Vašík
Šárko, ty ses zbláznila! Správcová tě za tohle nechá sežrat!
Maruško, kam bych ho dala? Vyhodit? Je mi ho líto, živý tvor!
On je sice živý, ale o tobě si tak jistá nebudu, když ho tady necháš.
Maruško, zlatíčko, nenadávej To není žádný tygr je to jen kotě. Nech ho tu chvilku být, prosím?
Ty mě chceš ukecat? smála se Marcela a hladila malou hlavičku zrzavého vetřelce. Myslíš, že je mi všechno jedno? Kde jsi ho vůbec našla? To je ale chudák! Hubený jak lunt, a nemocný snad, držet hlavu sotva může. Poklad!
Jdeme! Šárka popadla z věšáku dlouhou šálu, kterou jí upletla Marcela, zabalila do ní kotě a rychle vyrazila ke dveřím. Šla jsem ze směny přes park, a tenhle ležel uprostřed cesty. Či z křoví vylezl, nebo ho tam někdo nechal nevím. Byl skoro celý pod sněhem. Nevšimla bych si ho, kdyby nebyl tak zrzavý. Sáhla jsem na něj, byl úplně ledový. Myslela jsem, že je po něm. Ale pak jsem zjistila dýchá. Popadla jsem ho a běžela sem. rozesmála se, když ohřívala mléko v plecháčku. Správcová na mě koukala, jak kdybych ji okradla. Úplně oněměla.
Tak to máš čekat návštěvu. Šárko, prohřeje ti! Pamatuješ, jak vynadala Lindě, když přitáhla kočku? Málem ji vyhodila. Pořádek tu chci, a zvířata do koleje nepatří!
Marci, ale ty mě nepráskneš, viď? Šárka úpěnlivě koukla přes dveře. Když přijde beze mě, schovej ho! Já mu jen ohřeju mlíčko a hned zas přijdu.
Jdi už! Marcela sebrala ze stolu šálu s koťátkem a ze svého košíku na pletení vysypala klubka. Nic nevím, nic nevidím, nic neřeknu! zakřenila se a mrkla na Šárku. Běž! Neboj se!
Šárka odběhla a Marcela se nahnula ke košíku, vrtěla hlavou:
Šťastná si, zrzku Dýchej, chuděrko! Šárka je dobrá holka, kdyby se ti něco stalo, bude brečet půl roku. A to já nepotřebuju.
Kotě mlčelo, sotva oddechovalo s očima zavřenýma a na Marcelina slova nijak nereagovalo.
Pokoj se ponořil do stmívání. Večerní šero už bylo znát, ale Marcele se do světla nechtělo. Měla ráda ten čas po práci celý večer před sebou. Když šla na druhou směnu, přišla domů jenom spát. Ale takhle pohoda! Číst si, poklábosit se Šárkou, vyptat se, jak to má s Michalem. Marcela si povzdychla. Šárka má kliku! Má kluka a chce si ji vzít. A ona? Nic. Komu by se taky líbila obrovitá. Šárka drobná panenka, copánky až po zadek, oči jak studánky. Kráska. A ona, Marcela? Statná, jak má být! Babča jí tak říkala, když viděla, jak mezi bráchama nastoluje pořádek jedním lusknutím. Kluci už jsou velcí, jeden se i oženil, prima holku si vzal. Marcela byla nedávno na svatbě doma na vesnici. Jenže ona, pořád sama, nikoho na obzoru. V Praze na ní kluci nekoukají, moc vysoká a rázná. Možná má babička pravdu, že ji láká zpátky domů. Ale co tam? Kluků v obci málo, práce tam ještě míň jen farma. Proč by se namáhala studiem, když tady v továrně ji mají rádi, váží si jí, dali jí i poukaz na dovolenou. Marcela zavrtěla hlavou, zaháněla smutek. Vdá se časem, ještě na ni někdo čeká! To není možné, aby ne.
Šárka přiběhla s pítkem pro mléko, ale kotě bylo tak slabé, že z misky pít nezvládlo. Snažila se mu pomáhat, ale nakonec jí Marcela kotě se smíchem vzala:
Dej mi to!
Nabrala pítkem mléko, držela kotěti hlavičku pevně a přikázala:
Tak, jez! Ne proto tě Šárka tahala přes půl Prahy, abys tu umřel hlady!
Kotě sice krkalo a zakuckávalo se, ale pít začalo.
Kocourka pojmenovaly Vašík. Správcová, paní Věra, skoro rok netušila, že u holek v pokoji žije ještě někdo, než jim oknem do povětří na prvním patře nevyskočila zrzavá střela.
Co to tu je?!
Její křik rozburácel celou kolej.
Prosím, paní Věro! Vy jste si ani nevšimla, že tu máme kocoura! Je rozkošný! Chytá myši!
Jaký myši? My jsme přece vzorná kolej, žádný myši tu nejsou!
Jasně! Marcela založila ruce na silném hrudníku, změřila správcovou a nohama zablokovala Vašíka, který jí kroužil u nohou. Myši tu máme na výstavní úrovni. Pěkně vykrmené! Vašík je klade pěkně do řádku vedle mé postele každé ráno. Příště vám to ukážu. Ať se chlubíme všichni! Klidně pozvu i pana ředitele z fabriky. Ať se pokochá.
Marie! Ty mě jednou přivedeš do hrobu! Věra ztišila hlas a vážně se podívala na Šárku. Ty jsi ho přinesla? A až se vdáš, kam s ním? Vezmeš si ho sebou?
Nevím Šárka vzala kocoura do náruče. Má mě rád, ale za paničku má Marcela, nevím proč. Ať nezůstane sám
No počkej! Věra se rozesmála, koukla na zmatenou Šárku. Ty o něm mluvíš jak o chlapovi! Šárko, je to jen kocour! Kde krmí, tam doma!
Tak to není! Snažím se, ale on stejně za Marcelou. Šárka podala kocoura spolubydlící a objala správcovou kolem ramen. Takže můžeme si ho tu nechat?
Ty jsi liška! Věra jí pohrozila prstem a povzdychla. Ale ať tu není slyšet ani vidět. Jasné? Jinak nás obě vyhodí, a budou mít pravdu.
Svatba Šárky byla ve velkém stylu a Marcela zůstala s Vašíkem sama. Dny ubíhaly pomaleji, osaměleji. K Věře nikdo nového k Marcele nepřidělil, stará kolej dosluhovala. Všechny holky snily o novém bytě na novém kolejišti, stavba se pořád natahovala, ale přece jen posouvala. O víkendech tam chodily s ostatními pomáhat. Marcela bloumala po rozestavěných chodbách a představovala si, jaké to tam bude. Právě tam narazila na to, co si myslela, že je osud.
Aleš, stejně jako ona, byl z venkova. Do města přišel po smrti rodičů. Neměl tady nic, ale chtěl nový život. Kluků kolem bylo dost, jenže on chtěl hlavně ženu s výbavou. Byt, trochu pomoci, jinak nezájem. Marcela jeho měřítkům neodpovídala, ačkoliv ji okouzlila jeho upřímnost. Jenže kolem Marcely projít nezvládl, když na něj zamžourala shora dolů a odplula chodbou dál.
Jeho neohrabané dvornosti Marcele přišly vtipné.
Ježiši! Já si budu muset dát podpatky, abych ho nemusela plácat po hlavě On je o hlavu menší! Kam to spěje? chechtala se, když o Alešovi líčila Šárce.
Marci Ty jsi blázen! Na výšce nezáleží. Jaký je člověk?
Nevím, Šárko! vážněla Marcela a klopila oči.
Dívala se, jak Šárka pomalu vstává, hladí Vašíka, který se roztáhl na posteli, a jednou rukou objímá bříško.
Bolí to? Marcela vytahovala domácí med, co jí poslali bratři.
Ani ne, jen je to zvláštní Jak když čekáš vlak a víš, že jedeš někam, kde ti bude dobře. Jen kdyby už přijel brala med, objímala kamarádku a mávala kocourovi na rozloučenou. Měj se, Vašíku. Dávej na ni pozor!
Ať už Šárčino bříško, nebo Marcely samota, Aleš se v Marceleině pokoji objevil čím dál tím častěji. Vašík ho hned nesnášel. Jak přišel, syčel a kulil hřbet. Potom naskakoval na parapet a sledoval ho. Marcela ho vyhazovala na chodbu a věděla, že se kocour do noci vrátí, ale nedá se pohladit, jíst nebude a bude uraženě koukat. Moc tomu nerozuměla.
Že by žárlil? pokrčila rameny při hovoru s Věrou, která měla Vašíka u sebe, když Aleš navštěvoval Marcelu.
Třeba i jo. Nebo něco tuší. Dej pozor, Marcelo! Třeba tě jen oblbne a nechá. A co pak?
Ne, Věro, toho on není schopen. On takový není.
No, holka, nechám to na tobě. Ty budeš žít.
A Vašík s Věrou měli pravdu.
První nevolnosti Marcela vůbec nevěnovala pozornost. Že by zkažený kefír nebo houby od švagrové? Jenže ubíhaly dny a Marcela měla stále hlad a pořád by jen spala. Když potkala Šárku s kočárkem, konečně jí došlo, co a jak.
Marcelo, jak jsi to dokázala?! chytala se Šárka za hlavu. Už to řekl?
Marcela byla v šoku. Myšlenky se jí motaly, v hlavě zvonily jako rolničky. A někde hluboko jako by slyšela tichý hlas Věry:
No holka, dávej pozor
A ten jí najednou pomohl srovnat se. Usmála se na Šárku a chvátala domů. Musela to říct Alešovi. Volný život skončil, potřeba myslet na dítě.
Jenže najednou to byla cesta osamělá.
Promiň, Marcelo Ale jak mám vědět, že je to moje dítě? Takhle to nejde. Aleš odstrčil kocoura, který na něj zaútočil, a ještě ho kopnul. Zmiz, potvoro!
Vašík se nečekaně přetočil, chytil ho za nohu a Aleš zařval bolestí. Marcela se v tu chvíli poprvé v životě usmála i v neštěstí:
Vykašli se na něj, Vašíku! Ještě by ses otrávil. Takové svinstvo domů nepotřebujeme.
Seděla ještě dlouho u stolu, koukala na zavřené dveře. Vašík se otíral o její nohy, nakonec si přiskočil do klína, což jindy nesměl, a tiše příst rozvaloval tam, dokud ho nevyhodila.
Dost už smutku. Potřebuju čaj. Horký.
Synka, kterého pojmenovala Janík, si zapsala jen na sebe. Pevně se podívala matrikářce do očí:
Ne, otce nemá. Stačí, že má mě. To bude stačit, že jo?
Šárka připravila pro miminko výbavičku, paní Věra sehnala přes známé kočárek a několikrát šla za ředitelem továrny, že Marcela potřebuje lepší pokoj. Ale stavba zas stála a ředitel jen krčil rameny:
Rád bych, ale nejde to. Zatím tedy zůstaňte.
V pokoji bylo chladno, navzdory Marcele. Proto od Jana nikdy neodháněla kocoura, který hned pochopil, že tohle malé, řvoucí klubíčko je teď jeho zodpovědnost. Lehl si k němu a malý vždycky usnul, cítíc po boku teplo zrzavé chůvy. Marcela tomu láskyplnému soužití jen srdečně rozuměla. S penězi to bylo těžké, nebýt pomoci bratrů, nevěděla by si rady. Aleš zmizel z města a ona ho ani vidět nechtěla. Stejně by nepomohl. Vymazala ho z paměti a zůstala jen s tím nejlepším se synem.
Rodina dorazila celá, jakmile Marcelu s Janíkem pustili z porodnice.
No podívej, ten je k spapání! Celý po tobě, Marcelo!
Marcela naslouchala, vděčná, až měla na krajíčku. Nikdo ji nesoudil, všichni ji podrželi. Manželka staršího bratra jí v kuchyni pošeptala:
Udělala jsi dobře! Nebudeš sama, no a chlapa najdeš, neboj se, máš na to. A z Janíka si nic nedělej, pomůžeme zvládneme to!
A rodina taky držela slovo. Dvakrát do měsíce někdo z bratrů přivezl balík, Marcelka potichu vybalovala dárky a utírala slzy. Člověk toho moc nepotřebuje jen vědět, že není sám. Že je někdo, kdo ho má rád a podrží. Kdo pomůže i v nejtěžším. V těch chvílích jí tekly slzy i úsměv najednou.
Jesle byly pro Janíka peklo pořád byl nemocný, Marcela se trhala mezi prací a péčí. Bez Věry a Šárky by to už dávno vzdala a vrátila se na vesnici. Ale žít pod jednou střechou se švagrovou nechtěla. Nechtěla jim dělat potíže.
Když seděla večer u postýlky a poslouchala synovo dech, nevědomky myslela na nevydařenou lásku a že štěstí nenachází každý. Teď už přesně věděla, co v životě chce. Už ne žádné plané řeči, zbytečné lichotky jako u Aleše. Chce někoho, kdo jí uvaří čaj a pošle spát se slovy:
Jdi si lehnout, já dám pozor na malého.
Někdo, kdo je vezme o víkendu do zoo, koupí Janíkovi balónek, pochválí jí svíčkovou a opraví poličku, která přes půl roku čeká v koutě. Kdo prostě bude s nimi. Vždy.
A to pro ni bude rodina taková, jakou chce.
Spánek přišel jako nečekaný host a bral s sebou starosti. Marcela usínala s hlavou na stole, u postýlky syna, celá napůl složená.
A právě tu noc se všechno změnilo.
Janík měl už třetí den horečku, která nechtěla klesnout, a Marcela byla zoufalá. Lékařka z dětské polikliniky, která bydlela přes chodbu, chodila denně bez pozvání, prohlížela dítě a kroutila hlavou:
Všechno děláte skvěle. Je silný, to zvládne. Počkáme.
Marcela držela syna v náručí, tiskla ho, usínal a pak zase plakal, tahal se za bolavé ouško. Věra večer přinesla kuřecí vývar a přitulila Vítkovi k čelu:
Je horký!
Neschází z teploty. Snažím se jak můžu.
Možná je to dobře, to znamená, že bojuje. Takhle to říká doktor.
Vím Ale srdce mi puká, když ho vidím brečet.
To přejde. Ty kdybys zkolabovala, bylo by vám oběma houby platné. Najezte se a běž si lehnout. Ráno je moudřejší večera.
Marcela přikývla a chystala obklad pro syna, zatímco Věra tiše zmizela.
Vašík ležel v postýlce vedle kluka, švihl ocasem, aby si ho Janík nemohl chytit, a po chvíli si malý s kočkou usnul dřív, než Marcela obklad připravila. Chvíli postávala u postýlky, rozmýšlela, jestli ho budit, ale nakonec mu nechala klid.
Vzala ještě teplý vývar a šla na kuchyňku ho ohřát. Sotva se postavila k plotně, ozvalo se třísknutí a pláč Janíka. Všechno pustila z ruky a běžela zpátky. Dveře otevřela naplno, zůstala stát strachy zkamenělá a popadla malou stoličku, aby pomohla kocourovi.
Obrovský krysa bojoval o život, Vašík kolem něj lítal jako blesk, už měl ale roztržené ucho a šrám na boku. Marcela ještě chtěla udeřit, ale Vašík ve chvíli skočil a zakously se do krysy tak, že ji nešlo vyndat. Po chvilce se sám pustil, zamňoukal jako kocourek a dobelhal se k postýlce, kde Janík křičel. Marcela k němu skočila a on ležel vedle syna v postýlce byla druhá krysa.
Vytrhla kluka z postele, otevřela dveře a zakřičela:
Pomoc!
Za hodinu už měla Janíka v kabátě, jely k Věře. Ta dala klíče od svého bytu, slíbila, že se o Vašíka postará.
Hrůza! Krysy! Tohle na naší koleji neznám! Věra si zoufala, protože vždy dělala pořádek, ale proti staré budově nic nezmohla.
Byt Marcelky uklidila, vzala si Vašíka do vrátnice a ošetřovala mu rány.
Jsi hrdina, Vašíku! Dobře, že jsi zůstal! Takové kocoury aby pohledal.
Kocour jen ležel, sotva dýchal a nechtěl jíst. Věra hned poznala, že to není dobré. Druhý den po směně vyrazila za Marcelou domů:
Podívej, kocour je na tom špatně.
Prosím, dohlédneš na Honzíka? Musím s ním k veterináři, kde to vůbec je?
Máš pravdu, Marcelo! Je jedna o blok vedle. Běž za rohem!
Marcela opravdu běžela co jí nohy stačily. Vašík ležel na předložce u postele, sotva popadal dech.
Vašíku! Prosím tě, vydrž, uteču rychle!
Na veterině bez okolků odstrčila překvapenou sestřičku:
Potřebuju nejlepšího doktora, hned!
Sestřička jen přikývla, posadila ji. Marcela držela Vašíka, počítala jeho dechy, už chtěla sama běžet hledat doktora, když se otevřely dveře a dovnitř se skloněn vrazil pořádný chlap.
Tak co se tu děje? zaburácel hlas a Marcela poprvé ztratila řeč.
Když se vzpamatovala, předala mu Vašíka:
Tady
Kdo mu to provedl? Obrátil ho v rukou, prohlížel zranění jako pírko.
Krysy.
Nevypadá jako z ulice. Fešák opatlaný, tenhle si žije dobře.
Můj kocour.
Kde na něj přišel? Pouštíš ho ven?
Ne, stal se to v pokoji.
To je tedy něco.
Přestanete mě vyslýchat, když mu je zle? Zachránil mi syna! Udělejte něco!
Nebuďte taková. Já jsem Olda. A vy?
Marcela.
Paráda, jsme představeni. A pro příště, prosím bez křiku, rád mám v ordinaci klid.
Olda se zasmál a řekl:
Pomůžeme hrdinovi! Nebojte se.
O pár let později vejde velký zrzavý kocour potichu do dětského pokoje, všechno si zkontroluje, vyskočí do postýlky u gauče, kde spí Janík. Malá Adélka, cítíc jeho teplé chlupaté bříško, otočí se ze spaní a zaboří prstíky do husté srsti. Vašík zapřede a holčička spí klidněji, nevnímá už, jak za kocourem potichu přichází rodiče. Marcela přehodí synovi deku, natáhne ponožku Adélce a přilne k Oldovu rameni:
To je ale chůva, co, Oldo?
Lepší nenajdeš. Olda podrbe kocoura u ucha, které mu kdysi operoval. Takový kocour je poklad.
Je zlatý, vidíš, jak září.
Vašík se otře o Marcelinu dlaň, natáhne se těsně vedle Adélky a přehodí přes ni packu. Marcela zhasne lampičku, potáhne manžela za ruku a zavře tiše dveře dětského pokoje. Její děti se nikdy nebály tmy, protože vedle nich byl vždycky Vašík. A vedle něj nebylo čeho se bát.
