Tak hele, představ si to vdala jsem se poprvé až v padesáti. Myslela jsem, že jsem konečně našla štěstí, ale ani ve snu mě nenapadlo, co mě vlastně čeká
Jsem ten typ ženské, kterou všichni označují za šprtku. Učení mě prostě vždycky bavilo. Dodělala jsem si magisterské studium, nakonec jsem skončila jako knihovnice. Jedna kamarádka mě představila svému známému, z kterého se později stal můj manžel. Jméno měl Miroslav, bylo mu 59, ale neházel flintu do žita a pořád si hledal ženu. Já jsem byla o devět let mladší. Mirek mě fakt zaujal. Je to vzdělaný pán, umí se chovat, rád čte poezii. Dali jsme se do řeči a po pár měsících mě požádal o ruku.
Souhlasila jsem, protože už jsem dlouho toužila po rodině. Po svatbě jsme zůstali bydlet u mě v Praze, protože jeho dcera se svou rodinou zůstala v jeho bytě. No upřímně, neměla jsem nejmenší tušení, co mě čeká. Byla jsem zvyklá žít sama, teď ale bylo všechno jinak a začalo mi to lézt na nervy. Fleky na ubrusu, zmuchlaná peřina, pohozené ponožky a vůbec spousta zvláštních věcí, které v mém životě neměly co dělat Všechno mě vytáčelo. Připadala jsem si, jako by on bydlel v hotelu a já byla jeho pokojská. Navíc měl věčné potíže s penězi. Ztrácela jsem trpělivost, když místo aby opravil kohoutek, rozbil ho ještě víc a teprve pak zavolal instalatéra.
Tehdy mi došlo, že už nechci pořád jen mít trpělivost a všechno přecházet; jsme dospělí a každý z nás má svoje zvyky. Brzy jsme si o tom museli promluvit a zjistila jsem, že Mirek je vlastně spokojený a nic mu nechybí. Jsem klidná povaha, hádky nesnáším, ale dohoda prostě nebyla možná: jeho dcera už měla celý život rozmyšlený podle toho, že on zůstane se mnou. No a tak po třech měsících nakonec svolil k rozvodu. Chtěl po mně zpátky dárky. Vrácení koše na prádlo a řetízku mě ale naštěstí moc nestálo.
Celé tohle mě donutilo přemýšlet, jestli se vůbec dá po padesátce ještě vybudovat šťastný rodinný životA víš co? Po těch třech měsících jsem si došla do kavárny na dort sama, ale spokojená. Poprvé po dlouhé době jsem si sedla bez pocitu viny a rozhlédla se kolem. V očích ostatních jsem možná pohořela, ale já vím, že jsem vlastně získala víc než předtím. Zasmála jsem se, když jsem zahlédla dvojici hádající se u vedlejšího stolu o špinavý hrneček. V tu chvíli mi došlo, že doma mám uklizeno, v duši klid a ještě pořád dost stránek, které jsem v té velké knize života neotočila. Tak jsem si připila na to, že rozvod může být ten nejlepší začátek, jaký si padesátiletá knihovnice může přát. A jestli mi někdo zase podá ruku? Tentokrát si ji nechám pěkně zahřát čajem, dokud nebude ten pravý čas obracet další stránku.
