Včera jsem dala výpověď. Bez papírování. Bez dvoutýdenní výpovědní lhůty. Prostě jsem položila na stůl talíř s dortem, vzala kabelku a odešla z domu své dcery. Moje „zaměstnavatelka“ byla vlastní dcera – Oksana. A plat, jak jsem si dlouhá léta myslela, byla láska. Ale včera jsem pochopila: v naší rodinné ekonomice nemá moje láska žádnou hodnotu vedle nového tabletu. Jmenuji se Anna. Je mi 64 let. Podle dokladů jsem důchodkyně, bývalá zdravotní sestra, žiju ve skromném domku na předměstí. Ve skutečnosti jsem řidič, kuchařka, uklízečka, domácí učitelka, psycholožka i pohotovost pro dvě vnoučata: Maxe (9 let) a Dana (7 let). Jsem to, čemu se říká „vesnice“. Pamatujete si přísloví: „Dítě vychovává celá obec“? V dnešní době je tou „obcí“ zpravidla jedna unavená babička, která žije na kávě, kozlíku a tabletách proti bolesti. Oksana pracuje v marketingu. Její manžel Ondřej – ve financích. Jsou to dobří lidé. Aspoň jsem se o tom přesvědčovala. Pořád unavení. Pořád v poklusu. Školka – drahá. Škola – složitá. Kroužky – ještě složitější. Když se narodil Max, hleděli na mě jako topící se na záchranu. „Mami, na chůvu nemáme. A cizím nevěříme. Jen tobě,“ řekla tenkrát Oksana se slzami v očích. A já souhlasila. Protože jsem nechtěla být přítěží. Stala jsem se oporou. Můj den začíná v 5:45. Jedeme k nim. Vařím kaši – ne ledajakou, ale „normální“, protože Dan nejí instantní. Chystám děti. Vedu je do školy. Vrátím se a vytřu podlahu, kterou jsem nezamazala, a uklidím toaletu, kterou jsem nepoužila. Pak zase škola, kroužky, angličtina, fotbal, domácí úkoly. Jsem babička režimu. Babička „ne“. Babička pravidel. A pak je tu Světlana. Světlana – máma Ondřeje. Bydlí v novostavbě u jezera. Lifting, nové auto, dovolené. Vnoučata vidí dvakrát do roka. Neví, že Max má alergii. Neví, jak uklidnit Dana, když má záchvat kvůli matematice. Nikdy neprala zvratky z dětské sedačky. Světlana je babička „ano“. Včera měl Max deváté narozeniny. Připravovala jsem se několik týdnů. Peněz mám málo, ale chtěla jsem dát něco opravdového. Tři měsíce jsem mu pletla těžkou deku, protože špatně spí. Vybrala jsem jeho oblíbené barvy. Vložila jsem do toho všechno. Upekla jsem pravý dort – ne z krabice. V 16:15 někdo zazvonil. Světlana vletěla jako vichr – parfém, účes, tašky. „Kde jsou moji kluci?!“ Vnoučata mě doslova odstrčila, aby se k ní rozeběhla. „Babičko!“ Světlana si sedla na gauč a vytáhla tašku s logem. „Nevěděla jsem, co se jim líbí, tak jsem vzala to nejnovější,“ řekla. Dva herní tablety. Nejlepší modely. „Bez omezení,“ mrkla. „Dnes platí moje pravidla!“ Děti ztratily rozum. Na dort zapomněly. Na hosty taky. Oksana a Ondřej svítili štěstím. „Mami, proč tak…“ řekl Ondřej a naléval jí víno, „ty je akorát kazíš.“ Stála jsem tam s dekou v ruce. „Maxíku… mám taky dárek… i dort je hotový…“ Nezvedl hlavu. „Teď ne, babi. Právě hraju level.“ „Vždyť jsem ho pletla celou zimu…“ Vzdychl. „Babi, deky nikdo nechce. Světlana přinesla tablety. Proč jsi pořád tak nudná? Nosíš jen jídlo a oblečení.“ Podívala jsem se na dceru. Čekala jsem, že zasáhne. Oksana se rozpačitě zasmála: „Mami, nezlob se. On je dítě. Samozřejmě, tablet je zajímavější. Světlana je ta ‘veselá babička’. A ty… no… ty jsi každý den.“ Každodenní babička. Jako každodenní nádobí. Každodenní kolona. Potřebná, ale neviditelná. „Já chci, aby tu bydlela Světlana,“ dodal Dan. „Nechá nás být.“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Složila jsem deku. Položila ji na stůl. Sundala zástěru. „Oksano. Já… končím.“ „Jak to myslíš? Mám krájet dort?“ „Ne. Končím.“ Vzala jsem kabelku. „Nejsem stroj, který vypnete. Jsem tvoje matka.“ „Mami, kam jdeš?!“ zakřičela. „Zítra mám prezentaci! Kdo vyzvedne děti?“ „Nevím,“ řekla jsem. „Možná prodáte tablet. Nebo ať zůstane ‘veselá babička’.“ „Mami, potřebujeme tě!“ Zastavila jsem se. „Právě v tom je ten problém. Potřebujete mě. Ale nevidíte mě.“ Odešla jsem. Dnes jsem vstala v devět. Uvařila jsem si kávu. Seděla na zápraží. Poprvé za dlouhé roky mě nebolela záda. Miluji vnoučata. Ale už nikdy nebudu žít jako neplacená služka skrytá pod slovem ‘rodina’. Láska není sebeobětování. A babička není zdroj. Jestli chtějí babičku režimu, ať si váží režimu. A zatím… Možná se přihlásím do tanečního. Prý to dělají „veselé babičky“.