Nikdy se nedařilo Nikole nalézt to své štěstí. Už jí táhne na čtyřicet, a stále je sama úplně sama. Přitom jí život nic neodepřel: je chytrá, pohledná, pracovně úspěšná. Výborná práce, plat přes padesát tisíc korun měsíčně, a přesto jí to ženské štěstí uniká.
Její rodiče, Anna Hrdličková a Ivan Marek, měli o Nikolu velké starosti. Podporovali ji, hlavně psychicky, protože finančně by spíš mohla pomáhat ona jim což ale vždy odmítali.
Pořád s námi bydli, Nikčo, místa je tu dost! Peníze si šetři, třeba se ti jednou budou hodit, až najdeš toho pravého, utěšovala ji Anna a Ivan smutně přikyvoval.
Každý den Nikolu litovali, když se vracela domů z práce, celý den v běhu a unavená.
Nikdo tě nemá, chudáčku, kromě nás s tátou rád! Nikdo tě nepohladí ani neposlouchá, co tě tíží, povzdechla matka.
Až tady jednou nebudeme, těžké to pro tebe bude, dcero! Ani se nebudeš mít komu svěřit! Musíš si to štěstí, holka moje, opravdu najít!, dodal otec.
Sedávali pak spolu u televize, den za dnem, rok za rokem, život plynul v nekonečném běhu hledání štěstí u televizní obrazovky. Nuda k nevydržení!
Zvláštní pro ni bylo především, když otec říkával: Až už tady s mámou nebudeme Vždyť Nikolu měli s Annou v osmnácti letech, brali se z velké lásky! Na podobné řeči to bylo sakra brzy.
Nikola kdysi, už na vysoké, potkala kluka Vaška. Byl to takový velký neohrabanec. Hrozně legrační. Kam prošel, tam něco shodil, převrhl, rozbil.
Anna mu s úsměvem říkávala Vašek talíř samá pohroma!
Ivan zas předváděl, jak Vašek vrávorá a snaží se dohonit, co mu letí z ruky.
Ne, dcero, ten je do života smolař, všechno co chytí, se rozbije! Ten tvoje štěstí nebude. To není ono, mlčky ji od něj odháněli.
Slovo dalo slovo a červík pochybností v Nikole hlodal, až Vaška začala skutečně vnímat jako velkého nešiku a smolaře.
Jenže rodiče se spletli. Vašek dostudoval práva, otevřel si advokátní kancelář, oženil se s dívkou, která považovala jeho neohrabanost za kouzelnou. Vašek měl prostě jen moc malý prostor. Dneska žijí v rodinném domě na okraji Brna.
Nikole se štěstí někde toulá, musíme ho najít!, utěšovali se Ivan a Anna.
Jinak ale byli hezká rodina, drželi pohromadě! Nedávno společně vyrazili na dovolenou do Thajska. Večery nyní tráví prohlížením fotek z cest: válení na pláži, místní jídlo, úsměvy. Krásný relax.
Tam potkala Nikola muže jmenoval se Roman. Pocházel z Běloruska.
A hned se dočkala rodinného posměchu: No vida, nečekaně nám tu padl do klína románek s Romanem z Běloruska! zasmála se Anna.
Ivan si nacpal pod tričko polštář a poskakoval po pokoji, aby ukázal, jaký je Roman tlustý.
Nikole bylo Romana líto. Přitom nebyl tlustý, byl jen statný. Strašně zajímavý, věděl hodně o hvězdách a večer jí na pláži ukazoval souhvězdí.
Navzdory rodičům dala Romanovi číslo. Po návratu do Brna, když Anna zjistila, že si Roman s Nikolou stále volají, otočila:
Letní lásky jsou trapné! Nikdy z toho nic dobrého nevzejde!
Nezáleželo přitom, že oba byli svobodní. Šlo jen o princip, že to byla letní romance nikam to vede!
Hledej štěstí, holka! My tě vždy podpoříme, jsi přece naše milovaná dcera, na nás se můžeš spolehnout!, ujišťoval Nikola otec.
V létě jezdili společně na chalupu. Řeka, příroda, čaj pod starou jabloní, grilování a vzácné vlastní ovoce a zelenina. Návštěvy sousedů byly běžné.
Jednou k sousedům přijel jejich syn Martin i s malým klukem, zhruba pětiletým Ondrou. Byli jako dvojčata světlé vlasy, modré oči, pihy. A stejné odstávající uši.
Sousedé potom pověděli, že Martinovu ženu sbalil jeden podnikatel. Malý Ondra ho nezajímal, byl až příliš podobný otci podnikatel by takového doma nechtěl. Takže Martin zůstal s ještě malým Ondrou sám.
Nikola je okamžitě přijala do srdce. Mezi ní a Martinem přeskočila jiskra, a malý Ondra ji hned objal celou duší.
Anna znovu neodpustila ironii: Martin sežral všechnu mrkev, jednu nechal jen tobě! Je jasné, že tě sem pozvali naschvál, abys ho poznala! Proč bys měla chtít muže s dítětem?
To je neschopný jak mohla odejít žena od dobrého chlapa, obzvlášť s dítětem? otec souhlasil.
Ale Nikola se poprvé tatínkovi vzepřela:
Tati, právě proto: od dobrého muže se ženská sebere jen tehdy, když ví, že dítě nezahodí, že se o něj postará!
Ne, Nikčo, to není tvoje štěstí! Najdi si své! My chceme své vnoučátka muchlovat, ne cizí!
Ivan s Annou se naštvali, přestali se sousedy bavit. Dohady vyeskalovaly, večerní pohoda u sousedů skončila.
Zatímco rodiče seděli pod jabloní a žehrali na osud, Nikola myslela jen na Martina a Ondru. Milovala oba a měla své rodiče opravdu ráda. Nechtěla jim ublížit a tak se cítila provinile, že miluje někoho, kdo nezapadá do představ své matky a otce.
Sezona skončila všichni tři odjeli zpátky do bytu v Brně.
Na podzim už u nich doma jméno Martin a Ondra v žádných rozhovorech nepadlo, ani jako vtip.
Jednou Nikola uviděla v dešti malinkaté zrzavé kotě. Schovalo se na parkovišti pod autem, uplakané a promoklé, pištělo o pomoc. Nemělo maminku. Připomínalo malé Ondrovo osamění. Bylo samo stejně jako ona. Sedělo pod kolem, které ho mohlo každým okamžikem rozdrtit.
Nikola ani na chvilku nezaváhala. Vzala drobečka do náruče a schovala ho pod bundu. Bylo jí úplně jedno, že je špinavé. Hlavně ho chtěla zahřát vlastním teplem.
Doma ho osušila ručníkem a nalila mu do mističky mléko. Sedla si na zem v kuchyni a pozorovala, jak hravě mlaská růžovým jazýčkem mléko.
Chudinka malá, musí mít hrozný hlad, pomyslela si.
Ve dveřích se objevil Ivan s novinami, za ním Anna. Oba sledovali příchozího vetřelce, v očích neměli ani stopu soucitu.
Co s ním bude teď? Co s tou potvorou?
Koťátko se najedlo, vesele zívlo, a pak si v kuchyni našlo to správné místo a vyčůralo se tam.
Nikola ani nestihla utřít loužičku, když Anna začala křičet:
Okamžitě to zvíře odneste pryč! Nó, ten nám tu zalije celý byt, roztrhá křesla a škrábe stěny! Ivan, řekni jí něco! My tady nebudeme bydlet se smradlavým zvířetem!”
A vůbec, kočka tu bude všude cítit! Žádný slušný soused k nám už ani nepáchne, přidal se Ivan.
Mami, tati, je to jenom mimino! Koupíme škrabadlo, zvykneme ho na kočičí záchod, podívejte, jak je roztomilé! hájila Nikola svého nalezence. Nevycházelo jí, proč jim to tak vadí nikdy nikdo v rodině neměl alergii. Byt měl 4+1, místa dost!
Ne, ne a ne! Takové zlo domů nepůjde! Zařiď mu útulek, syčela máma.
Když ho nevezmou, pohrozím novinářům! Píšu o nich článek! zuřil Ivan s novinami v ruce.
Nikola sebrala kotě, zabalila je do svetru a bouchla za sebou dveřmi.
Bylo jí úzko a styděla se v téměř čtyřiceti nemá nic svého: děti, muže, ani domov. Ani život jí doopravdy nepatří! V jejím věku nemůže mít ani vlastní kotě! Ne! Potřebuje vlastní byt, i kdyby to byla jen malá garsonka! Prostor být sama sebou, už nic nepředstírat.
Namísto útulku zamířila do nejbližší realitky.
Během chvíle jí našli jednopokojový byt, kde bylo v inzerátu zvířata povolena.
Prvně v životě se cítila jako skutečná paní domu. Koupila koťátku vše potřebné, a veterinář určil, že to je holčička, asi dva měsíce stará. Nikola ji pojmenovala Veselka.
Skrz Veselku si Nikola často vybavila malého Ondru a jeho tátu.
Jednoho dne zazvonil telefon Nikola vůbec nečekala, že její rodiče se už se sousedy pohádali na život a na smrt ale Martin nakonec zavolal!
Ahoj! Jak se máš? Ondra ti chce něco říct!
Usmála se, vybavila si jeho pihy a dychtivé modré oči.
Nikčo, stýskáme si! Přijeď k nám na návštěvu! Táta na tebe čeká!
Přijedu, ale vezmu s sebou koťátko, nevadí? zeptala se.
Ozval se Martinův smích: Můžeš přivést celý cirkus! Přijedeme pro tebe. Řekni adresu!
Tak našla Nikola své štěstí. Navzdory všemu žije s Martinem, Ondrou, a Veselkou. A brzy bude mít Ondra sourozence. Nebo sestřičku? Komu na tom záleží.
Rodiče Nikola nezavrhla. Pořád je má ráda, často volá, aby je ujistila, že je šťastná a má se dobře.
Možná jednou Anna i Ivan přijmou její štěstí a přestanou jí do telefonu křičet: Vrať se domů!
Snad pak i oni jednou obejmou dětské dlaně a uslyší cupitání dětských nožek…
