Za temnou zdí roku 1943, v ospalé vesničce mezi moravskými polními cestami, procházela Svatava Čermáková svým smutkem tak elegantně, až sousedky mezi perinami skřípaly zuby závistí. Její ovdovělé kroky byly neslyšné, téměř taneční, když vešla do mlhou obestřeného dvora a její černý šátek se třpytil pod oroseným jabloní. Všichni mluvili šeptem Svatava, ta svého muže z fronty oplakala tiše, a přesto tak, že to vypadalo skoro jako hrdost, ne bolest. Nový nápadník, Ludvík Dvořák, vyhlížel až podezřele laskavě, až vesnicí putoval tichý chvějivý šum: Počkejte, až mu spadne maska! Ale maska nespadla jemu nýbrž jejich dospělé dceři, když prach pod klenbami starého domu začal tančit v podivném světle touhy po dávno odloženém.
Vesnice Brodce žila tempem, které připomínalo líně se převalující řeku. Svatavu měl každý ve vážnosti; byla pevná jak stará lípa vedle návsi, slova držela tak spolehlivě jako zavařenina víčko. Když si brala Karla Čermáka, bylo jí sotva osmnáct a to už se typickým, snovým způsobem rodila vedle topolů jejich prvorozená Libuška a sotva za ní druhá, Mirka, s tváří jak odlitek matčina smutku.
Idyla však byla kluzká jak podzimní bahno; ožralý výpar hruškovice v sadu často ztěžkl až na trámy. Svatava nikdy nepostrádala matné pichlavé pohledy. Opustit? Kdepak; děd s bábou by to nesnesli, a sousedi by šeptali ještě horší věci. Vesničtí muži zůstávali, i kdyby padali pod stůl postoj širokých ramen, co ani víno nezlomí. Svatava ale nikdy neplakala nahlas, svůj díl stesku tlačila do ticha, kde bylo místo na pleny, pečlivě okopané brambory i naprosto čisté lavice. O Karlovi nikdo špatného slova nezachytil; i on ji v kruhu mužských hlav oceňoval s podivnou hrdostí.
Ty máš, Svatavo, kliku, drmolila podivně napůl jedovatě teta Miluše, Karel tě nese jako pohár z křišťálu žádné řvaní, žádné facky! Kéž by nás naše tak hýčkali… Svatava neodpověděla, jen klopila oči za křivolaké řady záhonků. Takhle byla vedená: zvolilas, vydrž, neohlížej se. A tak ve tmě, kde jablka tichounce padala na trávu, zuby k sobě tiskla a naslouchala dýchání dcer, zatímco z kuchyně zavoněla stará deka a v suterénu usínala osamělost.
Když vypukla válka, slzy vesnici protekly jako rozlitá lžíce mléka. Ženy vyprovázely muže, plašily husy, a Svatava v sobě necítila tu drtivou bolest; stejně byla doma za dva máma, táta i kypící energie. Po Karlovi, zmrzlém alkoholem, jí zbyla díra, vypálená až na šlachy.
Když v roce 43 dorazila ledová částka úmrtní oznámení s razítkem s vybledlým lvem, chtělo by se myslet, že Svatava zkamení. Ale v jejím nitru se namísto zlomení duše rozlil tenký, pevný led povinnosti stály před smutkem: rozdělat plotnu, nakrmit slepice a odvést Libušku ke starostce na výuku. Smutek musel trpělivě počkat za komínem.
Jakoby snad jsi nikdy nemilovala, špitla sousedka Bohumila, když ji načapala s úsměvem mezi jabloněmi, tvoje smutek je studený, neměnný… Komu jsou moje slzy platné? odpověděla tiše Svatava, pohledem kamsi za polámanou hrušeň. Domov musí běžet dál, z polí budou brzy volat hlad v Brně prý brambory za zlatky. A práce je místo stesku kopat, sázet, opravovat pak na zoufání není kdy.
Bohumila nechápala, ale neodsuzovala. Svatava nikomu zlo nečinila, dcery vychovávala mezi přísností a něžnými doteky, co chápala jen málokterá ženská rukavice.
Poštu měla ve svých prstech jako kostky cukru v těch letech hlavně šikmé trojúhelníky dopisů, oznámení a skromné balíčky. Po válce vesnicí hladce proteklo šeptání kolem vdovy Čermákové se začali motat svobodní páni, o kterých dívky snily. Místní truhlář Emil Smolík prý kvůli Svatavě ochořel, často se motal kolem pošty a posílal balíčky do Olomouce jen proto, aby mohl prohodit slovo.
Musí být snad krabic medu do Prahy, jen abys mohla Svatavu zahlédnout, vtipkovala Bohumila, když viděla Svatavu svazovat noviny motouzem. To jsou jen pohádky, pousmála se Svatava.
Nápadníci se nabízeli, dokonce se ji snažili dohodit. Ale Svatava pokývala hlavou, s unavenou moudrostí: K čemu další muž, když už vím, jaké je to žít s jedním jen starosti a další práce. Domem projde i tahle bouře.
Rok 1948.
Libušce bylo dvanáct, Mirce jedenáct. Uměly přiložit ruku k dílu, žily s matčiným chladem i skrytým teplem, co vonělo po čistém prádle a oschlém povlaku.
Jednou přišel do jejich domu muž napůl sen, napůl přízrak: strýc Svatoslav z Litovle. Nebyl to hrdina, spíš tichý řemeslník, co se nabídl, když bylo potřeba opravit verandy. Svatava čekala, že bude muset každý hřebík kontrolovat, ale Svatoslav stavěl vše pečlivě, v jeho pohledu blikotaly jiskřičky humoru a sluncem zaprášené loupání chleba.
Stačí čaj místo bankovky, hospodyně, smál se a Svatava, která ještě před chvílí odměřovala dvě stovky korun československých, rozpačitě rezignovala a pozvala ho ke kuchyňskému stolu. Čaj byl silný, voněl mateřídouškou. Rozhovor plynul o dřevě, o bramborách, o střeše. Mirka se uculovala, Libuška byla zdrženlivá.
Svatoslav zapadl do domácnosti jako starý bryndák k podlaze. Brzy si rozuměl s Mirkou, pak i Libuška začala měkce povídat o knihách a šumících listnáčích na kraji vesnice.
Jednoho dne prostě přišel s fialovými chrpami v uzlíku hedvábí. Končí mi tu dovolená, musím odejít. Snad někdy za půl roku nebo rok… U dveří tiše pronesl sbohem a Svatava, opřená o dřevěné dveře, ucítila, jak po tváři klouže slaná kapka. Samota najednou nebyla klidná a tiše přítomná, ale studená a dutá.
Děvčata spřádala mezi sebou tiché dohady: Máma je najednou nějak jiná, nevíš? šeptala Mirka, a Libuška přikyvovala. A v duši Svatavy začala dýchat touha, co pálila sladce a rezavě.
Když někdo zemřel tentokrát Svatoslavova teta byl to signál, že muž se vrátí. A v kuchyni se stalo to podivné, snové prolnutí Svatoslav položil ruku na stůl a řekl: Nechci už takhle žít. Buď pojď ty ke mně, nebo já k tobě.
Dvě léta jezdil Svatoslav na víkendy, Svatava třikrát zajela do Litovle. Dozvěděla se o jeho ženě, která odešla za fabrickým ředitelem, a o zklamání, které nahromadila jako starou trofej na poličce. Dětí zůstalo prázdno. Proto bratříčkoval s Libuškou i Mirkou úplně samozřejmě otcovství čerpal z nevyřčené lásky.
Vesnice nedala pasport jen tak musel se nastěhovat Svatoslav. Z kolchozu zrovna hledali řidiče pro svoz mléčných výrobků. A tak přišel. Svatava rozkvetla v pozdním babím létě.
Čas byl zvláštní, snový nohy se bořily do jílů, duše obtékala zrcadlová hladina studny. Když Libuška chtěla po škole do Brna na zdravotnickou školu, Svatava váhala. Ale Svatoslav měl jistotu v hlase: Nech ji, každá má svůj osud.
Pak se vrátila v létě, plná rozervané úzkosti: Mami, čekám dítě. Z pod svetru koukalo nové břichatko, otec dávno prchnul. Svatava ustrnula, ale Svatoslav ji vzal za ruku bude z něj děda, když ne táta. A kdo asi bude otcem toho kluka? ptal se s usměvavým smutkem a Libuška popotahovala. Nebude otce, utekl
Že by z kina a zmrzliny dítě, to jsem ještě neviděla, šeptala skrz zuby Svatava. Ale když Svatoslav klidně rozhodl: Pojď, pomůžeme, jmenuje se František a jestli je to holčička, aspoň bude Naděžda, najednou se v tísni něco rozlámalo.
Malá Naděžda stejně ji všichni z legrace říkali Frantíšek povila se do rodiny jak spadlý klíček pampelišky. Libuška odešla zpět na školu, prarodiče zůstali a ve dnech i nocích pletli příběhy kolem kolébky, čistili koberce a popíjeli kafe s vůní starého mýdla. Svatoslav se stal právoplatným dědou pevnější než kdo jiný, s tichou laskavostí věšel pleny a stavěl holubník, zatímco Svatava znovu ožila něhou, kterou kdysi neuměla dát vlastním dcerám.
Mami, byla jsi s námi tak citlivá, jak jsi teď s Naděždou? ptala se Mirka. Ne, přiznala Svatava, tenkrát byl život tvrdší. Ale teď, s ním, s malou Naděžkou, jsem jako znovuzrozená.
Léta míjela v rytmu snů; Naděžda rostla, dům nikdy neztichl a vůně jablkových koláčů se linula i k sousedům. Libuška se vrátila jen na chvíli, s dvojčaty od nového muže, a pokusila se si Naděždu odvést. Svatava poprvé vzdorovala: Po mojí mrtvole. Svatoslav jen přikývl a bytostně chránil vnučku.
Naděžda, tváří v tvář štěkotu kořenů, neplakala, když jí máma mávala z dveří. Dospěla, vystudovala v Brně a v srdci nikdy nezapomněla na starý, pevný dům, vleklý pod okny zvuk studené Veličky, teplé ruce babičky Svatavy, šum polštářů a dědovu snovou přezdívku moje Františinko.
Každé léto se vracela domů, kde čas plynul jako tlustý med, pole bolela vůní posekané trávy a Svatoslav vyprávěl příběhy, které se ztrácely na rozhraní mezi dětstvím a snem. Jednou se jí Naděžda zeptala: Dědo, nelitoval jsi někdy, že jsi zůstal u nás v Brodcích a opustil město? Svatoslav, objímajíc Svatavu, odpověděl: Tady jsem byl doma. Kořeny nejsou tam, kde jsi se narodil jsou tam, kde na tebe čekají, aniž to vědí.
Svatava položila ruku na jeho klouby úsměv jí rozzářil tvář jak slunce do tlejícího listí. I květina najde své slunce, i když už myslí, že je po všem, promluvila, hledě na poslední slunečnici u plotu.
Naděžda na ně shlížela dvě vetché postavy, spletené snem, co se v posledním světle dne svíraly v křehkém objetí. Věděla, že největší odkaz není dům ani jablka, ale tichá síla, co spojuje kořeny, láska, která čeká, nevzdává se a znovu nachází slunce, i když už by podle hodin měla být tma.
Bez ohledu kam ji život ještě zažene domov, kořeny i slunce zůstanou tady, v Brodcích, pod pomalu žloutnoucími slunečnicemi, v domě, kde sny splétají cesty. To je to nejpevnější na světě.
