rodiče. Nechtěla je zklamat. Cítila se provinile, že se zamilovala do někoho, kdo podle nich není ten pravý. Tak po sezóně odjeli všichni tři zpět do paneláku.
Rodiče ji samozřejmě milovali, a tak podzimní večery o Tomášovi a Adámkovi nepadlo ani slovo, ani z legrace.
Jednou Nikola cestou z nákupu narazila na malou rezavou kočičku, utíkala před deštěm schovat se pod kolo auta. Mrňavá, špinavá koulička, mňoukala, úplně ztracená, bez maminky, připomněla Nikole Adámka. Byla celá sama na světě, doslova v nebezpečí života, jedno šlápnutí a bylo by po ní.
Nikola natáhla ruce, vzala tu malou chudinku pod bundu a bylo jí jedno, že je promočená a špinavá. Hlavně ji chtěla zahřát.
Doma ji osušila ručníkem a nalila mlíčko do misky. Sedla si do kuchyně na zem a pozorovala, jak kočka dychtivě pije, růžovým jazýčkem rychle mávala, jako by měl pohon.
Chuděra vyhladovělá, pomyslela si Nikola.
Do kuchyně nakoukl tatínek Josef s novinama, za ním i máma. Sledovali nečekaného hosta, ale na jejich tvářích nebylo ani trochu pohnutí spíš zmatek a rozčílení: Co s tím uděláme? To nám tu všechno zdemoluje!
Malá kočička si potom spokojeně zevla a okamžitě udělala loužičku v rohu kuchyně. Nikola ještě neměla šanci vytáhnout ubrousek, když se rozječela Alena: Okamžitě to odnes pryč! Ta tady všechno zničí! Podlahu poškrábe, sedačku rozdrásá! Pepo, řekni jí něco! Tohle není dům pro zablešené potvory!
No jasně, budem smrdět jak kočkomilové a slušní lidi nám obloukem nebudou chtít přijít na návštěvu! přidal se táta.
Mámo, táto, ona je přece úplně malá koupíme škrabadlo, zkusíme naučit na kočičí záchůdek! Podívejte, jak je roztomilá! bránila svůj úlovek Nikola. Nechápala, co jim na tomhle malém zvířeti vadí. Nikdo nemá alergii a byt je obrovský.
Ne, ne a ne! My tady žádnou kočku nechcem! rozčilovala se máma až do běla.
Ale Nikolo! Chápu, že ti jí bylo líto, ale odvez ji do útulku. Když ji nevezmou, pohroz jim, že je dáš do novin! rozčilil se i táta, mával novinama jak šavlí.
Nikola beze slova vzala koťátko a zabouchla za sebou dveře. Bylo jí fakt smutno. Vždyť ve čtyřiceti nemá vůbec nic svého ani děti, ani manžela, ani střechu nad hlavou! Nemá ani vlastní život! A nemůže mít ani tu kočku!
Ne, chtěla svůj vlastní domov, byť jen maličký pokojík, kde by byla sama sebou.
Místo do útulku Nikola vjela do první realitky, co cestou viděla, a během chvíle jí našli malý byt v Žabovřeskách a majitelé dokonce dovolili, aby tam žila se zvířetem!
Poprvé v životě se Nikola cítila opravdovou paní domu. První na co myslela, bylo koťátko všechno vybavení, misky, stelivo, škrabadlo. U veterináře zjistila, že je to kočičí holka, zhruba dvouměsíční. Nikola ji pojmenovala Lentilka.
A hned se cítila aspoň trošku šťastná. Při pohledu na Lentilku si často vzpomněla na Adámka a Tomáše.
A jednou hele, zvoní mobil! Nikola čekala, že to je někdo z práce, ale ne byl to Tomáš! Nakonec si neodpustil kontakt, byť byli rodiče pořád napružení. Prostě vedle v telefonu slyšela jeho hlas: Ahoj, Nikolo! Jak se máš? Adámek by ti chtěl něco říct…
Nikole se automaticky vykouzlil úsměv na tváři, vybavila si ty jeho pihy a zvědavý kukadla.
Nikolo! Chybíš nám! Přijď k nám na návštěvu! My s tátou tě čekáme! ozvalo se dětsky do telefonu.
Já přijdu ale vezmu si s sebou koťátko, nevadí? zeptala se.
A do telefonu se ozval veselý Tomáš: Jasně, klidně přiveď celou ZOO! My si pro tebe hned zajedeme, řekni adresu!
A tak Nikola našla své štěstí! Proti všem předpokladům a navzdory rodičům. Je šťastná s Tomášem, Adámkem a Lentilkou. A brzy bude mít Adámek bráchu nebo sestřičku na tom už nezáleží!
Na rodiče Nikola nezapomíná, pořád jim volá, aby jen řekla, že se má dobře a že svoje štěstí opravdu našla.
Sice je to štěstí jiné, než si představovali, ale je jen její. A snad jednou Alena s Josefem pochopí a smíří se s tím, že takhle je jejich dcera prostě nejšťastnější.
A třeba si nakonec přeci jen podrží v náručí malé dětské ručičky a uslyší ťapání malých nožiček po brněnském bytě…
