10.května2026
Dnes jsem opět musel rozloučit se se svým kočkou. Počítám to už třetí měsíc v jeho krátkém životě. Štěstí mu zřejmě nikdy nepřálo.
Měl jen jeden rok, a už byl odhozen ze tří rodin. Než se to stalo, poobíval se mezi rukama lidí. Pak už jen vyhodili jeho klec před dům, táhli ji dál od domu, položili do koše na odpad a utekli, aby už ho nenalezl. A já jsem ho ani nechtěl hledat.
Všechno jsem pochopil okamžitě stačilo jen podívat se na tvář muže, který ho vypravil. Manželka muže se rozplakala, když Čenda poškrábal nový kožený pohovku. Byla to drahá pohovka, a ona okamžitě rozhodla, že kočka musí odejít. A manžel? Co s ním? Vždy se sám se vším souhlasil.
Pod paži vzal ročního koťátka a šel k popelnici v sousedním dvoře. Čenda bych ani nechtěl za ním poběhnout. Ne, neběžel. Viděl jsem odsouzení v jeho očích a rozuměl jsem, že je marné. Mohl se rozloučit lidsky, pohlídat ho a požádat o odpuštění ale nevyšlo to jako lidské. Spíše to připomínalo vylití koše se špínou.
Čenda povzdechl a snažil se něco najíst v odpadě, přisával staré kousky kuřete. Vylézl a posadil se vedle velkého zeleného koše, díval se na slunce. Mrkl, ale neodvracel pohled. Z toho velkého světelného kruhu vyzařovalo teplo, a to ho naplňovalo radostí.
Byly to poslední sluneční paprsky paprsky léta, podzimu i zimy. Malé oteplení, a poslední ledová krystalka se rozpustila. A v Čendově duši zmrzlo.
Večer a noc byly chladné. Po západu slunce se vítr a mráz pustili do své práce. Růžový koťák (Čenda) zmrzlá. Neměl kde se schovat, tak našel velkou hromadu podzelených, hnědých listů. Svinul se do nich jako klubíčko. Zpočátku bylo mračno a drtil ho, ale pak…
Když mu vítr posypal mokré ledové krystalky na ryšavou srst, najednou mu bylo tepleji a třesání ustoupilo. V hlubině mušešešného šumu se ozval tichý hlas, který špitl mile slova.
Zavřete oči, zapomeňte na všechny strasti a neštěstí.
Zavři se a spěte. Spěte, spěte. Cítil, jak se teplo rozlévá po jeho ztuhlé hrudi.
Je to tak jednoduché stačí se vzdát a všechno pomine. Pak přijde klid a věčnost, a všechny křivdy se vytratí. Čenda posledně povzdechl a souhlasil. Proč bojovat? Za co vlastně?
Zítra na něj čeká stejný chlad a hlad. Stejná touha zavřít oči a už nikdy je neotevřít.
Ulice se rozsvítily několika lampami v dálce. Čenda posledně mrkl na ně. Často jsem je viděl z okna svého bytu. Růžová kočka naposledy vstřebala to světlo a její oči zazářily v temnotě, která slábla.
Ten poslední plamínek přitáhl pozornost malé červenovlasé holčičky. Šla domů s otcem, chytila ho za rukáv.
Tam řekla v těch listech něco je.
Tam není nikdo otci se sevřel zimou. Jděme rychle domů, mrzne mi.
Pokusil se ji odtáhnout od velké hromady starých listů. Červenovlasá holčička se znovu napřáhla.
Viděla jsem. Viděla jsem světlo.
Světlo v hromadě listí? divil se otec. To nelze.
Holčička ale už byla u hromady a roztrhla horní vrstvu. Narazila na něj na Čendu.
Tati! zakřičela.
Já jsem to viděla. To je on.
Kdo je on? zeptal se otec, přistupujíc.
Tady je. řekla holčička a snažila se zvednout zmrzlou těleso.
Nech ho. řekl otec.
Už je mrtvý. Nemůžeme nosit domů mrtvého kočku.
Ne, není mrtvý. odpověděla červenovlasá holčička. Vím to. Viděla jsem světlo v jeho očích.
Světlo v očích kočky? otci jen pokrčil rameny.
Přiblížil se blíž a zvedl těleso, snaží se uslyšet či pocítit srdeční tep.
Čenda chtěl spát. Spánek mu přikryl oči a teplo naplnilo tělo. Hlas uvnitř šeptal:
Spinkej, spinkej, nesvři oči.
Ten malý, téměř dětský hlas se opakoval neúnavně:
Světlo v jeho očích.
Co ode mě chtějí? Proč mě znovu trápí? Proč mi nedovolí klidně usnout?
Téměř rozepnul oči a chtěl vidět, kdo mu překáží.
Tady! zakřičel dětský hlas. Tady! Říkala jsem. Vidíš? Znovu. Světlo!
Ale jaké světlo?
Zaskočil jsem, sundal bundu a zabalil do ní ružový kožich. Šel jsem směrem k domu.
Dcera běžela vedle mě, tlačila se dopředu.
Tati, tati, prosím, rychleji. Je mu zima.
Zmizeli jsme do vchodu, a pak na pátém patře se rozsvítily světla. Čenda se napil teplé vody a horkého mléka. Holčička ho hladila.
Nesmrt, prosím, neodcházej.
Led na jeho srsti se rozplynul. A rozplynul se i led v jeho duši.
Velký růžovlasý kočák sledoval s údivem, jak otec s dcerou pečují o něj. Už se probudil a teď mu skutečně bylo teplo.
Teplo naplňovalo celou jeho podstatu. Ne z radiátoru, ale z malého dětského srdce.
A já, ten, kdo občas přijde na pomoc, stál a díval se na rozsvícená okna pátého patra. Stál a říkal:
Všechno, co mohu.
Po chvilce přemýšlel a dodal:
Světlo ne každý ho vidí. Ne každý, kdo vidí, dokáže zachovat.
A já, když jsem sledoval červenovlasou dívku, nemyslel na velkolepost člověka. Takové věci patří lidem. Přemýšlel jsem o svém. Viděl jsem světlo světlo v jejích očích.
**Závěr:** Někdy stačí jen otevřít oči, aby světlo, které v nás i ostatních září, nezůstalo skryté pod listím strastí. Vzpomínám si, že pravé teplo přichází z lidské laskavosti, ne z materiálních věcí.
