Hele, pár dní před Silvestrem jsme s mámou šly do Dětského světa na Václaváku. Hledaly jsme jen nějakou drobnost snad řetěz na stromek nebo prskavky, už nevím přesně. Ale v jednom okamžiku jsem tam zahlídla šaty, co mi totálně učarovaly. Červené, pletené, s jasně modrým lemem dole a na rukávech. Úplně jsem se do nich zamilovala.
Začala jsem mámu přemlouvat, ať mi dovolí si je aspoň vyzkoušet. Sotva jsem si je oblékla, seděly na mně tak dokonale, jako kdyby mi je upletla nějaká paní ve Zlíně přesně na míru. V tu chvíli jsem už v hlavě měla několik scénářů, jak s těma šatama zářím na školním večírku a jak mě uvidí Marek, kluk, co se mi fakt líbil.
Jenže máma viděla, že se mi nechce šaty ani sundat a že už mám slzy na krajíčku. Jen se na mě usmála a řekla: Já mám už za pár dní výplatu, tak si je vezmeme, no. Odcházela jsem z obchodu radostí úplně nabitá, připadala jsem si, že lítám.
Doma jsme vyzdobily byt, stromek už taky stál na místě. V lednici zůstalo akorát trochu másla a mráz. Čekaly jsme proto netrpělivě máminu výplatu. Jak víš, za komunistů se normálně makalo i poslední den roku, jen lidi pustili z práce o něco dřív. Máma přišla domů smutná, očividně naštvaná výplatu tentokrát nedali, zdržela se.
V očích měla slzy a já cítila, jak se jí to celé těžce nese, že pro mě nemá slavnostní stůl. Pro mě to bylo ale úplně jedno, Vánoce byly stejně kouzelné. Posadila jsem se před televizi a vzala si to svoje nové šaty, i když jídlo žádné extra nebylo. Pořád dokola běžely pohádky a silvestrovské estrády, na výběr byly, myslím, jen dva kanály.
Máma uvařila brambory, zamíchala do nich máslo, nastrouhala mrkev a posypala ji cukrem. To bylo všechno, co jsme měly. Večer jsme si sedly ke stolu, a když jsem na mámu mrkla, rozbrečela se. Hned jsem ji začala držet za ruku a najednou už jsme brečely obě… Ne kvůli těm chudým Vánocům, ale protože mi mámy bylo líto víc než kdy jindy.
Nakonec jsme si spolu zalezly pod deku na gauči a koukaly na televizní koncert. Přišla půlnoc, z chodby k nám do bytu doléhal hluk sousedů, co s bublinkama slavili a zpívali. My jsme ale letos ven nešly.
Najednou někdo dlouze a urputně zvonil. Máma šla otevřít a ve dveřích stála sousedka z druhého patra paní Věra. Ta, co mi vždycky vyčítala, když neumyju chodbu nebo jsem na chodbě dupala. Děcka z baráku ji spíš neměly rády, protože nás pořád napomínala.
Byla už zjevně v náladě, prošla až do našeho obýváku, podívala se na talíř s bramborama na stole a beze slov odešla. Za dvacet minut někdo začal kopat do dveří. Máma mě poslala do pokoje a šla sama. O chvíli později spadla do pokoje ta samá paní Věra, s plnýma taškama jídla. Vytáhla salámy, okurky, krabičky s chlebíčky, půl pečeného kuřete, pár mandarinek, bonbónů i šampus přinesla.
Máma zase brečela, ale tentokrát dojetím. Teta Věra jí prostě mávnutím velikým rukávem otřela slzy a se smíchem odešla slavit dál.
Po Silvestru byla paní Věra dál svérázná, komandovala, jak se patří, a nikdy už o té noci nemluvila. Ale když ji po letech pohřbívali, byl u toho celý barák. Ukázalo se, že ta protivná sousedka pomohla za život každému z nás, každý si na něco vzpomněl. Prostě i když byla protivná, všichni jsme ji ve skutečnosti měli rádi…
