I když spěchal domů, pan Pavel Goliáš musel nečekaně zastavit u krajnice, hned vedle slavné skládky za vesnicí Poděbrady. Mezi rozházenými pytli od brambor, zrezlými kastrůlky a hromadou neidentifikovatelných pokladů, jeho pozornost upoutal jeden podezřele se třesoucí velký igelitový pytel. Zevnitř se ozývaly tiché, žalostné skňůkání a bylo v něm znát značný rozruch.
V takových místech člověk obvykle narazí maximálně na vyřazené vánoční svetry nebo zbytky vepřového guláše v kelímku od jogurtu. Co ale Pavel v pytli našel, nevytáhnete ani z povídky Jaroslava Haška. Byl tam malý psí klukčumáček, tlapky, vykulené očia celé to psí neštěstí. Evidentně ho někdo pohodil bez špetky citu na skládku, bez vody, přímo pod parádní letní slunko.
Srdce mu rázem změklo. Neváhal ani chvilku, s igelitkou pod paží spěchal přímo na veterinu v Poděbradech. Naštěstí štěně bylo v pořádku jen hladové a vystrašené. Pavel, coby obyvatel města s velkým srdcem, se obrátil na místní útulek s prosbou, ať se štěněti najde pořádná rodina. A světe, div se už za pár dní si pejska odvezli domů mladí sympaťáci, Zuzana a Tadeáš Vávrovi. Novému parťákovi dali jméno Bertík, a rázem z něj byl nejšťastnější chlupáč v celé Středočeské krajině.
Nad tím, jak může někdo takhle neomaleně odhodit štěně, člověk jen kroutí hlavou a má chuť si nalít panáka becherovky na spravení nálady. Zvířata přece chtějí jen trochu lásky a oplatí ji vám oddaností, jakou v lidech člověk málokdy hledá. Každý živý tvor si zaslouží šanci stát se členem opravdové, férové české rodiny.
Co se týče nedbalých majitelů, kteří psa bez špetky studu vyhodili, nezbývá než doufat, že je někdy svědomí hryzne pořádně hluboko a pošle je na kurz Jak mít srdce a Základy odpovědného mazlení. Sdružení na ochranu zvířat spolu se zákonem mají být ruku v ruce a dávat pozor, aby se podobné příběhy už opakovaly, jen když je někdo převypráví v hospodských historkách a nikdy ve skutečnosti. Čas rozvíjet v Češích více empatie, člověčiny a férového přístupu k čtyřnohým kamarádům.
