Vanda spěchala do práce, když si najednou všimla, že nechala doma svůj mobil. Vrátila se tedy zpátky do paneláku, vstoupila do výtahu a… Výtahem se ozvalo zamručení železa a zůstal stát, právě na osmém patře. Vanda čekala, až ji někdo vysvobodí, a do ticha se ozval podivně rozmazaný hlas jejího manžela Luboše! Mluvil v chodbě s nějakou ženou a jeho slova se rozplývala ve stěnách jako mléko v kávě úplně cizího bytu.
Má drahá Boženko, šeptal něžně, jako by mluvil do polštáře z peří, sotva se můžu dočkat, až budeme dnes zase spolu, jen ty a já!
Večer tě čekám, po desáté, odpovídala jí žena, jejíž hlas byl jako zvonivý pohár.
Tvůj muž má zase noční?
Celý týden, zazníval sladce Boženčin hlas, každý den od půl desáté do rána. Musíme si pospíšit zašeptala poslední slabiky a slova vklouzla mezi symbolicky zavřené dveře.
Vandě bušilo srdce, jako by ji někdo políval chladnou sprškou vždyť už několik minut vlastně seděla zavřená ve vlastním výtahu, zatímco její manžel tajně miluje sousedku ze čtyřicítky! Hlavou jí lítaly surrealistické představy: Luboš po nocích nekrouží sídlištěm kvůli čerstvému vzduchu, ale protože právě tenhle vzduch voní po Boženčině parfému! Už rozumím, proč jsi pořád tak nabuzený přes ten panelák.
Za chvíli dorazili dva opraváři s klíči, rozvázali výtah a Vanda vystoupila ven, ale v hlavě už se jí rodil plán, který vypadá jako obrázek od Toyen: pokroucené stěny, barvy v nesprávných místech a hlavní role dává smysl až po probuzení ze sna.
Bylo skoro deset večer, déšť stékal po okenních zdech jako noty, když Luboš začal tančit typický večerní tanec:
Vandičko, půjdu se projít, potřebuju se nadechnout.
Ale venku je průtrž mračen! vykřikla Vanda, hypnotizovaná dešťovou hudbou.
To ničemu nevadí, vezmu si deštník, je to pro zdraví. Potřebuji se hýbat, na balkoně toho moc nenachodím.
Ale říkám ti, dneska není tvůj den, cítím to v kolenech!
Na pověry nevěřím! Vrátím se do hodiny, mávl na ni bez ohlédnutí.
Jenže Luboš se vrátil už za půl hodiny. Prý ho na ulici okradli zmizely boty, sako, zůstala mu jen mokrá košile a hanba.
Tvoje věci jsem ti nachystala u popelnic, pozdravuj Boženku!
Jakou Boženku?
Tu z osmého… Vanda bouchla dveřmi a pustila si televizní pohádku místo hádek.
Luboš běžel k popelnicím, kde v mlžné šedi nalezl kufr a s nadějí se ztratil ve stínu sídliště. Pak se rozhodl vzít si taxi a odjet k mamince, ale zjistil, že mobil zapomněl u milenky. Vrátil se pro něj, chtěl požádat Vandě o pomoc, ale výtah, jako by měl svůj vlastní názor, se znovu zastavil na osmém patře, ve stejném podlaží, kde se kdysi Vanda probouzela do pravdy.
Teď dům utíká od reality výpadek elektřiny ponořil chodby do snového ticha. Když proud zase naskočil, Vanda už byla dávno v práci, klíče měla u sebe a Luboš zůstal venku jako ospalý stín před rámy dveří.
Na schodišti uvízl spolu s Boženkou; oba s kufry, oba čekali na zázrak.
Máš můj mobil? ptal se Luboš posedle.
Mám… a tvé věci taky, pípla Boženka nejistě a výtah je zavezl dolů, do dvou různých světů.
A po ulici v Brně pršelo, z kanálů stoupala pára a sny se rozcházely jako taxíky na hlavním nádraží.
