Julie se podívala na displej telefonu. Káťa poslala pozvánku do společného chatu: „Holky, čekám vás v sobotu v 18:00 v kavárně „Máta“. Bude sranda!“
Julie je třicet. Dvě děti, dcera Jana a syn Tomík. Rozvod. Kancelářské křeslo, který zná její záda líp než kterejkoli chlap za poslední dva roky. A tahle pozvánka, ze který měla radost.
— Tomíku, neběhej po chodbě! Jano, nazuj si ponožky, je zima! — vykřikla Julie a přidržovala si telefon ramenem.
Na druhým konci drátu Káťa štěbetala o překvapeních a karaoke.
— Julie, přijdeš? Slibuju, bude to super, a bez těch tvých vět: „mám děti“.
Julie si odfrkla.
— Tvoje děti. Tvoje problémy. Tvůj rozvod. Tvoje léta… Rozmyslím si to, — odpověděla.
V sobotu Pavel, bývalej muž, měl zpoždění dvě hodiny, chodil k dětem na víkendy. Jana plakala, protože chtěla, aby jí máma zapletla vlasy „jako princezně“, a Tomík schoval levou botu. Když Julie konečně zapnula zip na jediný šaty, který ještě nevypadaly jako pytel, hodiny ukazovaly skoro šest večer.
— Pojedu. Aspoň na hodinu.
V kavárně hrála hudba. Holky z účetního už si přihnuly sektu a Marina z obchodního vyprávěla o svým novým příteli s takovou intonací, jako by obhajovala diplomku na téma „Moje štěstí, který musíte všichni vidět“.
Káťa uviděla Julii, zaječela a vrhla se jí obejmout.
— Přišla jsi! Jsi krásná! Sedni si, hned přinesou dort.
Julie se posadila ke stolu, vzala skleničku s džusem. Poslouchala. Přikyvovala. Usmívala se ve správnou chvíli.
Lenka z vedlejšího oddělení, vysoká blondýna s věčně nespokojeným obličejem, sklonila se k ní:
— A kde máš svýho?
— V rozvodu. Už rok, — klidně řekla Julie.
— Jejda, promiň. Nevěděla jsem. Dětem je to asi těžký.
Julie dopila džus. Zahrála pomalá hudba, známá. Někoho pozvali k tanci. Julie zůstala sedět. Přisedla si k ní Káťa, hlavní oslavenkyně, už trochu pod parou a proto nečekaně vážná.
— Julie, co jsi smutná?
— Nejsem smutná. Jsem unavená.
— To je to samý, když je ti třicet se dvěma dětma a bývalým, kterej chodí jen podle rozpisu.
Julie se podivila tý přesnosti.
— Ty jsi taky rozvedená?
Káťa se zasmála:
— Ne. Ale jsem všímavá. Poslouchej… Požádala jsem zpěváka, aby zazpíval jednu písničku. Pro tebe.
Julie nechápala, ale kývla.
Kluk u mikrofonu vzal akordy. A najednou se rozlilo něco starýho, co hráli v rádiu, když Julie studovala na vysoký. Písnička, pod kterou se s Pavlem líbali na lavičce u kolejí. Hloupý text o „nikdy neříkej sbohem“. Julie si zakryla obličej rukama. Ne ze studu. Ale že si někdo vzpomněl, jaká byla. Před „tvoje děti“.
— Já jsem si tu písničku neobjednala, — zašeptala.
Káťa pokrčila rameny:
— Možná to udělal sám. Možná se mu líbíš. Občas se koukáš do zrcadla, Julie?
Nedívala se. Ale teď zvedla oči. Kluk u mikrofonu se usmíval. Neznámej. Mladej. Nic nevěděl o jejím životě. Julie si otřela tváře ubrouskem, vzala skleničku se sektem a usmála se zpátky. Ne tím kancelářským úsměvem, ale opravdovým.
Potom poslala Pavlovi zprávu: „Zdržím se. Na noc nechávám děti u tebe. Tohle se neprojednává.“ A vydechla. Poprvý po dlouhý době plnejma plícemi.
Dort přinesli přesně v devět. Julie snědla dva kousky a nepočítala kalorie. Káťa jí zašeptala do ucha:
— Víš, pozvala jsem tě, protože jsi jediná, kdo na poradě neřešil moje hlášení.
— Tvoje hlášení bylo normální, — pokrčila rameny Julie.
— Právě. Jsi jediná, kdo vůbec poslouchá. A ne jen dělá, že jo.
Domů se Julie vrátila před dvanáctou. Prázdnej byt voněl tichem. Nejdřív se chtěla rozbrečet, že Tomíkovy ponožky nejsou rozházený po chodbě a Janina sponka neleží v kuchyni.
Ale pak si svlíkla šaty, uvařila čaj, pustila si tu samou písničku do sluchátek. A pochopila, že domov není jen hluk malých nožek. Je to i tohle ticho, ve kterým konečně může slyšet sama sebe.
— Nebyl to špatnej večer, — pomyslela si Julie a usnula s úsměvem.
A ráno přišla zpráva z neznámýho čísla: „Budete dnes na prezentaci? Já jsem ten zpěvák z kavárny — Denis. Můžu nabídnout kafe? Jen tak, bez důvodu.“
Julie se podívala na telefon a napsala: „Budu. Kafe černý, bez cukru. A díky za písničku.“
První dva týdny bylo všechno jako z filmu. Denis potkával Julii po práci s kyticí. Zpíval jí v kavárně, když bylo málo lidí, a díval se na ni, jako by byla jediná žena na světě. Julie tála. A mizela.
Nejdřív jednou tejdně. Pak obden. Pak přestala matka skrývat nespokojenost.
— Julko, na koho ty děti hážeš? Já mám svoje věci. Ty máš mimochodem práci.
— Mami, prosím tě, Tomík už spí, Jana má úkoly hotový. Jdu na dvě hodiny.
— Na dvě hodiny ona… Celej tejden na dvě hodiny. Znám já ty „dvě hodiny“. Chlap? — Julie mlčela.
— A odkud je? Z tý kavárny? — matka stiskla rty. — Restaurační zpěvák… Julko, jsi chytrá holka, ve třiceti se dvěma dětma chytáš každýho, kdo se na tebe laskavě podívá. Jenže všichni jsou ze stejnýho těsta. Dneska ti zpívá jeden, zítra druhej.
— Mami, přestaň! — Julie hodila tašku na gauč. — Ty ho neznáš.
— A ty… kolik ho znáš… měsíc? Dva? Kdo by to byl řekl, ale chlapů jsem za život viděla dost, — práskla dveřma.
Denis byl jinej. Pamatoval si, jak se jmenuje Jana a že Tomík se bojí tmy. Říkal, že nemá nic proti dětem, že přemýšlí, jak by mohli zařídit život.
Julie málem uvěřila.
Ten večer se rozhodla udělat překvapení. Denis řekl, že bude hrát do desíti a pak má volno. Julie nechala děti u matky, ta protočila oči, ale neodmítla, a jela do kavárny bez pozvání. Vešla do sálu. Usmála se na známýho barmana. Podívala se na pódium.
Denis tam nebyl.
Stál u sloupu a tancoval. Ne valčík, prostě se blbnul, ale do rytmu hudby s krásnou ženou. Vysokou. Štíhlou. V přiléhavých šatech, který stály jako Juliejín měsíční plat. Její vlasy byly dokonale upravený, smích hlasitej a svobodnej.
Denis se taky smál. A pak ji vzal za ruku a zmizeli za dveřma s cedulkou „Služební vchod“.
Julie stála uprostřed sálu. Někdo do ní strčil ramenem, omluvil se. Hudba hrála dál.
— Všichni jsou ze stejnýho těsta, — vzpomněla si na slova matky.
Otočila se a vyšla ven. Nezabouchla dveře. Neplakala. Prostě si sedla do taxíku a řekla adresu… U vchodu stál Pavel. Ve starý bundě, s kruhama pod očima, naštvanej a rozcuchanej.
— Julie! Proč nezvedáš telefon? Tvoje matka mi volá už půl hodiny! Táta je v nemocnici. Infarkt. Nechala děti doma a mě poprosila, abych přijel k nim.
Julie se chytila za srdce.
— Co? Jak? Vždyť on…
— Já nevím jak. Zavolej taxík. Já pohlídám děti.
Třesoucíma prstama vytočila číslo matky. Ta vzlykala do telefonu.
— Táta je na JIPce. Přijeď hned.
— Už jedu. Mami, on se z toho dostane?
— Doktoři nic neříkaj.
Celou noc seděli s matkou v nemocniční chodbě. V osm ráno vyšel unavenej doktor.
— Krize je za náma. Váš muž je silnej. Ještě půl hodiny, neručil bych. Ale teď už bude dobře. Klid, dieta, žádný stres.
Matka se rozbrečela. Julie ji objala a stály tak dvě ženy, který málem ztratily hlavního muže svýho života. Cestou zpátky v taxíku Julie koukala z okna. Ranní slunce se prodíralo mezi paneláky. Vzpomněla si, jak ji Denis hladil po tváři, sliboval moře a cestování. K smíchu. Moře… A táta ležel na JIPce, zatímco ona byla v kavárně.
— Měla jsem těch bláznivejch flámů dost.
Doma byl Pavel, taky nespal, bylo to na něm vidět.
— Pavle, — tiše řekla. — Děkuju, že jsi přijel, že jsi byl s dětma.
Pavel minutu mlčel. Pak promluvil neohrabaně, jako vždycky, když šlo o city.
— Julie, já bez tebe… Děti potřebujou tátu. A nejen o víkendech. Zkrátka, pojďme bydlet spolu. Znovu, jako dřív. Jsi unavená. Děti se stýskaj. A mně chybí domov, tvoje hubování, když si nevyzuju boty.
Julie se zasmála přes slzy. Přistoupila k muži a zabořila se do jeho ramene. Vzala ho za ruku. Drsná, známá, teplá dlaň. Ne ta, co brala mikrofon a slibovala moře. Ale ta, co držela kočárek, měnila kola v jejím autě.
— Zkusíme to, — řekla Julie. — Ale jestli zase nebudeš mýt po sobě hrneček, zabiju tě polštářem.
— Platí.
Děti vyběhly z pokoje, Tomík se Pavlovi pověsil na krk a křičel: „táto!“. Jana se nejdřív odvrátila, ale pak přece jen přišla a tiše řekla:
— Zůstáváš? Na dlouho?
Pavel si dřepnul:
— Navždycky, Jani. Jestli mě přijmete.
A večer, když děti usnuly, Pavel myl nádobí, Julie vytáhla telefon a smazala konverzaci s Denisem. Nepřišla jediná zpráva.
— Matka měla pravdu, — pomyslela si Julie. — Ale v jedný věci se mýlila. Není to o třiceti. Není to o dětech. A není to o rozvodu. Je o tom, koho si vybereš. Já si vybírala krásný sliby. A měla jsem si vybrat unavený oči a špinavej hrneček ve dřezu.
Přistoupila k Pavlovi, objala ho zezadu, zabořila nos do ramene.
— Co? — zeptal se.
— Nic. Jen dobře, že jsi doma, — a to bylo víc než všechny písničky světa.
