Vendula si hned neuvědomila, kdo to tam tak loudavě kráčí po silnici. Zaparkovala své auto a rozběhla se k té malé bytosti, která zoufale potřebovala pomoc…
Když se přiblížila, málem se dala do pláče. Před ní stál, vrávoraje, vyčerpaný kocour. Nedokázala ani rozeznat, jakou měl barvu, protože byl celý umazaný od bláta.
Nejhorší ale bylo, že ten ubožák nemohl pořádně vidět ani dýchat. Na hlavě měl nasazenou uříznutou plastovou lahev.
„Kdo ti to udělal?” zhrozila se, když opatrně chudáka zvedla.
Připadal jí jako bez tíže. Kocour se naposledy pokusil trhnout, ale nešlo to, a bezvládně jí visel v náručí.
„Tomáši, jsi v práci? Potřebuju tě nutně. Počkej!” zavolala do telefonu a uháněla na veterinární kliniku, kde pracoval její přítel.
Následující dvě hodiny bojovali Tonda a jeho kolegové o život zvířete. Vendula tiše seděla na chodbě a naslouchala.
„No, co ti mám říct… Kocour měl štěstí, že tě potkal. Ještě chvilku a už bychom mu nemohli pomoct. Dneska zůstane u nás. Mám službu, tak se o tvého svěřence postarám,” usmál se kluk.
„Tondo, děkuju. Kdyby nebylo tebe, ani nevím…” začala Vendula a rozplakala se, opřena o rameno veterináře.
Tomáš ji pohladil po hlavě: „Všechno bude dobrý, Vendy, vždyť si pamatuješ, jak to bylo v dětství?” mrkl na svou nejlepší kamarádku.
Vendula se přes slzy usmála. Znali se dlouhá léta. Tomáš jí tolikrát pomohl. Od dětství věděla – když je Tonda nablízku, všechno dobře dopadne.
„Běž domů. Ať se máma zase nerozčilí,” znepokojil se kluk.
Vendula přikývla a rychlým krokem zamířila k východu. Tomáš se za ní díval s něhou…
*****
Tonda se bál oprávněně. Byl Vendulčin soused a znal její rodinu. Rodiče dívky už dávno holdovali alkoholu.
Vloni rodinu opustil otec. Matka Venduly byla neútěšná. Čím dál víc ztrácela lidskou tvář a spouštěla se na dceru.
Tomášovi bylo vždycky trochu líto hezké holky s rezavými vlasy a pihami.
Byl o tři roky starší než Vendula a hned se jí ujal. Chránil ji před výtržníky a holkami, které ji škádilly. Vendula přijímala Tondovu pomoc s vděčností.
Na rozdíl od svých rodičů toužila po lepším životě. Vystudovala gymnázium se stříbrnou medailí. Věděla, že bude muset vynaložit maximum úsilí, aby se dostala na prestižní univerzitu.
Teď byla Vendula studentkou třetího ročníku Filozofické fakulty, obor anglistika.
Tomáš byl na kamarádku pyšný. Sám nedávno dokončil Veterinární univerzitu, svou práci miloval, ale říkal si, že zvládnout cizí jazyky je mnohem těžší.
Vendula stíhala nejen studium, ale i brigádu jako kurýrka v ojetém autě, které zdědila po otci.
„Jsem doma!” zavolala Vendula z předsíně.
Odpovědí jí bylo pravidelné chrápání. Bytem se nesl těžký zápach alkoholu. Matka spala s nohou svěšenou z gauče. Na podlaze se válely prázdné lahve.
Dívka těžce povzdechla, uklidila nepořádek a šla do svého pokoje připravovat se na zkoušky.
Z hlavy jí nešel obraz týraného zvířete. Jak je na tom? Vzala telefon a napsala Tondovi…
Ubožák kocour spal a neklidně sebou škubal. Zdálo se mu, že jsou jeho trýznitelé stále nablízku. Tiše kňučel bolestí a zase upadal do tmy.
„Dáš to, bojovníku! Kvůli Vendy. Moc na tebe čeká a přeje ti zdraví,” šeptal Tomáš, který seděl vedle něj.
K ránu kocour otevřel oči, a když u sebe uviděl člověka, pokusil se utéct. Ale nešlo to. Zoufale hleděl na Tomáše. V jeho pohledu byla bolest.
„Tiše, maličký, já ti neublížím,” říkal Tomáš.
Ale kocour věděl, že v tomhle světě se nedá nikomu věřit. Chtěl zasyčet, ale z hrdla se mu vydral jen chrapot.
„Všechno je v pořádku, krasavče,” opatrně prohlížel kočku kluk.
Celý týden strávil nebohý kocour na klinice. Vendula za ním chodila každý den, i když se jí ze začátku stranil. Postupně si ale zamiloval Vendulu a Tomáše a začal se k nim opatrně tisknout.
„Přece jenom sis ho chtěla vzít domů?” ptal se Tomáš dívky.
Obával se, jak zareaguje matka na nového člena domácnosti. Vendula sebevědomě přikývla a přitiskla si kocoura k sobě…
Kupodivu žena přijala zvíře v klidu. Jenom se zachraptěle zeptala:
„Doufám, že ho nebudu muset krmit já?”
Vendula se ušklíbla. Její matka Božena utratila celý důchod za alkohol. Kocour a dcera nebyly v jejích plánech.
„Mami, já se o něj postarám,” povzdechla si dívka.
„Odpověď dospělého člověka. Chválím,” řekla matka spokojeně.
A jako by se probrala, zeptala se:
„A jak jsi ho pojmenovala?”
Vendula se podívala na šedorezavého kocoura a odpověděla:
„Rysík.”
„Vážně se podobá rysovi,” zasmála se Božena.
A tak začali žít s kocourem společně. Vendula se domů vracela radostněji, protože teď věděla, že na ni někdo čeká…
Rysík nedůvěřoval Boženě. Žena ho děsila chrapotem a prudkými pohyby. A pach alkoholu ho znervózňoval.
Když nebyla Vendula doma, snažil se matce vyhýbat.
„Je takový divoký, nemazlivý,” brblala matka nespokojeně.
Vendula pokrčila rameny a snažila se do hádek nezatahovat.
Když přišel na návštěvu Tomáš, Rysík se k němu opatrně vytratil. Pak se mu otíral o nohy. Dobře si kluka pamatoval a byl mu vděčný za záchranu.
Tomáš Vendule řekl, že Rysíkovi jsou asi čtyři roky. Ale kocour toho hodně prožil. Chybělo mu pár zubů, měl problémy s jednou packou a se srdcem.
„Nadměrná zátěž, třeba jako let letadlem, je pro jeho zdraví nebezpečná,” říkal Tomáš.
„No jo, a my jsme si právě s Rysíkem chtěli odpočinout v cizině,” smála se dívka, i když dobře věděla, že žádné lety jim nehrozí…
Uplynuly dva roky.
Vendula dokončovala univerzitu a snila o kariéře překladatelky. Jednou doručovala do kanceláře velké společnosti balík dokumentů.
Sekretářka převzala zásilku. Vendula se už chystala odejít, když z kanceláře vyšel zmatený muž:
„Nemám ponětí, co budu dělat? Jednání za hodinu a ani jediný pořádný překladatel!” povzdechl si.
Vendula se zahleděla na hezkého muže. I on si jí všiml.
„Vy nejste náhodou překladatelka?” zeptal se.
Sekretářka už otevřela pusu, ale Vendula ji předběhla:
„Ano, jsem překladatelka. Umím anglicky a německy,” odpověděla rázným hlasem.
Koutkem oka viděla, jak sekretářce vytřeštily oči jako talíře. Ale rozhodla se risknout…
A tak Vendula po krátké době dostudovala univerzitu a byla přijata jako osobní asistentka Michala Novotného.
Michal se ukázal jako okouzlující muž kolem pětatřiceti let. Po pár měsících se jejich vztah stal víc než jen pracovním. Vendule se Michalova pozornost líbila. Krásně se dvořil, dával jí neobvyklé dárky.
„Copak tě nepoznávám, kámoško? Jak jsi nastoupila do práce, jsi úplně jiná,” říkal Tomáš Vendule.
Dívka se tajemně usmívala. Nechtěla se s nikým dělit o své štěstí…
„Měl bys jí to říct. Jak dlouho se budeš trápit kvůli tý Vendule?” domlouval Tomášovi jeho nejlepší kamarád Nikola.
„Asi máš pravdu. Ale bojím se, že to nebude opětovat. A zničím naše přátelství,” přiznal se kluk.
„Tohle není přátelství, ale nějaký výsměch. Už na tobě není kus zdravé kůže,” zamračil se Nikola.
Tomáš věděl, že má kamarád pravdu…
Tomáš měl narozeniny a Vendula mu podle zvyklosti přišla poblahopřát jako první. Zaklepala na dveře. Tomáš už na ni čekal přede dveřmi.
„Tondo, všechno nejlepší!” řekla Vendula, když vešla do bytu.
„Tolik let a nic se nemění,” usmála se na ně Tomášova maminka.
Vendula jako vždycky upekla kamarádovi jeho oblíbený dort. Seděli v kuchyni a popíjeli čaj.
„Dneska jsi nějaký tajemný, Tondo. Co se děje?” zeptala se první Vendula.
„Vendy, víš, že jsem ti chtěl už dlouho něco říct…” začal Tomáš. Ale Vendula ho přerušila:
„Poslouchej, já mám s tebou taky vážný rozhovor.”
Kluk ztuhl. V duši se mu zableskla naděje.
„Tak řekni ty první,” navrhl.
Vendula se usmála:
„Nastoupila jsem do práce. To víš. A ještě… zamilovala jsem se!” vyhrkla a podívala se Tomášovi přímo do očí.
Ten se na chvíli zarazil:
„No konečně, Vendy. Jsem tak rád, protože já jsem taky…” ale nedokončil, protože dívka ho zase přerušila:
„A víš, on je takový starostlivý… Pravda, je starší. Ale na tom vůbec nezáleží, že?”
Tomáš se zamyslel. Rozdíl mezi nimi byl jen tři roky a jemu to vůbec nevadilo. Přikývl a poslouchal dál se zatajeným dechem.
„Víš, je to moje šance na šťastný život. Michal za dva měsíce odlétá do Vídně a bere mě s sebou. Ale nemůžu vzít Rysíka. Sám jsi říkal, že má nemocné srdce. A Michal má alergii na zvířata,” řekla.
Tomáš oněměl. Zdálo se mu, že po něm přejel parní válec:
„Počkej, jaký Michal? Co s tím má společného alergie a Rysík?” zeptal se tiše.
„Tondo, vůbec mě neposloucháš? Michal je můj šéf a snoubenec. Odjíždíme do Vídně. Dlouho jsem snila o životě a práci v cizině. Je to taková zkušenost! Ale Rysíka vzít nemůžeme. Nevím, co dělat. Nechat ho s mámou není možné, a někomu ho dát taky ne… Vždyť Rysík k lidem nejde, sám víš,” povzdechla si Vendula.
Tomáš mlčky seděl.
„Já jsem ale vůl!” prolétlo mu hlavou. Snažil se vzpamatovat a bezstarostně se usmál:
„No, Vendy. To jsou zprávy! Nedělej si starosti, kámoško. Všechno bude dobrý, slibuju! Já si Rysíka můžu vzít. Zná mě. Hlavně, abys byla ty šťastná,” řekl radostně.
Vendula se podívala Tomášovi do očí. Byly z nějakého důvodu smutné a zhaslé, i když před chvílí zářily štěstím.
„A co jsi mi chtěl říct ty?” zeptala se nejistě.
„Ale, to je blbost. V práci malé změny,” mávl rukou Tonda…
Dva měsíce se Vendula chystala na cestu.
Kupodivu, čím víc se blížil den odjezdu, tím víc ji tížilo srdce:
„Asi se bojím nechat mámu samotnou…” uvažovala Vendula. Ale v duchu cítila, že to není hlavní důvod jejího smutku.
Před očima jí neustále stál smutný pohled Tomáše. Jak bude bez něj? Vždyť byli celá léta nejlepší kamarádi.
Poslední dobou Vendule dokonce připadalo, že jejich přátelství přerostlo v něco víc…
„Tak, dost! Brzy budu žít s Michalem ve Vídni. A stejně myslím na Tomáše,” snažila se zahnat znepokojivé myšlenky.
Na klín jí opatrně vylezl Rysík. Cítil, že se s paničkou něco děje. Snažil se ji uklidnit, jemně přede.
„Rysíku, zlato. Jak já budu bez tebe?” šeptala Vendula.
Vzpomněla si na nedávný rozhovor s Michalem, který jasně řekl, že kocour v jejich životě místo nemá:
„Vendy, já nemůžu celej život brát prášky kvůli nějakýmu zvířeti. I kdyby bylo sebevíc milovaný,” řekl.
A ta slova zazněla jako rozsudek…
„Tak co, Vendy, přišel čas na rozloučení!” říkal Tonda vesele. V rukou držel Rysíka.
„Tondo, prosím tě, volej, nezapomeň,” šeptala přes slzy dívka.
„Neklesej na duchu, ať je Rysík v klidu. Promiň, že tě neodvezeme na letiště,” usmál se Tomáš.
Stáli na chodbě. Kluk pustil Rysíka domů a objal Vendulu.
„Nepouštěj ji… Jenom ji nepouštěj!” bušilo mu ve spáncích.
„Už musím,” řekla Vendula a políbila ho na tvář.
„Nezapomenu. Nikdy nezapomenu,” zašeptal Tomáš, když uvolnil ruce…
Stála u přepážky a chápala, že právě teď se rozhoduje o jejím osudu.
„No, proč jsi tak smutná?” povzbuzoval Vendulu Michal.
Snažila se usmívat.
„Nezapomenu… Nikdy nezapomenu…” bušila jí ve spáncích Tomášova slova…
Vendula koukala z okna na vzdalující se budovu letiště.
„Vracíte se odněkud?” zeptal se taxikář.
„Ne, já jsem prostě zůstala,” odpověděla Vendula se slzami štěstí.
„Bývá… Myslím, že jste se rozhodla správně,” filozoficky poznamenal řidič.
Rysík seděl smutný.
„Všechno bude dobrý, Rysíku!” povzbuzoval ho Tomáš.
Do dveří někdo naléhavě zazvonil. Kluk otevřel a zůstal stát…
„Tehdy na narozeninách jsi mi chtěl něco říct, ale přerušila jsem tě,” řekla Vendula.
Tomáš se usmál:
„Co tady děláš?” zeptal se.
„Tondo, odpověz, co jsi mi chtěl říct?” zopakovala Vendula.
Ale kluk mlčel a díval se na ni. Pak přistoupil blíž a objal dívku.
Pohladila radostného Rysíka, který se jí otíral o nohy, a zašeptala:
„Miluju tě a nedokážu žít bez tebe a bez Rysíka…”
„Přesně to jsem ti chtěl říct, miláčku,” odpověděl Tonda.
