Není možné nemilovat vlastní děti, pomyslím si, když se šmejduji po zasněžené stezce. Přesto lásku necítím jen únavu, hněv a neustálou bezmoc. Jednou, když ještě Vojtěch žije a jsem těhotná popátou, sousedka ze šestého patra, přesvědčená, že už jsem zavřela dveře a neslyší její slova, říká manželovi:
Přibývají jen kvůli podporám, děti jsou pořád opuštěné!
Rozpláču se až k chichání, protože to bolí. Ano, pracuji a už mám čtyři děti, ale nikdy nezůstávají samy přijde máma, dokud může, pak najmu chůvu. Práci mám ráda a nevidím smysl ji vzdát jen proto, že jsou malé. A až vyrostou, co? Kým budu?
Výsledek se ukáže jako správný. Když Vojtěcha už není, výplata sotva stačí na všechny potřeby, ale stačí. Nepoužívám důchod, držím ho na spořicím účtu, aby děti mohly později využít peníze na start dospělého života. Nicméně být vdovou s pěti dětmi je i pro mě příliš těžké.
Celou noc padá sníh a cesty, které dříve byly úzké, se téměř ztratily. Měla jsem si to naplánovat a zaparkovat auto jinde, ale musím táhnout Jana a Linu doslova po sněhu až do zahrady a zpět není to lehké. Dívám se na zem, abych nešlapala do ostrých vloček, a nepovšimnu si muže, který míří proti mně. Narážíme, on se udrží na nohou, já spadnu do sněhu. Natáhne mi ruku, aby mě pozvedl, a při tom upustí velký červený balón ve tvaru srdce.
Blbost, svátek svatého Valentýna! zamrká v duchu.
Včera až do půlnoci pomáhám Vítěze šít punčochy a psát zprávu o svátku pro Pavla, zatímco uklidňuji nejstarší dceru Vendulu, která má záchvat, protože se jí na čele objevil obrovský pupínek. Je přesvědčená, že zítra ji chlapec, který se mi líbí, pozve na rande. Mezitím mladší děti ukradly akrylové pastelky a rozšířily je po bílé komodě, podlaze i navzájem. Výchovná pracovnice je ráno nazve papežky a doporučí koupit odlakovač s acetónem.
Promiňte, vůbec jsem vás neviděl omluví se muž.
V Martine bojují dva pocity: hněv, že si mě ten buják neuvědomil, a trapnost, že ztratil balón, pravděpodobně určený milé. Převládá druhý.
No, je to moje chyba. Škoda balón.
Muž se podívá k nebi.
Nic. I ptáčci budou slavit.
Vaše žena určitě bude zklamaná.
To je pro dceru usměje se půjdu koupit jiný.
Najednou mi z očí vyběhnou slzy. Muž vypadá zklamaně a neví, co dál.
Omlouvám se zachrčím nechtěla jsem, to se stalo náhodou.
Všechno v pořádku Stalo se vám něco?
Sám si málokdy stěžuju, že jsem vdova s pěti dětmi, ale ten muž je cizí a já jsem vyčerpaná.
Poslouchá mě a řekne:
Musíme se seznámit s mou ženou. Připadá mi, že se zbláznila po třetím dítěti, a říkám jí: počkej, žij pro sebe, až se odmlátíš. Neříkám, že mnoho dětí je špatné to je fajn, i já chci třetí, ale Promiňte, ztrácím se. Jsem špatný v útěše.
To nic, rukou mávnu. Občas se podívám na ně a myslím si: mám je milovat. V praxi ale jen zlobím a dráždím. Kde je ta láska, nevíš?
Máte ji, jen ji zasypal sníh, jako tu stezku. Vzpomínáte, co tu v létě roste?
Cože?
Pampelišky.
Zdá se, že rozumím. Přesto mě prázdnota neopouští.
Muž mě dovede k autu, popřeje pěkný den. V autě si dotáhnu makeup a vyrážím do práce. Na srdci těžko, vzpomínám na dny, kdy pod zrcadlem našla valentýnskou kartičku nebo květiny na zadním sedadle. Manžela už čtyři roky není. Svátky mi vždy přinášejí smutek. Dnes mám ještě schůzku, kde bude házet výsledky otravný Karel Svoboda.
V kanceláři panuje příjemná rozruch: sice se svátky moc neoslavují, ale po rohu vidím květiny, dívky si šeptají a smích, muži jsou napjatí tak to vždycky bývá, když ženy čekají, co po nich chtějí. Vstoupím do místnosti a myslím, že jsem přišla špatně, zatočím se zpět na stole leží kytka červených růží. Přesto je to moje kancelář, přistoupím opatrně a prohlížím květiny jako divoké zvíře, nevíc, jestli mají drápky nebo pískot.
Ke květinám je připojena kartička. Jemně ji vezmu.
Nikdy bych se neodvážil, ale kdy, pokud ne dnes. Ve tvých očích vidím vesmír, tvůj úsměv řídí mou náladu. Pojedeme večer? L.
Snažím se vzpomenout, kdo z kolegů L může psát, ale nejsem si jistá. Kartička uvádí restauraci a čas 19:00. Muži jménem Lukáš, Libor nebo Leo pracují se mnou, ale žádný neukazuje zájem. Kdyby to byl Lukáš, kdysi jsem byla do něj zamilovaná těsně před pátým těhotenstvím. Tehdy jsem právě nastoupila do práce, manželství bylo napjaté a chtěla jsem vášeň. Lukáš byl nováček, přátelský, občas jsme obědvali spolu. Několikrát jsem pocítila motýly v břiše, ale test mi řekl, že jde o protest reprodukčního systému, který žádal odklad. Vždy jsem otěhotněla nečekaně, plodnost byla úžasná. Když jsem otěhotněla, zapomněla jsem na své city, pak Vojtěcha onemocněl a Lukáš zmizel z mého života.
Celý den přemýšlím, jestli jít na rande. Sleduju Lukáše, Libora i Lea, ale všichni se chovají normálně. Možná je to vtip? A jaké rande, kdo bude s dětmi? Maminka už šest let nevychází z domu, nemáme peníze na chůvu, nejstarší Vendula určitě uteče na rande. Takže nikam nejdu.
Jan a Líza mi dávají poškrábaná srdíčka, teď i ve školkách učí řezat valentýnky. Baluji je do overálů a tahám ke sněhu, vzpomínám na toho muže s červeným balónkem. I mě to mohlo potkat, a oči mi zase slzí.
Děti v autě křičí, hádají se, který pohádka pustit, a trhají se, jestli nezajít do obchodu pro Kinder, protože je svátek. Únava z jejich výkřiků mě přemůže, koupím Kinder, schovám tři pro starší, a i pár knedlíků, protože na vaření nemám síly.
Doma mě čeká překvapení: voní smažené brambory a třešňový kompot. Vendula prohlásí, že chlapec ji pozval na rande, takže už nemá kamarádku a nebude mít přítele, což je podle ní dobré, protože její pupínek na čele roste. Rozhodne se připravit večeři. Střední děti uklidí pokoj a setřou pastelky z bílé komody. Zavřu oči, obejmu děti a uvědomím si, že je opravdu miluji nejen teď, když jsou tak roztomilé, ale vždy. V šatníku najdu staré černé šaty, které jsem nikdy neoblékla, a půjčím si od Venduly parfém, od Terezy lesk na rty.
Mami jde na rande! radostně vykřikne Vendula.
Jan začne plakat, musím ho utěšit a slíbit, že brzy přijdu zpět.
Do restaurace přijíždím napjatá: co mě tam čeká? Je divné jít na rande se cizákem. Nebo spíš s někým, koho znám, jen ne vím kdo. Připomíná to tajného Santy, kdy nevíš, komu dáš dárek. K Lukášovi nebo třeba Vítovi z oddělení zásob bych snadněji vybral, ale kdyby to byl ředitel personálu Karel Svoboda, dal bych mu jen kolo, připomíná mi to pošťáka Pecka.
Když vstoupím do restaurace a nevíme, na koho je rezervace, chci už odjet, ale pak zahlédnu jeho Karla Svobodu, osobně. Stojí rovně, hledí na dveře. Když mě uvidí, červená se mu tvář, ale oči nezavře. Zčervením, bojím se, rozčílím se. On? Vesmír v očích? Co tenhle krokodýl plánuje? Ustoupit už nejde.
Bál jsem se, že nepřijdeš řekne.
Obvykle bychom si neříkali ty, ale poznám, že z takového dne může přijít cokoliv. Zhluboka vydechnu a jdu za servírkou, co nám ukáže stůl u okna. Ze stropu visí různé srdíčka a připadá mi, že to je spíš Vendulino rande, ne mé. Musím něco vymyslet a utéct. Proč jsem nepožádala dceru, aby zavolala a řekla, že doma je požár?
Rozhovor se válečkem nedaří. Karel je zřejmý nervózní, mluví, pak mlčí, zírá na mě s takovým neštěstím, že cítím soucit a snažím se udržet společenský tón. Chci utéct, místo abych kousala křupavé lilky a řezala šťavnatý steak. Ať se něco stane! modlím se. Mladší rozmalují stěny, střední koupu kočku, Vendula pochopí, že je zrádce, a přivedou ji k usmíření!.
Můj modlitební výkřik se ozve, když po třetím soustu steaku zazvoní telefon. Na displeji vidím jméno Venduly a slyším:
Musíme to vzít. Děti.
Rychle vysvětlím Karlovi rodinnou situaci, doufám, že zruší rande. On se však s úsměvem přizná, že byl jedináček a vždy snil o velké rodině.
Vendula pláče do sluchátka.
Mami, požár! Pavlík chtěl smažit sýrové tyčinky, olej vzplanul a
Mráz mi projde tělem. Cítím, jak se krev soustředí do jednoho místa a srdce se chystá vybuchnout.
Co se stalo? zeptá se Karel.
Požár vydechnu.
Karel reaguje nečekaně klidně: jednou rukou podá kartu a povolá servírku, druhou volá hasiče, ptá se na adresu, a mezitím řídí děti ať si obují boty a běží ven, buší sousedům a nesnaží se zachraňovat věci.
Do domu dorazíme za patnáct minut. Hasičský vůz už stojí u vchodu, sousedi se shlukují kolem plačících dětí, z okna stoupá kouř. Už nikdy nebudu říkat, že je nemiluji, prohlásím. Budu nejlepší maminkou! Přitisknu děti k sobě, divím se cizím kabátům a čepicím na jejich ramenou. Svět není bez dobrých lidí, to vždycky vím.
Naštěstí se s požárem vypořádají rychle, poškozená je jen kuchyně, ostatní místnosti jen voní spáleninou. I kočku Vendula zachrání.
Tady nocleh není možný řekne Karel. A bude potřeba oprava. Navrhuju, abychom šli k mně.
Co tím myslíte? leknu se.
Karel se podívá přímo do mých očí a řekne:
Jak chceš. Můžeš jen přijít na návštěvu, nebo zůstat natrvalo.
Děti se zvědavě dívají na Karla; doposud si ho skoro vůbec neuvědomovaly. Jan znovu křičí, Pavlík zamračí, Lina se ptá, jestli má filmy.
Má, slíbí Karel. A taky kočku a psa. Tak pojedeme?
Jaký pes? zeptá se Pavlík, stále zvedá obočí.
Jako Vojtěch, pomyslím s něžností.
Bígla, odpoví Karel, a já pochopím, že Pavlík už dostal, co chtěl tu poslední žádost o psa.
Vendula, po zhodnocení situace, řekne:
Půjdu sbírat věci. Jan, přestaň brečet, pojď sbírat své vozy.
Podívám se na dceru vděčně. Mrkne mi poškozeně ženským pohledemA když se venku rozzářila první jarní hvězda, věděla, že i v nejtemnějších chvílích může najít světlo v objetí své rodiny.
