Valérie si to ráno vykračovala do práce, když si najednou uvědomila, že doma nechala mobil. Co naplat, obrátila to zpátky, naběhla do výtahu a ten, jak na potvoru, uvízl v osmém patře! Tak sedí Valérie ve výtahu, dává si kávu z termosky aspoň by si dala, kdyby ji měla a čeká, než pro ni někdo dorazí. Najednou slyší z chodby známý hlas svého manžela, Gustava. Ten tam vykládá cosi nějaké ženské.
Miláčku můj, libě vrní Gustav. Ani nevíš, jak se na další večer s tebou těším!
Dnes po desáté se mě dočkáš, ševelí ženský hlas, který podle slovníku patří sousedce Jitce (ano, z bytu č. 40).
Tvůj manžel zase v noční, Jituško?
Celý týden, švitoří Jitka. Odchází půl desátá, vrací se ráno. Ale musíme si pospíšit, už už se vrátí.
Proč ten zatracený výtah nejede? čílí se Gustav.
Celou tu dobu to žvanili přímo u výtahu. Nejdřív jim to samozřejmě nedošlo, že je zrovna rozbitý. Když jim to docvaklo, šourali se dolů pěšky, hezky schod za schodem.
Valérie zprvu nevěřila vlastním uším. I ona občas zaslechne kdo s kým courá, ale ty oslovení?! Když Jitka Gustava oslovila jménem, došlo jí, odkud vítr vane. Dokonce padlo i její jméno paráda. Jasno bylo: Gustav uspořádává noční procházky ne na Žižkov, jak tvrdil, ale rovnou do sousedčina bytu.
Jo jasně, osmý patro, říkala si Valérie s lehkou ironií. Mně vykládal o zdravé procházce před spaním, a ono láska na chodbách páchne linoleem ze starých paneláků. No, Gusto, na tuhle tvoji túru nezapomeneš, to ti garantuju
Za chvíli dorazili dva šikovní chlapi z opravny, výtah se otevřel, Valérie venku v hlavě už plán jak z českého dramatu ve třech dějstvích.
Uběhl den, večer už skoro deset a Gustav se světe div se zase chystá na čerstvý vzduch.
Valérko, skočím si na hodinku ven, zahlásí Gustav, připravený na lov v teplácích.
Vždyť leje jako z konve! vytřeští Valérie oči.
Nebo bys mohl zůstat na balkoně, alespoň tam tě neuplaví.
Balkon je malý, potřebuju se hejbat, zdravíčko, rozumíš. Procházka musí být!
Jak chceš. Mé varování znáš. Ale dneska bys měl fakt zůstat doma.
Žádné tvoje věštecké žvásty mi do života kecat nebudou. Vrátím se za hoďku.
No, vrátil se za půl.
Proč? Protože manžel Jitky dostal anonym a hned jí volal s otázkou stylu: Kde jsi, zrovna se vracím domů. Gustav zmizel rychlostí blesku.
Domů přišel bez bundy, bez bot, skoro v ponožkách. A Valérie? Dveře otevřela s řetízkem na klice.
Kde máš deštník? A kam se ztratily boty, sako, kalhoty?
Přepadli mě v parku! vypráví Gustav historku. Sundali mě do slipů, Valérie, pusť mě, je mi zima!
Svoje věci máš u popelnic, posílám pozdrav Jitce z osmého patra, odsekne Valérie a zabouchne dveře.
Valérie jde na televizi, Gustav loví kufr u popelnic a v hlavě mu běhá, co teď? Třeba ke své mamince! Sakra, mobil má u Jitky na stolku
A znáte Murphyo zákony šel si pro něj, zapomněl klíče u Valérie, uvízl v tom samém výtahu, protože samozřejmě vypnuli proud v celém baráku. Tak sedí tam stejně jako ráno Valérie. Aromaterapie pro nešťastné manžele.
Když už proud pustili a výtah konečně vyjel, Valérie už byla dávno v práci. Klíče? Samozřejmě spočívají v malé kabelce na Valeriiném stole.
Tak si kráčí Gustav pěšky dolů a na osmém patře koho nepotká? Jitku! S kufříkem. Očividně směřuje jinam.
Máš můj mobil, Jitko?
Máma i trenky.
To je fajn.
Jeli pak spolu výtahem dolů, jako dvě hrdličky na odpočinek. Taxi je rozvezlo do jiných koutů města a život běžel dál.
A Valérie? Večer nad bramboračkou vzdychla: Fakt dobře, že děti už dávno bydlí samy. Tohle by nemusel vidět ani největší škodolibecA den za dnem začala Valérie objevovat zvláštní volnost v bytě, kde už neschovával nikdo pantofle pod gauč a po nocích se neneslo neupřímné dobrou noc. Zprvu ticho pálilo v uších, načež začala slyšet šum křesel, které kdysi obsadily děti, klapot vlastní kávové lžičky, a nakonec smích sama se sebou nad televizními komediemi v jedenáct večer.
Jednoho odpoledne pozvala sousedka z osmého patra na kafe. Jitka měla novou barvu vlasů a v očích jiskru unavené svobody.
Seděly spolu na zasněženém balkoně, každá se svým šálkem, a shodly se, že starých nátur, co věčně bloudí po schodech, už bylo dost.
Valérie s úsměvem zvedla hrnek: Na ochozích máme klid. Aspoň do příští generace. Tímhle začínáme od nuly, viď, Jitko?
A Jitka jen kývla a povídá: No konečně výtah do nového života.
A tak si spolu připily, zatímco Gustav někde v mlhavém ránu bloudil městem, hledaje konečně správné patro pro sebe.
