V šest ráno mě manžel, představte si to, skutečně shodil z postele. Myslela jsem, že je to omyl no, druhý den se to opakovalo. Stalo se to po návštěvě u jeho maminky na vesnici.
Po půl roce manželství jsem si po tomhle zážitku řekla: Dost, žádné kompromisy, podávám žádost o rozvod. Důvod toho jeho chování mě šokoval. Tady je, co se stalo.
Jsem holka z Prahy na brzké vstávání jsem nikdy nebyla zvyklá. Pracuji pro mezinárodní firmu a často makám večer a v noci. Když je u nás den, v jiných koutech planety mají noc takže někdy začínám pracovní den, když někteří už spí v pyžamu.
Můj manžel, Jaroslav, je ze zapadlé moravské vesničky, kde vstávají se slepicemi. A ty návyky si přivezl i do města: v šest ráno už je na nohou, čeká na smaženici a kafe.
Snídaně mám vždycky v sedm, sdělil mi u našeho prvního randění s kamennou tváří.
Tenkrát jsem se jen zasmála a mávla nad tím rukou mám přece noční, přes den si můžu zdřímnout.
Prvních šest měsíců manželství bylo vcelku fajn. Občas jsem jeho snídaňové manýry stíhala, když jsem si vzpomněla, a našli jsme kompromis. Vypadalo to, že nám to klape.
Ale pak jsme jeli na návštěvu k jeho mamince do Kralic. Tchyně bydlí v malém domečku, kde voní bábovka a škrábou staré židle. Myslela jsem, že mě čeká venkovská idylka: domácí buchty, večery u čaje, klid a pohoda. Ha! Místo toho mě čekala reality show Výměna manželek naruby.
Už první večer mi bylo jasné, že tu žádná idyla nebude. Tchyně stále něco připomínala, vystihla každou mou chybu, a svůj hlas vydávala za zákon.
Ale opravdové veselé ráno přišlo další den.
Musíš ji budit, jak jsme zvyklí u nás, prohlásila tchyně, zatímco jsem já spala sladce ve spacáku. Později mi Jaroslav vysvětlil, že se rozhodl mě naučit pořádek podle vesnických tradic, protože tak se to přeci sluší.
Když mě poprvé z postele opravdu shodil, nebyla jsem schopná slova.
Prosím tě, co to děláš?! vrčela jsem polospící a pěkně vytočená.
Vždyť stejně neslyšíš budík. Máma říkala, že to je nejlepší způsob, jak tě probudit, odpověděl vážně, jako bychom se bavili o zdravé snídani.
Ale já dělám po nocích! Potřebuju spát, jestli nechceš, abych místo smaženice pálila topinky oknem
U nás v rodině je to takhle vždycky, vykládal Jaroslav, jako kdyby tím vše vysvětlil.
Druhý den ráno dalo by se čekat zázrak, ale opět letím z postele jak pytel brambor. Začala jsem si myslet, že z toho má tchyně divnou radost.
Nechápala jsem, jak se můj vyvolený mohl během jednoho víkendu změnit z městského frajera na maminčina zástupce ve výchově. Po návratu domů už byl jako vyměněný každou chvíli mantrou opakoval: Máma ví, co je správně. Vedle něj jsem si připadala cize asi jako Brňák v restauraci v Ostravě.
A tak teď překládám oddací list na rozvodový návrh. Moje nervy nejsou z gumy, že.
Co byste dělali na mém místě vy? Nebo jsem možná byla jen moc netrpělivá a měla zkusit ještě ranní rozcvičku, nebo co?
