Libuše Novotná vždy měla pocit, že je cizinkou ve svém vlastním domě. Maminka evidentně upřednostňovala starší sestry Zdeňku a Jarmilu a věnovala jim mnohem větší pozornost a vřelost. Tento nespravedlivý přístup hluboce ranil Libuše, ale dívka si ho nosila v sobě a neustále se snažila maminku potěšit, aby získala alespoň kousek její lásky.
Ani nesni o tom, že bys u mě zůstala! Byt půjde sestrám. A ode mě jsi už od dětství jako vlčátko. Proto žij, kam se ti chce! takto maminka vyhnala Libuše z domu, jakmile jí bylo osmnáct.
Libuše se snažila argumentovat, vysvětlovat, že to není fér. Zdeňka byla jen o tři roky starší a Jarmila o pět. Obě už měly ukončené vysoké studium, které jim maminka zaplatila, a nikdo je nechtěl nutit k samostatnosti. Libuše však vždycky vypadala jako outsiderka. Ačkoliv se snažila být dobrá, ve své rodině měla jen povrchní lásku pokud tomu tak vůbec lze říkat. Jediný, kdo ji opravdu chápal, byl dědeček Josef. Ten přijal svou těhotnou dceru, když ji po manželově útěku opustil.
Možná se maminka bojí o sestru? Prý na mě moc připomínám, pomyslela si Libuše a hledala vysvětlení, proč ji maminka tak odrazuje. Pokoušela se s ní otevřeně promluvit, ale každé setkání končilo hádkou nebo křikem.
Dědeček byl pro ni opravdovým oporou. Nejkrásnější vzpomínky měly kořeny v malé vesničce Křtiny, kde trávili léta. Libuše milovala práci na zahradě, v zeleninové zahrádce, učila se dojit krávy, péct koláče cokoliv, co ji odkládalo od návratu domů, kde ji den co den čekal posměch a výtky.
Dědečku, proč mě nikdo nemá rád? Co se se mnou děje? ptala se často, se slzami v očích.
Mám tě moc ráno, odpovídal tiše, aniž by se zmiňoval o mamince či sestrách.
Malá Libuše chtěla věřit, že je milovaná jen trochu jinak. Když jí však v deseti letech zemřel dědeček, rodina ji odepřela ještě víc. Sestry ji zesměšňovaly, maminka vždy bránila jen jim.
Od té chvíle už Libuše nedostávala nic nového jen staré šaty po Zdeňce a Jarmile. Šklebily se:
Ou, jaká módní halenka! Vytírej podlahu nebo co co Libuše potřebuje!
A když maminka koupila sladkosti, sestry snědly vše a Libuše dostala jen obaly:
Tady, hlupáčku, sbírej obaly!
Maminka to slyšela, ale nezasáhla. Tak vyrostla jako vlčátko nepotřebná, neustále prosící o lásku lidí, kteří ji vnímali spíše jako předmět posměchu. Čím víc se snažila být dobrá, tím víc ji odmítali.
Proto, když jí maminka na osmnácté narozeniny vyhodila klíče, Libuše si našla práci jako hospitalní hospitální asistentka. Tvrdá práce se stala jejím zvykem a konečně dostávala peníze i když jen malé. V tomto prostředí ji nikdo neodmítal. Když tě neodmítají tam, kde jsi laskavá, už je to krok vpřed, pomyslela si.
Zaměstnavatel jí dokonce nabídl stipendium a možnost stát se chirurgkou. V malém městě Plzni byla potřeba každá taková odbornice a Libuše už během pečovatelské práce ukázala talent.
Život byl těžký. V dvaceti sedmi letech již neměla žádné blízké příbuzné. Práce se stala jejím celým životem. Zachraňovala pacienty, ale osamělost ji pronásledovala: bydlela v kolejové síni, stejně jako předtím.
Návštěvy maminky a sester byly neustálým zklamáním, tak se Libuše snažila chodit co nejméně. Všichni vyšli kouřit a klečet, ona šla na verandu brečet.
Jednoho dne k ní přistoupil kolega hospitální asistent Petr:
Proč pláčeš, krásko?
Krásko nepodléhej, odpověděla tiše.
Libuše se považovala za nenápadnou šedou myšku, ani si neuvědomovala, že už téměř třicetá je malou okouzlující blondýnkou s velkými modrými očima a úhledným nosem. Dětství už bylo pryč, ramena se narovnala, vlasy v přísném copu chtěly vylézt.
Jsi opravdu krásná! Váž si sebe a neklop hlavu. Navíc jsi perspektivní chirurgka a život ti jde dobře, povzbudil ji Petr.
Petr s Libuší pracoval téměř dva roky, občas jí daroval čokoládu, ale to byl jejich první skutečný rozhovor. Libuše se rozplakala a vyprávěla mu vše.
Možná bys měla zavolat Karelovi Vondráčkovi? Ten, kterého jsi nedávno zachránila. Je dobrý a má spoustu kontaktů, navrhl Petr.
Díky, Petro. Zkusím, řekla Libuše.
A kdyby to nevyšlo, můžeme se oženit. Mám byt, nebudu tě zneužívat, dodal v žertu.
Libuše červenala a najednou pochopila, že je to vážné. Viděl v ní ne ztracenou sirotku, ale ženu, která si zaslouží lásku.
Dobře, zvážím i tu možnost, usmála se, poprvé po dlouhé době cítila, že není pracíčkou ani zbytečnou, ale krásnou mladou ženou s celou budoucností před sebou.
Ten večer zavolala Karlovi Vondráčkovi:
Dobrý den, pane Vondráčku, tady Libuše, chirurgka. Dal jste mi své číslo a řekl, že se ozvu, pokud budu mít problémy začala váhavě.
Libuško! Šťastné, že voláš! Co kdybychom se setkali, vypili čaj a popovídali? Starší lidé rádi povídají, odpověděl vřele.
Den volna si Libuše rovnou vyrazila k němu. Upřímně mu vyprávěla o svém životě a ptala se, zda neví o někom, kdo potřebuje pečovatelku.
Rozumím, Libuško, jsem zvyklý na těžkou práci, ale už to dál nevydržím
Neboj se, Aničko! Můžu ti zařídit místo v soukromé klinice a budeš se mnou bydlet. Bez tebe bych tady nežil, řekl.
Samozřejmě, pane Vondráčku! A co vaši rodinu?
Moje rodina přichází jen, když jsem pryč. Zajímá je jen byt, řekl smutně.
A tak spolu začali žít. O dva roky později se mezi Libuší a Petrem rozvinulo romance, často se setkávali u šálku čaje. Karel Vondráček však Petra neměl rád a neustále Libuši varoval:
Promiň, drahá, ale Petr je dobrý chlap, jen slabý a příliš náchylný. Nespolehni se na něj příliš.
Karel je pozdě. Už jsme se rozhodli se oženit. Navíc mi Petr před dvěma lety náhodou navrhl, že se vezmeme, a teď jsem těhotná, vyhlásila Libuše s radostí, téměř zářící štěstím. Jsi pro mě stále důležitý! Budu tě navštěvovat každý den, jsi jako rodina.
Dobře, Anyťko necítím se dobře. Zítra půjdeme k notáři a zapíšu dům v tvém jménu. Vždycky jsi milovala venkov, možná to bude tvůj chaloupka nebo ji můžeš prodat, pokud budeš chtít, navrhl Karel.
Libuše okamžitě pochopila, že dům patří k vesnici Křtiny, kde kdysi žil její milovaný dědeček. Dům byl zbořen, pozemek prodán, ale nově získaná chaloupka v tom rohu jejího srdce vyvolala teplé vzpomínky.
Nezasloužím si to, ale děkuji, Karle! poděkovala upřímně.
Jediná podmínka: neříkej Petrovi, že dům je na tebe. A neptat se proč. Můžeš to tak udělat? řekl vážně.
Libuše souhlasila. Jak vysvětlit Petrovi původ domu, zatím zůstalo otevřenou otázkou, ale mohla říct, že se usmířila s maminkou.
Později zjistila, že Karel kromě mrtvice trpí i rakovinou a odmítá operaci. Nakonec Libuše zorganizovala jeho pohřeb a nastěhovala se k budoucímu manželovi.
Problémy nastaly v sedmém měsíci těhotenství už spolu žili šest měsíců.
Měla bys přece pracovat trochu před porodem, navrhl Petr.
Libuše mezitím opustila kliniku, kde měla práci díky Karlovi, a spoléhala na své úspory a Petrovu podporu. Petrovy slova ji však zaskočila a zranila:
No možná odpověděla váhavě. Nákupy prováděla sama a Petr byl štědrý jen zřídka. Dítě bylo v břiše a ona nechtěla vzdát svatbu.
Týden před svatebním dnem, když Petr nebyl doma, vstoupila do jejich bytu neznámá žena s vlastním klíčem.
Ahoj, jsem Lenka. Petr a já se milujeme, jen se bojí ti to říct. Takže už tě nepotřebuje, prohlásila vysoká, štíhlá blondýnka sebejistě.
Cože?! Naše svatba je za pár dní! Všechno jsme zaplatili! vykřikla Libuše zmateně.
Vím. Nic se neděje. Petr se mnou vezme. Mám kontakty na úřad, všechno rychle zařídíme, prohlašovala Lenka, jako by už bylo rozhodnuto.
Když se Petr objevil, jen zamumlal:
Libuško, promiň Ano, je to pravda. Pomůžu s dítětem, ale nebudu se s tebou žít.
Uděláme test otcovství, dodala Lenka a položila ruku na Petrovu rameno.
Test otcovství?! Jsi moje první a jediná! zakřičela Libuše a vrhla se na něj s pěstmi.
Nebudeš se zvedat, hloupá! Je mi skoro třicet, ale chová se jako malá holka! posmívala se Lenka.
Petr mlčel, nebránil Libušu, jen se sklonil. Bylo jasné, že vše řídí Lenka; on byl jen pasivní pozorovatel.
Libuše sbalila své věci. Neměla smysl bojovat za muže, který se snadno vzdá. Lenka tvrdila, že s Petrem dříve randila tehdy byla vdaná, nyní svobodná. Libuše byla jen dočasná náhrada, dokud se objeví ideální žena.
Nemohla Petrovi vyžadovat vysvětlení, protože on dovolil Lenku přijít a rozhodnout za něj.
Takže dům se nakonec hodí, pomyslela si Libuše.
Chaloupka byla skromná, bez tekoucí vody, ale kamna byla výborná dědeček ji naučil vše potřebné pro vesnický život. Byla obyvatelná. Jak se narodí sama? Ještě byl čas, něco vymyslela.
V krbu byly zásoby dřeva, stodola pevná a před vchodem ležela sníh, který čekal na odklízení. Hromady dříví byly plné v takové zimě pravé bohatství!
Bylo dobré, že Karel předem představil Libuši sousedům jako novou paní a manželku svého syna, takže se neptali zbytečně.
Libuše samozřejmě volala maminku a sestry. Jak vždy, nepřekvapily radily jí dát dítě do sirotčince a příště se nespouštěj do manželství před svatbou. Šířily pověsti, že Petr nevrátil peníze za svatbu, kterou zaplatila z poloviny.
Nikdo však neznal chaloupku. Teď se mohla schovat před všemi a načerpat síly.
Bylo krutě zima; ani nesundala svůj péřový kabát. Když však začala rukou razit dříví v kamnech, zaznamenala, že lopata narazila na něco tvrdého.
Sundala rukavice a vytáhla dřevěnou krabici, která blokovala dříví. Na víku velkými písmeny stálo: Libuše, to je pro tebe. Okamžitě poznala rukopis Karlův.
Uvnitř byly fotky, dopis a malá krabička. Rukama se třásly, když otevřela obálku:
Milá Aničko! Vím, že jsem tvůj strýc. Dědeček mě požádal, abych tě po osmnácti našel. Dopis odhalil, že před lety mezi Karlem a dědečkem vznikl vážný rozpor, ale před smrtí starší bratr našel Karla a přikázal mu, aby Libuše pomohl. Karel nemohl najít adresu, protože ji skrývala maminka a sestry, ale osud je spojil v nemocnici, kde Karel byl pacient a Libuše lékařkou.
Další šok maminka není její biologická matka. Libuše je ve skutečnosti dceraA tak si Libuše uvědomila, že pravá hodnota člověka nespočívá v tom, jaký dům vlastní, ale v tom, jakou sílu a soucit nosí ve svém srdci.
