Hele, musím ti vyprávět, co se mi dneska stalo. Představ si, že jsem ráno běžela do práce a sotva jsem vyšla z paneláku, zjistím, že jsem doma nechala mobil. Říkám si, že to radši otočím, protože bez telefonu se fakt neobejdu. Tak běžím zpátky, vlítnu do výtahu, zmáčknu osmičku a bum výtah se sekne přesně v půlce cesty na osmý!
Sedím tam, nervózně čekám, kdy mě někdo vysvobodí, a najednou slyším v chodbě známý hlas. Byl to můj muž, Roman! A představ si, on si tam povídal s nějakou ženskou no jasně, sousedka z vedlejšího bytu, Eliška se jmenuje.
Eliško, lásko moje, začne jí Roman šuškat, miluju tě a nemůžu se dočkat, až zase budeme spolu
A ona mu na to: Dneska večer se uvidíme, přijď po desáté. Můj manžel má zase noční, celou tuhle šichtu V deset už nebude doma, tak přijď co nejdřív. A pak ještě dodala, že jí Roman nosí tolik radosti a že si to spolu už vždycky krásně užijí. No mně spadla brada. Ještě chvíli tam stáli, oba už nervózní z toho, že výtah nejede a vůbec netušili, že já je slyším!
No a já ti říkám, nejdřív mi to vůbec nedocházelo. Ale pak najednou Eliška oslovila Romana jménem a v tom rozhovoru padlo i moje jméno a bylo jasno. Roman mi prostě zahýbá se sousedkou, co bydlí ve čtyřicátém bytě přímo tady na osmičce! To je vrchol. Hned mi bylo jasný, proč se mu tak často večer chce nadýchat čerstvého vzduchu po schodišti, že
Nakonec přišli opraváři a výtah otevřeli. Ale v mojí hlavě už v tu chvíli vznikal plán, co s tím udělám!
Přiblížila se desátá večer, venku leje jako z konve, a Roman se samozřejmě začal chystat tu svoji večekerní procházku.
Valuško, povídá mi, na chviličku si jen vyjdu.
Romane, venku fakt leje, přeruším ho.
Já vím, ale musím se projít, pro srdce je pohyb důležitý, začne blekotat.
A proč nejdeš aspoň na balkon, tam si dej čerstvý vzduch!
Ale on na to: To nestačí, já potřebuji chodit! Deštník si vezmu.
Pokrčím rameny: Jak myslíš, můžu jenom varovat, že dneska to nebude tvůj den.
Samozřejmě, on mě má za pověrčivou, zamával a šel na tu svoji hodinku. Jenže! Začalo to být zajímavé Za půl hodiny je zpátky, totálně promočený, bez bot a bundy a bez deštníku.
Otevřu dveře na řetízek a ptám se, kde máš deštník a kde máš věci?!
On udýchaně: Nějací mladíci mě na ulici přepadli, všechno mi vzali, i boty. A prosí, abych ho pustila dovnitř.
Já mu povídám: Tvoje věci jsem ti dávno sbalila, najdeš je u popelnic. A pozdravuj Elišku.
Jakou Elišku? začne se divit.
No tu z osmého patra, co za ní chodíš na ty tvoje vzduchové procházky.
Zaklapnu dveře a jdu si pustit televizi. Říkám si, ještě že jsou naše děti dávno z domu, aspoň tohle nemusely vidět.
Roman opravdu běžel k popelnicím, tam našel svojí tašku, oblékl se a za chvíli mizel z vchodu. Nakonec si chtěl objednat taxíka domů k mámě, ale hádej co telefon nechal v bytě u Elišky. Musel se vrátit a poprosit o telefon už mě, jenže výtah No jasně! Zasekli jsme se oba na osmičce, protože najednou v celým domě vypli šťávu.
A když se konečně proud vrátil, já už byla dávno na cestě do práce a Roman, bez klíčů od bytu, neměl co dělat. Sešel po schodech a koho nepotká na osmém? No přece Elišku ta tam taky stála s kufrem a čekala na výtah.
Máš můj mobil? ptá se.
Jo, povídá Eliška vyděšeně, a tvoje věci taky.
Tak se nakonec svezli dolů spolu, ale taxík už si zavolal každý zvlášť a rozjeli se opačným směrem.
No hele, pokud ti tohle někdo bude jednou vyprávět, věř, že se to klidně mohlo stát i lidem v naší ulici v Brně a že život je někdy větší fraška, než cokoliv, co dají v televizi.
