Paměť mi přináší obrazy dávno minulých let, kdy jsem jako Běla žila s pocitem cizince ve vlastním domě. Má matka jasně upřednostňovala starší sestry Petru a Janu a věnovala jim mnohem více lásky a pozornosti. Tato nespravedlnost mě hluboce ranila, ale já jsem své hněvy schovávala, stále se snažila matku potěšit a získat alespoň kousíček jejího náklonného úsměvu.
Nedělej si sen, že u mě budeš žít! Byt půjde tvým sestrám. A od dětství jsi na mě hleděla jako vlčátko. Tak si choď, kam chceš! taková slova má matka vyslovila a vyhodila mě z domu, jakmile mi bylo osmnáct.
Snažila jsem se namítat, že to není fér. Petra byla jen o tři roky starší, Jana pět. Obě dokončily vysokou školu, kterou zaplatila matka; nikdo je nespěchal k samostatnosti. Já jsem však vždy byla ta odlišná. I přes všechny snahy být dobrou jsem v rodině měla jen povrchní lásku pokud se taková láska vůbec nazývala. Jediný, kdo mě skutečně chápal, byl dědeček Václav. On přijal svou těhotnou dceru po tom, co ji opustil manžel a zmizel beze stopy.
Možná máma má strach o sestru? Říkají, že vypadám jako ona, pomýšlela jsem si, snažíc se najít vysvětlení matčiného chladného chování. Překouzlých několik pokusů o upřímný rozhovor skončilo vždy skandálem nebo výlevem hněvu.
Dědeček byl mou skutečnou oporou. Nejkrásnější vzpomínky patřily k vesnici, kde jsme trávili léta. Pracovala jsem v zahradě, na poli, učila se dojit krávy, péct koláče cokoli, co odkládalo návrat domů, kde mě denně čekal opovržení a výčitky.
Dědečku, proč mě nikdo nemiluje? Co je se mnou špatného? ptala jsem se, potlačujíc slzy.
Mám tě moc rád, odpovídal tiše a nikdy nezmiňoval matku ani sestry.
Malá Běla chtěla věřit, že je milovaná, jen jiným způsobem Když mi bylo deset, dědečka Václav zemřel a od té chvíle se rodina ke mně zachovávala ještě krutěji. Sestry mě posmívaly a matka vždy stála na jejich straně.
Od té doby jsem nedostávala nic nového jen staré oblečení po Petře a Janě. Šprýmovaly:
No, jaká módní halenka! Vytřete podlahu nebo Bělě co bude potřeba!
A když si matka koupila sladkosti, sestry je všechny snědly a mnou jen házely obaly:
Bělo, sbírej obaly!
Matka to všechno slyšela, ale nevyčítala. Tak jsem vyrůstala jako vlčátko zbytečná, stále prosící o lásku lidí, kteří mě viděli spíše jako objekt posměchu. Čím víc jsem se snažila být dobrá, tím víc mě nenáviděli.
Když mě na osmnáctou narozeninovou oslavu matka vyhodila, našla jsem práci jako ošetřovatelka v nemocnici v malém městečku Jihlava. Tvrdá práce se stala mým zvykem a konečně jsem i trochu vydělávala i když jen pár set korun denně. Zde už mě nikdo neznal jako parazitku, a to byl už pokrok.
Šéf mi nabídl možnost stipendia a školení na chirurgii. V menším městě, kde jsme byli, byli specialisté vzácní a já jsem už při práci jako sestra prokázala talent.
Do dvaceti sedmi jsem už neměla blízké příbuzné. Práce se stala mým životem. Žila jsem pro pacienty, jejichž životy jsem zachraňovala. Osamělost však neustoupila dál jsem bydlela v internátu, stejně jako dříve.
Navštěvovat matku a sestry bylo neustálým zklamáním, a tak jsem se snažila chodit co nejméně. Když všichni venku kouřili a kdumkali, já jsem stála na verandě a plakala.
Jednoho dne se ke mně přiblížil kolega, ošetřovatel Karel:
Proč brečíš, krásko?
Kráska neškádlíš, odpověděla jsem tiše.
Myslela jsem si, že jsem obyčejná, šedá myš, a vůbec jsem si nevšimla, že jsem se s blížící se třicítkou proměnila v drobnou, přitažlivou blondýnu s velkýma modrýma očima a úhledným nosem. Mladistvá trapnost zmizela, ramena se narovnala a světlé vlasy svázané přísným copem se snažily prorazit.
Jsi opravdu krásná! Věnuj si víc pozornosti a neklop hlavu. Navíc jsi slibná chirurgka a život ti jde dobře, povzbudil mě Karel.
Karel se mnou pracoval téměř dva roky, občas mi podal čokoládu, ale to byl náš první opravdový rozhovor. Rozplakala jsem se a povyprávěla mu vše.
Možná bys měla zavolat Jaromíra Alexeje? Ten, kterého jsi nedávno zachránila. Chová se k tobě dobře, říkají, že má spoustu kontaktů, navrhl Karel.
Díky, Karle, zkusím, odpověděla jsem.
A kdyby to nevyšlo, můžeme se vzít. Mám byt, nebudu tě špatně zacházet, dodal žertovně.
Červená se mi zbarvila a najednou jsem pochopila, že to myslí vážně. Neviděl ve mně ubohou sirotku, ale ženu, která si zaslouží lásku.
Dobře, zvážím i tu možnost, usmála jsem se, poprvé po dlouhé době cítíc se ne jako práce nebo zbytek, ale jako krásná mladá žena s budoucností před sebou.
Tu noc jsem zavolala Jaromírovi Alexejovi:
Dobrý den, pane Alexeji, jsem Běla, chirurgka. Dali jste mi svoje číslo a řekli, že se můžu ozvat, když bude problém váhala jsem.
Bélo! Jaké krásné, že voláš! Co kdybychom se sešli u mě na čaj? Staří lidé rádi pokecají, odpověděl srdečně.
Následující den byl můj volný den, tak jsem ho navštívila okamžitě. Úpřímně jsem mu řekla o svém životě a zeptala se, jestli neví o někom, kdo potřebuje pečovatelku na domácnost.
Rozumím, Bélo, jsem zvyklý na těžkou práci, ale už to dál nejde
Neboj se, Anečko! Můžu ti zařídit místo chirurga v soukromé klinice a můžeš se mnou bydlet. Bez tebe bych tady nebyl, prohlásil.
Samozřejmě, pane Alexeji, ale vaši příbuzní nebudou mít nic proti? zeptala jsem se.
Moji příbuzní přicházejí jen, když jsem pryč. Zajímají je jen byt, řekl smutně.
Tak jsme spolu začali žít. Dva roky uplynuly a mezi mnou a Karlem se rozvíjela romance, často při šálku čaje. Jaromír ale Karla neměl rád a nikdy nevynechal příležitost mi říct:
Bélo, Karel je dobrý chlap, jen slabý a příliš vlídný. Nemůžeš si na něj spoléhat. Nesnaž se ho moc milovat.
Jaromíre už je moc pozdě. Rozhodli jsme se vzít. Před dvěma lety ti dokonce žertoval, že se mnou vezme. A teď jsem těhotná prohlásila jsem radostně, téměř zářící štěstím. Přidala jsem: Ale stále jsi pro mě důležitý! Budu tě navštěvovat každý den. Jsi jako rodina.
Bélo, necítím se dobře. Zítra půjdeme k notáři a zapíšu dům v tvém jménu. Vždy jsi milovala venkov, možná to bude tvá chalupa nebo ji můžeš prodat, řekl, zatímco se tvářila váhavě.
Nechala jsem se odradit, že dům patří právě vesnici, kde kdysi bydlel můj milý dědeček. Jeho dům byl už zbořen, pozemek prodán a nyní tam žijí cizí lidé, ale fakt, že jsem měla svůj koutek, ve mně probudil teplé pocity a vzpomínky.
Nezasloužím si to, ale děkuji, Jaromíre! poděkovala jsem upřímně.
Jedna věc: neříkej Karlem, že dům je v tvém jméně, a neptat se proč. Můžeš to takhle udělat? znělo napjatě. Přikývla jsem a slíbila, že to tak dodržuji. Jak Karla vysvětlím původ domu, zůstane zatím nejasné, ale mohla bych říct, že jsem se usmířila s matkou.
Později jsem zjistila, že Jaromír, kromě následků mrtvice, trpí i rakovinou. Širku odmítl operaci. Nakonec jsem mu pomohla zařídit pohřeb a přestěhovala se k budoucímu manželovi.
Problémy nastaly v sedmém měsíci těhotenství už jsme spolu žili šest měsíců.
Možná bys měla ještě pracovat, než se dítě narodí, navrhl Karel.
V tu chvíli jsem opustila kliniku, kde mi Jaromír zprostředkoval práci, myslela jsem, že přežiju z úspor, spolehnout se na Karla. Jeho slova mě však překvapila a ranila.
Možná odpověděla jsem nejistě. Bylo nepříjemné, protože jsem nakoupila potraviny, a Karel se ukázal šetrný. Dítě však rostlo v bříšku a já nechtěla vzdát svatby.
Týden před plánovaným svatebním obřadem, když Karla nebyl doma, vstoupila do našeho bytu neznámá žena s vlastním klíčem.
Dobrý den, jsem Lenka. Karel a já se milujeme, jen se bojí vám to říct. Tak řeknu: už nejsi potřeba, prohlásila vysoká, štíhlá blondýnka sebevědomě.
Cože?! Naše svatba je za pár dní! Všechno jsme zaplatili! zpanikařila jsem. Většinu výdajů jsem přebírala já, abych uspořádala skromnou oslavu v kavárně.
Vím. Nic se neděje. Karel se mnou provdá. Mám kontakty na úřad, vše rychle zařídíme, tvrdila Lenka, jako by to už bylo rozhodnuto.
Když se Karel objevil, jen mumlal: Bélo, promiň ano, je to pravda. Pomohu s dítětem, ale nebudu tě brát. Lenka dodala: Uděláme test otcovství, položila ruku na Karla.
Test otcovství?! Jsi moje první a jediná! křičela jsem a vrhla se na něj s pěstmi.
Bude tě škrábat, hloupá! Je jí skoro třicet, ale chová se jako malé dítě! posmívala se Lenka.
Karel stál tiše, nebránil mě, jen se dívá dolů. Vše bylo jasné všechno záviselo na Lenke, on byl jen pasivní pozorovatel.
Začala jsem balit věci. Neměla jsem smysl bojovat s mužem, který se tak snadno vzdá. Lenka pak prozradila, že s Karlem chodila dříve byla vdaná, ale nyní svobodná. Já jsem jen dočasná náhrada, dokud přijde ideální žena.
Nemohla jsem požadovat od Karla žádná vysvětlení, protože by to nemělo smysl, když nechal Lenku přijít a rozhodnout za něj.
Takže ten dům se nakonec hodil, pomyslela jsem.
Dům byl opravdu užitečný, i když postrádal vodu. Kamna byla skvělá dědeček mě naučil vše, co potřebuju k životu na venkově. Bylo v něm co bydlet. Jak se mám sama porodit? Naštěstí ještě byl čas, něco jsem vymyslela.
V krbu byl dřevěný dům, dřevo bylo naskládáno a sníh ležel před vchodem. Palivové zásoby byly plné v té zimě to byl zázrak.
Díky Jaromírově představení sousedům jako nová paní a manželka jeho syna, nebyly zbytečné otázky.
Samozřejmě jsem volala matku a sestry. Opět mě nezklamaly radily mi, abych dítě dala do sirotčince a příště si nevybírej nikoho před svatbou. Šířily se drby, jak Karel nevrátil peníze za svatbu, z nichž jsem zaplatila polovinu.
Nikdo však nevěděl o domě. Teď jsem se mohla schovat a soustředit se.
Bylo nesmírně zima, ani jsem nesvlékla svůj peřák. Když jsem rýnovala uhlí v kamnech, viděla jsem, jak lopatka zasáhla něco tvrdého.
Sundala jsem rukavice a vytáhla dřevěnou krabičku, která blokovala dřevo. Byla pečlivě uzavřena, s velkými písmeny na víku: Bělo, to je pro tebe. Rozpoznala jsem okamžitě rukopis Jaromírovo.
Uvnitř byly fotky, dopis a malá krabička. Rukama jsem otřásala, když jsem otevřela obálku a četla:
Milá Anečko! Vím, že jsem byl bratr tvého dědečka a on mě požádal, abych se po tobě postaral.
Z dopisu vyšlo najevo, že před lety mezi dědeA konečně, když se podívala na zapálená kamna a dopis, pochopila, že její minulost už není řetězem, ale kořenem, z něhož může růst nová a svobodná budoucnost.
