Ve dvašedesáti jsem poznala muže a byla jsem šťastná, dokud jsem si nevyslechla jeho rozhovor se sestrou
Nikdy by mě nenapadlo, že se ve dvašedesáti letech můžu zamilovat stejně hluboce jako v mládí. Kamarádky se mi smály, ale já zářila štěstím. Jmenoval se Jaroslav a byl o pár let starší než já.
Poznali jsme se na koncertě klasické hudby dali jsme se do řeči během přestávky a zjistili jsme, že máme spoustu společných zájmů. Ten večer venku jemně poprchalo, vzduch nádherně voněl po dešti a slunečném asfaltu, a já se z ničeho nic cítila znovu mladě a plná chuti do života.
Jaroslav byl velmi galantní, pozorný a měl skvělý smysl pro humor smáli jsme se spolu starým historkám. Vedle něj jsem měla pocit, jako bych znovu objevovala radost ze života. Jenže červen, který mi přinesl tolik štěstí, měl ve skutečnosti své stinné stránky, o kterých jsem ještě neměla tušení.
Začali jsme se vídat stále častěji chodili jsme do kina, povídali si o knihách a sdíleli si pocity z osamělých let, na které jsem už byla skoro zvyklá. Jednoho dne mě pozval na svůj chatu u rybníka bylo tam nádherně. Vzduch byl plný vůně borovic a zlaté paprsky zapadajícího slunce se zrcadlily na hladině vody.
Jednou večer, když jsem u něj zůstala přes noc, musel Jaroslav odjet něco vyřídit do města”. Když byl pryč, zazvonil mu telefon. Na displeji blikalo jméno Tereza. Nechtěla jsem být nevychovaná a nezvedla jsem to, ale stejně mnou projel divný pocit kdo je ta žena? Když se vrátil, vysvětlil mi, že Tereza je jeho sestra a že má zdravotní potíže. Mluvil upřímně, tak jsem se uklidnila.
Jenže během dalších dnů začal zmizet víc a víc, a Tereza ho volala skoro denně. Nemohla jsem se toho pocitu zbavit že mi něco tají. Byli jsme si tak blízcí, ale já cítila, že něco nevím.
Jednu noc jsem se vzbudila a zjistila, že vedle mě neleží. Přes tenké stěny chaty jsem zaslechla tlumený rozhovor do telefonu:
Terezo, prosím, počkej ještě Ne, ona to pořád neví Ano, chápu Ale potřebuji ještě trochu času
Začaly se mi třást ruce: Ona to pořád neví muselo to být o mně. Vrátila jsem se do postele a dělala, že spím, když se objevil ve dveřích. Ale hlavou mi vířily stovky otázek. Co mi tají? Proč potřebuje víc času?
Ráno jsem Jaroslavovi řekla, že si chci zajít na trh pro čerstvé ovoce, ale ve skutečnosti jsem si našla klidné místo v zahradě a zavolala kamarádce.
Alžběto, vůbec nevím, co dělat. Mám pocit, že se mezi Jaroslavem a jeho sestrou děje něco vážného. Možná mají dluhy, nebo už se mi do hlavy vkrádají i ty nejhorší scénáře. Právě začínám Jaroslavovi věřit a všechno tohle mě děsí.
Alžběta si hluboce povzdechla:
Musíš si s ním promluvit, jinak se užíráš sama od sebe.
Ten večer jsem už to v sobě nemohla dál dusit. Když se Jaroslav vrátil z další pochůzky, zeptala jsem se ho skoro se slzami v hlase:
Jaroslave, nechci být zvědavá, ale slyšela jsem tě po telefonu s Terezou. Říkal jsi, že o ničem ještě nevím. Prosím, vysvětli mi to.
Obličej mu zbledl a sklopil oči:
Je mi to moc líto Chtěl jsem ti to říct. Ano, Tereza je opravdu moje sestra, ale má veliké finanční potíže dluží spoustu peněz a hrozí jí, že přijde o dům. Požádala mě o pomoc a já utratil jsem skoro všechny své úspory. Měl jsem strach, že kdybys zjistila, v jaké jsem situaci, pomyslela by sis, že nejsem finančně jistý a že pro tebe nejsem vhodný partner. Chtěl jsem to vyřešit dřív, než ti o tom řeknu, vyjednat podmínky v bance
Ale proč jsi říkal, že o tom ještě nevím?
Protože jsem měl strach, že když to zjistíš, odejdeš Zrovna jsme spolu začali něco krásného a nechtěl jsem tě zatěžovat svými problémy.
Cítila jsem bodavou bolest u srdce, a zároveň i zvláštní úlevu. Nešlo o žádnou jinou ženu, nešlo o žádný dvojí život, žádný podvod jen o strach ze ztráty a o pomoc sestře.
Do očí se mi nahrnuly slzy. Zhluboka jsem se nadechla, v hlavě mi proběhly všechny ty roky samoty a najednou jsem si uvědomila, že už nechci někoho ztratit jen kvůli nedorozumění.
Chytila jsem Jaroslava za ruku:
Je mi dvašedesát a chci být šťastná. Pokud nějaké potíže máme, zvládneme to spolu.
Jaroslav si úlevně oddechl a silně mě objal. Ve světle měsíce jsem v jeho očích viděla opravdové slzy úlevy. Kolem nás zpívali cvrčci, a teplý noční vzduch voněl po pryskyřici z borovic tiché laskání přírody, co uzdravuje duši.
Druhý den ráno jsem zavolala Tereze, sama jsem jí nabídla pomoc s jednáním v bance vždycky mě bavily organizační věci a ještě jsem měla pár známých, kteří by mohli pomoci.
A když jsme spolu mluvily, chápala jsem, že jsem konečně našla tu rodinu, po které jsem celý život toužila nejenom muže, kterého miluji, ale i blízké, za které stojí za to bojovat.
Když se teď ohlédnu zpátky na všechny naše obavy a strachy, uvědomuju si, jak je důležité nebát se čelit problémům za ruce s těmi, na kterých nám záleží. Jasně, v dvašedesáti asi nikdo nečeká novou romantickou lásku, ale jak vidíš, život tě dokáže nečekaně překvapit a nabídnout ti krásný dar když to dovolíš svému srdci.
