Václav Novotný byl zhruba rok starý, a už podruhé ho vyhodili z domu. Třetí výhození se stalo během pouhých dvanácti měsíců čert ví, co se mu doposud stalo.
Nejprve ho jen přechovávali z ruky na ruku, až nakonec ho vyhodili na zahradu, daleko od rodinného domu. Vysypali ho do odpadkového koše a utekli, aby nemohl najít cestu zpátky. A on vůbec nehledal.
Všechno mu bylo jednoznačně jasné stačilo se podívat do tváře jeho otce, Petra Novotného. Jeho manželka, Anna, se rozplakala, když Václav poškrábal jejich nový kožený gauč, který byl tak drahý, že by se za něj dal koupit celý šatník v ceně několika tisíc korun. Otec jen pokrčil rameny, protože svším souhlasil, a vyšel sročním kocourkem vnáručí kodpadkovému kontejneru vsousedním dvoře.
Václav ani neodběhl. Viděl odsouzený výraz vočích otce a pochopil, že je to naprostá předzvěst.
Všechno je marné. Mohl se rozloučit sčlověkem, popřát mu sbohem, poděkovat a slíbit, že se bude chovat lépe. Ale něco mu nešlo. Znělo to jako výron koše sodpadky.
Václav povzdechl, vykouzlil ze smetí pár starých kousků kuřecího masa a posadil se vedle velkého zeleného koše, aby si užil poslední paprsky slunce. Mrkl na sluneční kruh, který mu vrhal teplý, zlatavý svit. Přitom si pomyslel: Ano, to je to, co potřebuju trochu slunečního tepla, než mi zas zmrzne celý svět.
Byly to poslední sluneční paprsky léta, podzimu a zimy, jemné oteplení a poslední kostka ledu, která se rozpouštěla. V srdci Václava ale zůstával chlad.
Večer a noc byly mrazivé. Po západu slunce se vítr a mráz pustili do své práce. Červená kočka Míša se roztřásla, neměla kam utéct ani kde se schovat, a tak našla velkou hromadu podzimuzbarvených listí a zakukala se vněm. Zatímco zima se mu kutálila po šedivé srsti, jeho kožich ztuhl a najednou mu bylo vnitrosti tepleji. Vhlubině se ozval tichý hlas, který mu šeptal uklidňující slova:
Zavřete oči, zapomeňte na všechny strasti a nechte se usnout.
Sbal se ještě víc a spinkej.
Teplo se rozlilo po jeho ztuhlé hřbetě. Bylo to tak jednoduché stačilo jen se vzdát a vše se uklidní. Přijde klid a věčnost, a všude zmizí výčitky a trápení.
Václav poslední povzdech vzal a souhlasil. Co má ještě bojovat? Zítra ho čeká stejný mráz a hlad, stejně jako touha zavřít oči a už nikdy je neotevřít.
Ulice se rozsvítila vzdálenými lampami. Václav na ně poprvé mrknul, jak je často sledoval zokna svého podkroví. Červená kočka naposledy nasála toto světlo a její oči zazářily vtmě, která pomalu ustupovala.
Jiskřivé světélko upoutalo pozornost malé červenovlasé holčičky Jarmily. Šla domů sotcem, když náhle chytila otce za rukáv.
Tam! řekla. V listí něco svítí.
Tam nic není, zamrzl pan Novotný. Pojďme rychle domů, mrzne mi vnoze.
Chlap se snažil odvést dceru od hromady starých listů, ale Jarmila se na rameno opřela a křičela:
Viděla jsem! Viděla jsem světlo!
Světlo vlistí? zeptal se otce, zadívaný do větru. To není možné.
Holčička už byla blízko a při odhalení horní vrstvy listí narazila na červenou kočku.
Táto! vykřikla.
Já jsem to viděla, řekla znovu. To je on.
Kdo to je? zeptal se táta, přistupujíc blíže.
Tady je, ukázala Jarmila a snažila se zvednout zmrzlý tělo kočky.
Nech ho, řekl otec. Už je mrtvý, nebudeme ho nosit domů.
Není mrtvý, odpověděla Jarmila. Já vím, vím, že žije. Viděla jsem světlo vjeho očích.
Světlo voči kočky? zakroutil hlavu tatínek.
Přiblížil se, zvedl tělo a pokoušel se cítit, jestli ještě bije srdce. Mezitím kočka Václav chtěl jen spát. Spánek ji obklopil a teplo zaplnilo jeho tělo. Vnitřní hlas mu šeptal:
Spinkej, spinkej, neotevírej oči.
Hlasík, dětský a neúnavně opakující se, hlásal: Světlo vjeho očích.
Co ode mě chtějí? Proč mě znovu trápí? Proč mi nedovolí klidně usnout? sotva vyhrkl a sotva otevřel oči, aby viděl, co ho obtěžuje.
Tady! zakřičel ten tenký hlas. Tady! Říkala jsem to. Vidíš? Znovu světlo!
Jaké světlo? zeptal se Václav, svlékl bundu a obalil se do ní, pak zamířil kdomu.
Jeho dcera ho doprovázela, běžela po boku a volala:
Tati, tati, pojď rychle, je mu zima.
Zmizeli do podchodu a voknech pátého patra se rozsvítilo světlo. Václav byl nakrměn teplým mlékem a rozmazán vteplé vodě. Jarmila prosila:
Nezabij ho! Prosím, nenechávej ho umřít.
Led na jeho kožíšku se roztavil a i jeho duše rozmrazila. Velký červený kocour sledoval súdivem, jak tatínek sdcerou pečují oněj. Probudil se a napoprvé pocítil pravé teplo.
Teplo proudilo zmalého dětského srdce, ne zetopného tělesa. Venku stál ten, kdo občas přijde na pomoc. Stál a díval se na rozsvícená okna pátého patra. Stál a říkal:
Všechno, co můžu.
Po chvilce přemýšlel a dodal:
Světlo nevidí každý. A ne každý, kdo světlo uvidí, ho dokáže uchovat.
A Václav, když hleděl na Jarmilu sčervenými vlasy, nemyslel na velikost člověka. To jsou věci pro lidi. Myslel jen na sebe. Viděl světlo světlo vjejich očích.
Dejte like, napište komentář, co si o tom myslíte!
Přátelé, pokud chcete číst víc našich příběhů, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás inspiruje kdalšímu psaní!
