Moucha na okně bzučela vysokým, pronikavým tónem. Malý Matěj otevřel oči. Sluneční paprsek se mu jemně sklouzl po polštáři a nakonec ho hřál na nose. Matěj se usmál a sladce se protáhl. Pod peřinou bylo krásně teplo a útulno. Měl by vstávat, ale komu by se chtělo?
Mami, hlesl nesměle. Pak o trochu hlasitěji: Mámóó!
Maminka vstoupila do pokoje, utírajíc si ruce do zástěry.
Už jsi vzhůru? Copak hulákáš? přistoupila k posteli, naklonila se k němu a políbila ho na jeho kulatý nosík. Dobré ráno, synečku! Vstávej, lazare!
Matěj ji chytil kolem krku. Maminka voněla mlékem, čerstvým chlebem a něčím dalším známým a krásným. Když ještě bydleli v Praze, ráno ho budíval tatínek a vedl do školky. Spolu cvičili, čistili si zuby, stříkali po sobě vodu a smáli se, zatímco maminka je prudila, ať už pospíchají. Ale pak se všechno změnilo.
Jednoho dne tatínek nepřišel Matěje vyzvednout ze školky a on tam zůstal až do noci se školníkem. Maminka přišla až hodně pozdě, měla opuchlé oči od pláče, a řekla mu, že tatínka už nemají, a že teď je hlavním chlapem rodiny on. Přesně nevěděl, co se stalo, ale později z doslechu zjistil, že tatínek nehoda v cizím autě. A to auto, kvůli kterému jim strašní strejdové sebrali byt. Brzy se stěhovali na venkov k babičce.
Babička bydlela na okraji velké vesnice u řeky, která končila lesem. Právě u toho lesa žila babička Anička, a teď už i oni s maminkou. Dědy už Matěj neměl, zemřel, když byl ještě malý kluk, čili teď hlavní chlap v rodině zůstával na něm!
Babička s maminkou pracovaly ve družstvu. Matěj už věděl, že to není žádný družný spolek, ale vlastně velká budova, kde žijí krávy, prasata, dokonce i koně. Maminka mu všechna zvířata ukazovala, když ho někdy brala s sebou. Ale v tom kravíně páchlo tak, že Matěj si musel zacpávat nos a babička s maminkou se mu jen smály…
Matěj vlezl do studených bačkor a v pyžamu vyrazil ven na záchod. Srpnové nedělní ráno ho ovanulo svěžím chladem. Otřásl se. Kohouti už halekali na celou ves, sem tam zakřičel pes. Babička vyšla ze dvora a prskala:
Zase někdo kopal pod slepice. Co to tu máme za rozsévače neplechy? Snad už ne začíná řádit čupakabra!
Už bude podzim smutně pomyslel Matěj, v tu chvíli až dospěle. Už abych byl ve škole! Srdíčko mu radostně poskočilo. Všechno už bylo nachystané nový batoh, úplná pecka! Číst se naučil tohle léto, ale s tím psaním to ještě trochu drhne
Na snídani byla krupičná kaše s lívanci.
Matěji, s babičkou jsme se rozhodly, že dneska vyrazíme na houby. Půjdeš s námi, anebo jsi ještě malý? maminka na něj mrkla a babička se potutelně usmála.
No jasně že jdu! ucedil Matěj s ústy plnými horkého lívance a douškem studeného mléka.
Do lesa vyrazili až dopoledne. Les je přijal chladivým šuměním. Byl konec srpna, i když vše bylo ještě nádherně zelené. Matěj nacházel houby na každém kroku, ale maminka ho upozorňovala, které jsou jedlé a které ne. Chodili dlouho. Babička se ztratila a na maminčino hulákání nereagovala.
Slunce už se sklánělo k západu, když maminka rozhodla, že je čas domů. Mají plné košíky hub a Matějův kyblík už mu skoro upadl z ruky, ale nevzdal to. Vždyť je chlap! Jenže nevěděli, kam z lesa ven. Maminka znervózněla, zjevně ztratili cestu.
Matěji, drž se mě! napomínala ho. Šli jedním směrem skončili na bažině, druhým v hustém křovisku. Vrátili se zpět. Les je zamotal. Začali volat babičku, ale vichr v osikách všechny hlasy přehlušil. Nikdo je neslyšel. Maminka usedla do trávy, zmatená. Po pár minutách zašustily větve a z hustí vyšla opravdová ježibaba! Maminka vyskočila na nohy.
Matěj ztuhl. Stařena skrčená k zemi, drobek s hromadou suchých větví na zádech, se připlížila blíž.
Čeho se krčíte? Já už dávno nejím malé kluky! zaprskala a mrkla na maminku. Pak se zahihňala směšným chechtotem bezzubá pusa, bradavicemi posetý nos se jí komicky kroutil.
Tak co, zabloudili jste, co? Čípak vy jste? Snad ne od Novotných?! a aniž by čekala odpověď, nasadila si větve zpět a šla. Pootevřela doširoka oči, přísně zamžourala a dodala: Tak dělejte, nohy na ramena, pojďte za mnou.
Maminka s Matějem pobrali všecko houby a poslušně šli za ježibabou. Bylo znát, že les zná jak své boty, za chvilku našli světlinu. Na jejím konci už byla ves. Proti nim se z lesa vynořovala i babička Anička. Ježibaba se ještě jednou zasmála, mávla rukou a pelášila domů schoulená pod svou nůší.
Děkujeme! hlesla maminka trochu nesměle, ale ježibaba už jen mávla, jako že to nestojí za řeč a rychle zmizela ve směru chalupy.
Babička přišla k nim.
No kde jsi lítala, mami! My se tu s Matějem ztratili, ještě že nás ta stařena vyvedla! málem se rozčilovala maminka.
Prosím tě, Natálie, jak ses mohla ztratit v lese, ve kterém jsi vyrostla! brblala babička Anička.
Babi, byla to opravdu ježibaba? hlesl Matěj ještě vyděšený.
Ale prosím tě, to je přece stará Pešková. Ale jinak je mrzutá jak bosorka, to je pravda.
Večer, u večeře, se Matěj najednou zeptal:
Babi, a proč jí říkají Pešková?
To se přesně neví, už jako malou jí tak škádlili. Prý bývala dost oplácaná. Její rodiče měli statek, holka vyrazila ven s krajícem chleba se sádlem a ještě si to posypala cukrem, aby byla šťavnatější. Děcka okolo slintala, ona si ale nic nedala. Kamarády neměla, byla kus baba. Kluci na ni volali: Počkej, praskne ti pupek! Já si ji pamatuju spíš už jako dospělou. Mě bylo tak deset, jí kolem třiceti. Chodila s jedním traktorem, mladším, Gríšou. Vzali se, narodilo se jim dítě.
Klukovi bylo asi osm, když se to stalo. Voda na jaře stoupla, chlapi převáželi dřevo po řece. Děti si hrály na kládách, přebíhaly z jedné na druhou. Klády byly kluzké. Velcí kluci by se přitáhli zpátky na břeh, ale Peškové kluk byl malý, drobný spadl, kláda mu kterýsi konec ještě přirazila na hlavu. Zmizel pod dřevo. Hledali ho tři dny, našli až pod jezem. Pešková se z toho pomátla. Gríša začal pít.
Našli ho na podzim pod lesem, zmrzlého šel domů z družstva, trošku to přetáhl v hospodě s chlapy, nechtěl přespat v garáži, což mu nabízeli, zatoulal se v závěji, sedl si, odpočinout, a už nevstal. Peškovou pak pustili z blázince, už se nikdy úplně nevrátila, žije sama s kozou, sbírá bylinky, když ji někdo poprosí, léčí s nimi. Už je to skoro padesát let, co žije o samotě, s lidmi se nebaví.
Babička zmlkla. Maminka sklízela ze stolu.
No jo, osud se s námi nemazlí, řekla zamyšleně maminka. A Matějovi bylo Peškové najednou taky líto.
Zářijové dny byly slunečné a vlahé. Po ránu už chladno, někdy i přízemní mrazík, ale přes den to připomínalo skoro léto. Vzduch byl průzračný, les se oblékal do pestrých šatů. Brambory už byly vyorané, Matěj už druhý týden chodil do školy. První září, na to nezapomene do smrti, ani na svou paní učitelku Stanislavu Dvořákovou, přísnou a dobrou, která ho vzala za ruku ze slavnostní řady až do třídy, protože byl nejmenší ze všech.
Prvňáčkům se ještě známky nedávaly, ale paní učitelka ho chválila, a říkala, že se snaží, jen musí víc psát, aby měl krásný rukopis. Seznámil se se dvěma kluky z ulice Slávek a Karel, oba ze druhé třídy. Chodili domů společně, když jim vyšel rozvrh podobně. Protože škola byla až na druhém konci vesnice, kluci ukázali Matějovi zkratku přes opuštěné pole a dvorek u Peškové. Někdy ho vyzvedávala babička nebo maminka.
Toho dne se Matěj cítil jako král. Učitelka mu dala do sešitu dvě červené hvězdičky a zapsali ho do knihovny. Dostával svou první knížku Kouzelná slůvka. Měl báječnou náladu, když vyšel ze školy. Slávek s Karlem měli ještě hodinu, tak šel domů sám přes pole, mezi hromady starého haraburdí a rezavých plechovek. Musel hledat, kam šlápnout, aby nezakopl.
Vtom uslyšel zvláštní štěkání. Zvedl hlavu proti němu stála smečka psů. Bylo jich hodně. O kousek couvl a chtěl utéct zpátky, ale už bylo pozdě. Psi ho sevřeli do kruhu. Největší z nich k němu přistoupil, přikrčil hlavu a vycenil zuby. Matěj zakřičel tak nahlas, jak mohl neslyšel sám sebe. Pes se vrhl na něj. Snažil se krýt školní brašnou, ale vzteklý pes mu ji vyškubl a začal ji cupovat po zemi.
Matěj upadl, rukama si kryl hlavu, ale zuby se mu bolestivě zakously do ramene a pak už necítil nic.
Neviděl, jak se přes dvorek přiřítila shrbená Pešková s lopatou v ruce. Přeskočila plot a začala je mlátit kolem sebe, co to šlo. Psi zkoprněli, ale bylo jich moc a už je rozdováděla krev. Obklopili ji i kluka a šli do útoku. Ale jakoby i ona dostala psí chuť na boj vřískala svým škaredým hlasem a sekala kolem. Jeden pes ji skočil na hrbatá záda a zakousl se jí do krku. Omdlévající Pešková spadla na Matěje a přikryla ho svou dlouhou sukní…
V té době bývala vesnice prázdná mladí ve škole, dospělí v práci. Zootechnik s pomocníkem se vraceli právě domů z okresu řešili nový závoz a vakcinace pro krávy. Jak vjížděli na polní cestu, zootechnik zpozoroval cosi podivného u dvoru Peškové ruch v trávě, psí štěkot.
Franto, zatoč k Peškové, něco se tam děje!
Franta provedl auto blíž k houštině. Pohled, co je čekal, byl příšerný. Smečka psů, když uslyšela motor, nadskočila. Všude bylo moře krve. Povalovaly se roztrhané sešity a knížky. Pešková ležela obličejem v trávě, ruku okousanou až na kost. Pes skákal po jejím hřbetu a rval jí hrdlo. Zoufalí chlapi vyskočili z auta a začali psy odhánět, čím mohli. Psi je kousali do nohou, skákali jim na prsa, Franta popadl zakrvácenou lopatu a sekal smečku vší silou. Psi vyli, štěkali, hlavnímu vůdci crčela krev z hlavy. Od vesnice se už blížil rozruch lidé přibíhali s vidlemi a vzduchovkami, stříleli do vzduchu. Vůdce vycenil zuby, vyjel k lesu a celá smečka zmizela za ním.
Pešková zasténala. Až teď chlapi uviděli, že pod babkou leží ještě někdo.
Franto, volej záchranku! Pešková dýchá!
Když nadzvedli Peškovou a položili vedle, objevili bledého, zakrváceného Matěje. Ten byl taky v bezvědomí…
Sluneční podzimní paprsek mu šimral po obličeji. Matěj otevřel oči. Bílé nemocniční stěny ho vylekaly.
Kde to jsem? pomalu mu naskakovaly myšlenky. Pohnul se v tu chvíli se maminka rozplakala radostí.
Matěji, ty jsi vzhůru! vzlykala.
Ruka a rameno hrozně bolela, měl je celé obvázané. V hlavě si vzpomněl na vše.
Mami, psi mi ukousli ruku, já už nikdy nebudu psát?
Kdepak, ty moje trdlo. Jen ji trochu natrhli. Udělali ti operaci. Do svatby se to zahojí! pokusila se o žert maminka. Musíme hlavně poděkovat Peškové. Zakryla tě vlastním tělem. Spi, broučku…
Peškovou pohřbívala celá vesnice. Psi jí zranili obě ruce a nohu. Srdíčko staré paní nevydrželo narkózu na sále.
Druhý den, když se lidi ze vsi naštvali, potají odstříleli celou smečku agresivních psů. Na hromadu za vsí hodili čtyřicet těl a přikryli je hlínou. U lesa našli několik psích nor se štěňaty ty si rozebrali místní po chalupách.
Matěj zameškal ve škole jen jedno čtvrtletí. Ruka pořád zlobila, ale cvičil ji každý den. Paní učitelka ho chválila. Kluci ho obdivovali, považovali za hrdinu!
S maminkou potom nosili na hrob Peškové velké kytice.
Na tabulce na kříži stálo, že doopravdy se jmenovala Růžena Pešková a že v den, kdy zemřela, jí bylo právě devadesát let. Maminka si otřela oči.
Kdo by to řekl, jak si s náma život zahrává. Děkujeme ti, Pešková! Za les děkujeme a hlavně za syna děkujeme! Ať je ti země lehká.
Na školní vánoční besídce, když vystoupila maskovaná ježibaba, Matěj se rozplakal a odešel ze sálu. Ruku měl znova rozbolavělou. Vzpomněl si na Peškovou.
