V životě se stane všechno
V naší dětské poliklinice pracuje kardiolog Eduard Šebesta (všechna jména a příjmení pravá). Jako všichni, i on v létě na měsíc či dva jezdí do pionýrského tábora jako lékař dohlíží na kuchyni, váží děti, kontroluje stolky, potírá rozřezané kolena genciánkou pokud se, nedej Bože, nic horšího nepřihodí.
Tenkrát mu bylo kolem třiceti osmi, čtyřiceti let, sportovec, vlasy pepř a sůl, trochu vlnité, typický slovanský nos a tmavé oči, výrazné obočí Prostě muž, co se ženám líbí.
Jednou nám vypráví:
Psal se rok 1985, v plném proudu byla kampaň proti alkoholismu za pití už nejen posouvali dovolenou na zimu nebo tě na bytovou listinu odsunuli, teď tě mohli i bez diskuzí vyhodit, odkudkoliv.
Bylo to vážné, žádná legrace.
Poslední, srpnový turnus v pionýrském táboře, poslední noc. Všechno běželo jako obvykle děti nespí, pobíhají po ostatních pokojích, mazají spící pastou na zuby a potírají zelenou barvou. Vedoucí jen z povinnosti běhají za nimi, a když jsou děti z dohledu, dají si skleničku vína, někdy vodky nebo domácí pálenky ne kvůli opití, ale protože tak je to zvyk.
Já jsem nebyl výjimka, co bych byl za lékaře, kdybych nebyl u všeho? Noc dopadla v pořádku, brzo ráno jsme děti nakrmili a rozsadili do autobusů. Za hodinu a půl jsme dojeli do města, k Divadlu, vyložili děti, předali je rodičům, nikdo nechyběl, vše proběhlo hladce!
Ještě jednu skleničku, a zamířím domů, kde už chystají slavnostní stůl turnus skončil, a hned po obědě letím s manželkou Boženou na dovolenou k mé mamince do Brna, září, babí léto… prostě pohádka!
Najednou mi začalo být špatně víno, nevyspalá noc, další víno, třesoucí autobus, víno, vedro a složil jsem se pod keře u okraje náměstí, úplně jsem odpadl.
Táboroví kolegové už byli dávno pryč, jen sestra Anna mě zahlédla a zkusila mě vzbudit, zvednout marně, ani jsem nemručel, spal jsem jako špalek!
Naštěstí bydlí hned vedle, na Masarykově 84. Nějak mě postavila na nohy, skoro mě táhla na sobě, jakousi chůzí po vlastních, táhla mě až do svého pokoje v čtyřpokojovém bytě s dalšími rodinami.
Za dvě hodiny jsem se vzbudil, ne že bych vystřízlivěl, ale protože to bílé víno prostě nešlo udržet.
Chci vstát, brblám, ale Anna mi skoro zacpává pusu rukou a šeptá, ať nedělám hluk.
Nic nechápu potřebuju na záchod!!! pokouším se vstát, ona mě drží a škrtí šeptanou informací…
Krátce, její sousedky nejsou žádná selanka do života ti těžce zasáhnou. Sama žije slušně, je sama a kdyby babky z bytu zahlídly chlapa v jejím pokoji, roznesou ji pomluvami po celé čtvrti.
Upřímně jí rozumím, ale tím méně můžu vydržet, organizmus mi praská. Přiznávám se slušně, že už opravdu musím. Po chvíli dohadování Anna přináší kýbl, odejde, pak jej odnese.
Uf! Hned je líp!
Teprve mi dochází, že už mám být dvě hodiny doma, balit kufr; že žena, tchán, tchyně a celá rozvětvená rodina sedí u stolu, nebo spíš už obvolávají všechny známé dokola, brzy začnou volat do nemocnic! Konec
Anně vysvětluji pošeptu a gesty, že její rodinné zvyky chápu, ale když se teď ihned neukážu doma, její babky jí budou připadat jako zlatíčka.
Nakonec dohodneme: jedna sousedka je z domu pryč, druhou pošle s nákupní taškou, třetí odvede do kuchyně, kde bude vyprávět o táboře. Mám vyčkat těsně za dveřmi, až se vše povede, potichu propadnu chodbou a zabouchnu dveře jen velmi jemně.
Jedna sousedka mizí v obchodě… druhá vrzne po kuchyni… Anna vydává hluk konvicí, dává mi akustické krytí…
Já se zouvám, držím v ruce boty jako housky, v ponožkách po špičkách na chodbě k ošuntělé bytové bráně…
Levou rukou odtahuji závoru…
Dveře zaskřípou nahlas ale ZA MNOU!!! A tam, kde měla být sousedka na nákupech, mě vítá radostný a křiklavě jadrný hlas: Nazdar, Eduarde Šebesto!!!
Boty spadnou na zem přezouvám se přímo ve zvukové kulise, otvírám dveře hlasitě… a už u veře, ani se neotáčím: Dobrý den, paní Blažko…
Nemá cenu otáčet se, hlas nejlepší kamarádky mé tchyně poznám kdykoli a kdekoli… stejně tak vím, jakým barvitým a šťavnatým stylem bude všechno vyprávět… a kdo mi teď uvěří při scéně s botami v ruce a ponožkách…
Za půl hodiny jsem doma, Blažka zatím nevolala, všichni štěstím bez sebe: Eduarde, co se stalo, kde jsi byl, už jsme tě hledali všude, pojď k jídlu, taxi už čeká, honem na letiště! a další velkorodinné zmatky a radostné výkřiky
Dorazili jsme do Brna k mamince po každém zacinkání telefonu trhám po bytě sprintem, čekám každou chvíli hovor ženiny matce na pláž nechodím, abych hovor nezmeškal nespím, nejím, totální rozklad…
Za tři dny mě máma chytla v kuchyni, zahradila cestu a vyzpovídala… Neudržel jsem se a všechno jsem jí po pravdě pověděl.
No vida, synku, to ti samozřejmě věřím, jak se zpívá ve staré písničce, ale nevěřím, že by tomu kdokoliv jiný uvěřil. Nic s tím nenaděláš, dovolená budeš mít v klidu všechny hovory vyřídím já, nikdo jiný nesáhne na telefon. Doma, co bude, bude. Zkus se aspoň vyspat.
Letíme domů měsíc poté. Moje nálada? Raději ani nemluvím, v hlavě tisíc katastrofických scén, co mě doma čeká.
Letadlo přistává, všichni vystupují, já ztrácím čas, sedím skoro poslední, letušky už se mračí, žena mě tahá, ale mně vypoví službu nohy, při velkém stresu to tak někdy mám nemůžu vstát…
Nějak se vyškrábu na nohy, Božena mě téměř táhne, reflexy se vracejí, napůl pajdám na schody.
Tenkrát se z letadla šlo pěšky po ploše za plotem už téměř nikdo, všichni už jsou pryč, jen naši čekají a mávají, smějí se jak sluníčka
Kde jste tak dlouho, už jsme se báli! Všichni už jsou tady, Naděnko, ty jsi krásně opálená a svěží!
Eduarde, proč jsi tak pobledlý? Nebyl jsi nemocný? Co se stalo?
Dívám se na jejich přetvářku a nevěřím, že tyhle falešné úsměvy a hranou starost jsem měl roky za lásku…
Přijedeme domů, stůl plný jídla, přípitky, otázky, vzpomínky… a o Blažce ani slovo. No dobře, počkáme, taky si najdu chvíli…
Uplynul měsíc. Zhubl jsem sedm kilo, nespím, mám arytmii, v práci zmatkuji, připadám si jako zombi. Alkohol s chutí vypiju, ale nezabírá, po skleničce slivovice otrava.
Blíží se listopadové svátky. Stůl, hostina, přípitky, rodina pohromadě, tchyně naproti přes stůl…
A JÁ TO NEVYDRŽEL…
Opřu se o lokty, nakloním přes celý stůl a téměř zařvu: Tak co, maminko, jak se má vaše kamarádka Blažka Novotná???
Po její odpovědi jsem se začal smát, a to tak, že jsem málem padl pod stůl, hystericky jsem se smál, rozhazoval rukama, rozbil talíře, svalil se s židlí a ještě dobrých pět minut jsem se nepřestal chechtat všichni na mě zděšeně koukali.
Postříkali mě vodou, uklidnil jsem se, nalil si, napil se a ještě s větší chutí zakousl!
Nikdo z rodiny stejně nepochopil, proč jsem tak dramaticky a emotivně reagoval na skleslou tchyninu odpověď: Ach Eduarde, ten den, co jste letěli na dovolenou, Blaženku postihl menší infarkt a ztratila řeč…Chvíli bylo u stolu ticho, v tom tichu praskalo napětí a v očích rodiny otázky i úleva. A najednou mi to celé připadalo směšné všechny ty dohady, očekávání hrozící katastrofy, měsíce sevřený žaludek Blažka, můj děs i můj soudce, nemohla nikomu nic povědět. Stal jsem se nevinným v příběhu, v němž mi soudní verdikt mohl udělit jen osud.
Všichni kolem stolu se pozvolna vrátili ke svým talířům a hostině, a já, opřený o židli se stále slzami v očích, jsem poprvé po dlouhých týdnech klidu ucítil, že jsem skutečně doma. V koutku duše mi zůstala vděčnost k Anně za její odvahu i soucit a ačkoli nikdy neprozradila svou část naší epizody, já věděl, že v jejím jednom gestu bylo víc přátelství, než v tuctu povídaček, které se nikdy nesplní.
A od té chvíle, kdykoliv jsem se na sebe zadíval do zrcadla, usmál jsem se na muže, jehož život možná píše komedii s ironií sobě vlastní, ale který přežil v jednom kuse, i když měl všechny důvody počítat mrtvé na drby.
Protože, jak říkávala moje máma, a já jsem tomu konečně uvěřil: v životě se stane všechno. Hlavní je se u toho nezapomenout smát.
