Mourka vyhodili… Zase… Potřetí v jeho krátkém životě… Neměl prostě štěstí… A tohle jediné navždy změnilo jeho osud…
Mourka vyhodili. Znovu. Potřetí za svůj teprve rok života. Nějak se na něj nikdy neusmálo štěstí.
Je mu právě rok, a už ho přehodili mezi třemi rodinami. No, přehodili… Nejprve putoval z náruče do náruče. A pak…
Potom ho prostě vynesli ven, poodešli pár desítek metrů od paneláku. Spustili ho do popelnice na odpadky, otočili se na patě a zmizeli. Aby nenašel cestu zpátky. Ale Mourka by ani nehledal.
Všechno mu došlo. Hned na první pohled chápal. Ten muž, jak se na něj zadíval. Žena se tehdy strašně rozzlobila Mourka totiž poškábal nový kožený gauč.
Moc drahý. A ona hned udělala rozhodnutí. A muž? Ten se vždycky vším podřídil.
Podložil si rok starého kocoura pod paži a zamířil ke kontejneru na vedlejším dvoře. Mourka by za ním stejně neběžel. Ani by ho nenapadlo. Viděl rozsudek v jeho očích a věděl.
Všechno zbytečné. Ani pořádně se nerozloučili. Ani pohladit ho na rozloučenou. Omluvit se. Kdepak…
Bylo to nějak ne-lidské. Jako když vysype kbelík plný odpadků.
Mourka si smutně povzdechl a zkusil najít mezi odpadky něco k jídlu nakonec snědl trochu oschlého kuřete. Vyškrábal se ven a posadil se vedle velké zelené popelnice. Díval se na slunce.
Zamžoural do zářivého kruhu, ale neuhnul pohledem. Z toho světlého kotouče vycházelo teplo. Takové, jaké měl rád.
Byly to poslední sluneční paprsky. Paprsky léta, podzimu, zimy. Chvilkové oteplení. A ledová krusta z jeho tlapek roztála.
Ale v duši Mourky to celé zamrzlo.
Večer a noc byly studené. Po západu slunce začal foukat vítr, mráz naplnil noc.
Zrzavý kocour mrzl. Neměl kam jít, jak se schovat, a tak našel hromadu suchého, rezavého listí vlezl do ní, schoulil se do klubíčka. Nejprve zuby drkotal zimou, potom…
Potom, když jeho rudá srst ztuhla od ledového větru a mokrých krup, se najednou přestal třást a bylo mu zvláštně tepleji. V hlavě mu zněl tichý hlas, co tiše uklidňoval.
Sladké šepoty, co ho ukolébávaly: Schouli se ještě, spi spi, spi, a tělo zalévala zvláštní vlna tepla.
Bylo to tak jednoduché. Stačilo se vzdát a všechno přejde přijde klid a věčnost. Zmizí všechny křivdy a bolesti.
Mourka naposled ztěžka vydechl a souhlasil. Proč by ještě bojoval? Proč?
Vždyť zítra bude opět stejný chlad, hlad, ta samá touha zavřít oči a už nikdy, nikdy je neotevřít.
Pouliční lampy rozsvítily oranžové oči tam v dálce Mourka si jich naposled všiml. Vždycky na ta světla shlížel z okna své tehdejší rodiny. Teď naposledy ještě to světlo v sobě nasál rudé oči v šeru zableskly naposled.
Právě ten poslední záblesk zaujal zrzavou holčičku, která šla s otcem domů. Chytila ho za rukáv.
Tati… zašeptala něco je v těch listech, tam!
Ale kdepak, přitáhl ji k sobě, pojď domů, už je zima. Já už mrznu.
Pokoušel se ji odvézt od haldy listí. Holčička se vytrhla.
Já to viděla! Opravdu jsem to viděla, to světlo!
Světlo? V hromadě starého listí? udivil se otec. To si jen myslíš. To není možné.
Ale už byla u listí a vrchní vrstvu odhrnula. A našla tam… Zrzavého kocoura.
Tati! zakřičela radostně.
Vždyť je to on! Vidíš? On!
Kdo? otec překvapeně přistoupil blíž.
Tady je! řekla, opatrně popadla zkřehlé tělíčko.
Nech ho být… řekl otec. Už je mrtvý. Nemůžeme přece domů tahat mrtvého kocoura.
Ještě neumřel, protestovala holčička s ohnivými vlasy. Já vím, ještě žije! Viděla jsem světlo v jeho očích.
Světlo v kočičích očích? pousmál se nevěřícně otec.
Přišel blíž a zkusil najít tep srdce na chladném těle.
Mourka toužil tak moc spát spánek mu těžkl víčka, podivné teplo v těle. A ten vnitřní hlas mu šeptal:
Spi, spi, spi… Neotvírej oči.
Ale hlas holčičky tichý, ale neústupný, opakoval vtíravě:
Bylo v jeho očích světlo!
Co po mně pořád chtějí? Proč mi nedají pokoj? Proč mně nedopřejí klidný spánek?
S námahou otevřel oči, aby zjistil, kdo ruší jeho klid.
Podívej! zvolala holka. Viděl jsi? Opět! Zase záblesk světla!
Jaké zas světlo?…
Táta, už otřesený, stáhnul bundu a kocoura do ní zabalil. Zamířil rychlým krokem domů.
Dívka běžela vedle něj: Tati, pospěš! Je mu opravdu zima… Honem…
Zmizeli v domovních dveřích. Za chvíli se okna v pátém patře rozsvítila teplým světlem.
Mourka vykoupali v teplé vodě, dali mu nahřáté mléko. Ta malá holka ho hladila a tiše prosila:
Jen neumírej, prosím. Jen neumírej…
A led na jeho syrové srsti roztál. I v duši.
A velký zrzavý Mourka s úžasem sledoval, jak se o něj táta a jeho dcera starají. Probudil se. Najednou cítil opravdové teplo.
Teplo zaplavilo jeho celou bytost ne, nešlo o teplo z topení. Ale z blízkosti malého dětského srdce.
A venku stál ten, kdo někdy přichází pomoci.
Stál, díval se na okna pátého patra zalitá světlem.
A šeptal:
Dělám, co můžu. Dělám, co můžu.
Chvilku postál, zamyšleně dodal:
To světlo ne každý ho spatří. A ne každý, kdo ho vidí, dokáže ho udržet…
A Mourka, když pohlédl na rusovlasou holčičku, nemyslel na velikost člověka. Na takové věci myslí jen lidé. On měl na mysli jiné.
Viděl světlo světlo v jejích očích.
Dejte like a napište, co si o tom myslíte vy.
