Podívala jsem se na displej mobilu. Katka mi poslala pozvánku do skupinového chatu: „Holky, čekám vás v sobotu v 18:00 v kavárně „Máta“. Bude sranda!“
Je mi třicet. Dvě děti, dcera Jana a syn Tonda. Rozvod. Kancelářská židle, která zná moje záda líp než kterýkoli chlap za poslední dva roky. A tahle pozvánka, ze které jsem měla radost.
„Tondo, neběhej po chodbě! Jano, obleč si ponožky, je zima!“ křičela jsem, přidržujíc telefon ramenem.
Na druhém konci Katka štěbetala o překvapeních a karaoke.
„Julie, přijdeš? Slibuju, bude to super, a bez těch tvých vět: ‚mám děti‘.“
Ušklíbla jsem se.
„Tvoje děti. Tvoje problémy. Tvůj rozvod. Tvůj věk… Rozhodnu se,“ odpověděla jsem.
V sobotu Pavel, bývalý manžel, přišel o dvě hodiny pozdě, chodil k dětem o víkendech. Jana brečela, protože chtěla, abych jí zaplétala vlasy „jako princezně“, a Tonda schoval levou botu. Když jsem konečně zapnula zip na jediných šatech, co ještě nevypadaly jako pytel, hodinky ukazovaly skoro šest večer.
„Pojedu. Aspoň na hodinu.“
V kavárně hrála hudba. Holky z účetnictví už upíjely sekt a Marina z obchodního oddělení vyprávěla o svém novém mladém příteli s takovým tónem, jako by obhajovala diplomku na téma „Moje štěstí, které musíte všichni vidět“.
Katka mě uviděla, vyjekla a vrhla se na mě s objetím.
„Přišla jsi! Jak jsi krásná! Sedni si, hned přinesou dort.“
Posadila jsem se ke stolu, vzala sklenici džusu. Poslouchala. Přikyvovala. Usmívala se na správných místech.
Eva z vedlejšího oddělení, vysoká blondýna s věčně nespokojeným obličejem, se ke mně naklonila:
„A tvůj kde je?“
„Rozvedená, už rok,“ řekla jsem klidně.
„Jé, promiň. Nevěděla jsem. Dětem je to asi těžké.“
Dopila jsem džus. Začala hrát pomalá hudba, známá. Někoho pozvali tančit. Já zůstala sedět. Vedle mě si sedla Katka, oslavenkyně, už trochu podnapilá a tím pádem neobvykle vážná.
„Julie, proč jsi smutná?“
„Nejsem smutná. Jsem unavená.“
„To je to samé, když je ti třicet se dvěma dětma a bývalým, co chodí jen podle rozvrhu.“
Překvapila mě ta přesnost.
„Ty jsi taky rozvedená?“
Katka se zasmála:
„Ne. Ale jsem všímavá. Poslouchej… Požádala jsem zpěváka, aby zazpíval jednu písničku. Pro tebe.“
Nechápala jsem, ale kývla.
Chlapík u mikrofonu vzal akordy. A najednou se rozlehlo něco starého, co hráli v rádiu, když jsem studovala na vysoké. Písnička, pod kterou jsme se s Pavlem líbali na lavičce u kolejí. Hloupé texty o „nikdy neříkej sbohem“. Zakryla jsem si obličej rukama. Ne studem. Ale proto, že si někdo vzpomněl, jaká jsem byla. Před „tvojich dětma“.
„Já jsem tu písničku neobjednávala,“ zašeptala jsem.
Katka pokrčila rameny:
„Možná on sám. Možná se mu líbíš. Ty se občas podíváš do zrcadla, Julie?“
Nedívala jsem se. Ale teď zvedla oči. Chlapík u mikrofonu se usmíval. Neznámý. Mladý. Nic nevěděl o mém životě. Otřela jsem si tváře ubrouskem, vzala sklenici sektu a usmála se zpátky. Ne tím úředním kancelářským úsměvem, ale opravdovým.
Pak jsem Pavlovi poslala zprávu: „Zůstanu déle. Na noc děti nechávám u tebe. Tohle se nebude řešit.“
A vydechla. Poprvé po dlouhé době plnými plícemi.
Dort přinesli přesně v devět. Snědla jsem dva kousky a nepočítala kalorie. Katka mi pošeptala do ucha:
„Víš, pozvala jsem tě, protože jsi jediná, kdo na poradě nekomentoval můj report.“
„Tvůj report byl normální,“ pokrčila jsem rameny.
„Právě. Ty jsi jediná, kdo vůbec poslouchá. Ne jen dělá, že poslouchá.“
Domů jsem se vrátila kolem jedenácté. Prázdný byt voněl tichem. Nejdřív jsem chtěla brečet, že Tondovy ponožky nejsou rozházené po chodbě a Janina sponka neleží v kuchyni.
Ale pak jsem si sundala šaty, uvařila čaj, pustila si tu samou písničku do sluchátek. A pochopila, že domov není jen hluk malých nožiček. Je to i to ticho, ve kterém konečně slyšíš sama sebe.
„Ale nebyl to špatný večer,“ pomyslela jsem si a usnula s úsměvem.
A ráno přišla zpráva z neznámého čísla: „Budete dnes na prezentaci? Já jsem ten zpěvák z kavárny – Denis. Můžu vás pozvat na kafe? Jen tak, bez důvodu.“
Podívala jsem se na telefon a napsala: „Budu. Kafe černý, bez cukru. A díky za písničku.“
První dva týdny bylo všechno jako z filmu. Denis mě čekal po práci s kyticí. Zpíval mi v kavárně, když bylo málo lidí, a díval se na mě, jako bych byla jediná žena na světě. Rozplývala jsem se. A mizela.
Nejdřív jednou týdně. Pak obden. Pak přestala máma skrývat nespokojenost.
„Julie, na koho ty děti házíš? Já mám svoje věci. Ty máš přece práci.“
„Mami, prosím tě, Tonda už spí, Jana má hotové úkoly. Jdu na dvě hodiny.“
„Na dvě hodiny… Celej tejden na dvě hodiny. Znám já ty ‚dvě hodiny‘. Chlap?“ Mlčela jsem.
„A odkud je? Z tý kavárny?“ Máma stiskla rty. „Restaurační zpěvák… Julie, jsi chytrá holka, ve třiceti se dvěma dětma chytáš každýho, kdo se na tebe mile podívá. Jenže jsou všichni stejný. Dnes ti zpívá jeden, zítra druhej.“
„Mami, přestaň!“ Hodila jsem tašku na gauč. „Neznáš ho.“
„A ty… jak dlouho ho znáš? Měsíc? Dva? Koho, koho, já už jsem pár chlapů v životě viděla,“ práskla dveřmi.
Denis byl jiný. Pamatoval si, jak se jmenuje Jana a že Tonda se bojí tmy. Říkal, že mu děti nevadí, že přemýšlí, jak bychom mohli zařídit život.
Skoro jsem uvěřila.
Ten večer jsem se rozhodla udělat překvapení. Denis říkal, že bude hrát do deseti a pak má volno. Nechala jsem děti u mámy, ta protočila oči, ale neodmítla, a jela jsem do kavárny bez pozvání. Vešla jsem do sálu. Usmála se na známého barmana. Podívala se na pódium.
Denis tam nebyl.
Stál u sloupu a tančil. Ne valčík, jen se blbnul, ale do rytmu, s krásnou ženou. Vysokou. Štíhlou. V přiléhavých šatech, které stály jako moje měsíční výplata. Vlasy měla dokonale upravené, smích hlasitý a volný.
Denis se taky smál. Pak ji vzal za ruku a zmizeli za dveřmi s cedulkou „Služební vchod“.
Stála jsem uprostřed sálu. Někdo mě do ramene strčil, omluvil se. Hudba hrála dál.
„Všichni jsou stejný,“ vzpomněla jsem si na mámina slova.
Otočila se a vyšla ven. Nezabouchla dveře. Neplakala. Jen si sedla do taxíku a řekla adresu… U vchodu stál Pavel. Ve staré bundě, s kruhy pod očima, naštvaný a rozcuchaný.
„Julie! Proč nezvedáš telefon? Tvoje máma mi volá už půl hodiny! Táta je v nemocnici. Infarkt. Nechala děti doma a já mám přijet k nim.“
Chytla jsem se za srdce.
„Cože? Jak? Vždyť on…“
„Nevím jak. Zavolej taxík. Já pohlídám děti.“
Třesoucími se prsty jsem vytočila číslo mámy. Vzlykala do telefonu.
„Táta je na JIPce. Přijeď hned.“
„Už jedu. Mami, dostane se z toho?“
„Lékaři nic neříkají.“
Celou noc jsme s mámou proseděly na chodbě nemocnice. K osmé ráno vyšel unavený doktor.
„Krize pominula. Váš manžel je silný. Ještě o půl hodiny déle, neručil bych. Ale teď už bude dobře. Klid, dieta, žádný stres.“
Máma se rozbrečela. Objala jsem ji a tak jsme stály, dvě ženy, které málem ztratily hlavního muže svého života. Cestou zpátky v taxíku jsem koukala z okna. Ranní slunce se prodíralo mezi paneláky. Vzpomněla jsem si, jak mě Denis hladil po tváři, sliboval moře a cestování. K smíchu. Moře… A táta ležel na JIPce, zatímco já byla v kavárně.
„Už mám dost těch bláznivých mejdanů.“
Doma byl Pavel, taky nespal, bylo to na něm vidět.
„Pavle,“ řekla jsem tiše. „Děkuju, že jsi přijel, že jsi byl s dětma.“
Pavel chvíli mlčel. Pak promluvil neobratně, jako vždycky, když šlo o city.
„Julie, já bez tebe… Děti potřebujou tátu. A nejen o víkendech. Zkrátka, pojďme se dát dohromady. Znova, jako dřív. Jsi unavená. Děti se stýskaj. A mně chybí domov, tvoje remcání, když si nevyzuju boty.“
Zasmála jsem se přes slzy.
Přistoupila jsem k němu a zabořila se mu do ramene. Vzala jsem ho za ruku. Drsná, známá, teplá dlaň. Ne ta, co brala mikrofon a slibovala moře. Ale ta, co držela kočárek, měnila kola v autě.
„Zkusme to,“ řekla jsem. „Ale jestli zase neumyješ po sobě hrnek, zabiju tě polštářem.“
„Platí.“
Děti vyběhly z pokoje, Tonda se pověsil na Pavla a zakřičel: „Táto!“ Jana se nejdřív odvrátila, ale pak přece jen přišla a tiše řekla:
„Zůstáváš? Na dlouho?“
Pavel si dřepnul:
„Natrvalo, Janičko. Jestli mě přijmete.“
Večer, když děti usnuly, Pavel myl nádobí, já vytáhla telefon a smazala konverzaci s Denisem. Nepřišla ani jedna zpráva.
„Máma měla pravdu,“ pomyslela jsem si. „Ale v jedné věci se mýlila. Není to věkem. Ani dětma. Ani rozvodem. Ale tím, koho si vybereš. Já si vybírala krásné sliby. A měla jsem si vybrat unavené oči a špinavý hrnek ve dřezu.“
Přistoupila jsem k Pavlovi, objala ho zezadu, zabořila nos do ramene.
„Co?“ zeptal se.
„Nic. Jen že jsi doma.“ A to bylo víc než všechny písničky světa.
