Mám toho dost, končím! Kolikrát ještě?!
Mám toho dost, končím! Kolikrát ještě?! Dítě, její věčné vyčerpané: pomoz mi, pomoz mi a já bych rád šel ven, jako dřív! Chci sex! Pracuji! No proboha! Chci přijít domů k milované ženě budu pár dní u kámoše, a pak si najdu nějakou mladou ehh nervózně si zapaloval cigaretu za volantem a přemýšlel o dnešku, kdy jejich vztah s manželkou dospěl k poslednímu bodu, Pavel z Plzně.
Jejich příběh? Starý jako svět. Seznámili se, zamilovali po uši, vášeň, zapomínali na rozum, a za pár měsíců mu ukázala dva proužky.
Jasně, porodíš, zvládneme to, sebejistě řekl Pavel a všichni tetky a strýčkové kývali, že pomohou, hlavně ať porodí Pak svatba, porod, slzy štěstí syn! a konec šťastný bezstarostný život přestal existovat, žena se proměnila v ospalého domácího strašáka, nečesaná, věčný řev batolete, i v noci, a její stálé pomoz mi, pomoz mi Kam se poděla jeho holka? Příbuzní zmizeli v mlze zůstali sami se svým rodičovstvím…
Nejsem na tohle připravený! řekl Pavel dnes manželce a zabouchl dveře před jejími uplakanými očima, v náručí s neklidným kojencem.
Skřípání brzd před autem se zjevil nenápadný shrbený chlapík.
Chceš umřít, nebo co?! Pavel vyběhl z auta a přiběhl k postavě.
Muž v kabátu se narovnal a podíval se na Pavla smutnýma očima a zašeptal:
Ano.
Pavel, šokovaný odpovědí, ztratil nit:
Dědo, potřebuješ pomoct? Pomůžu ti?
Už nechci žít.
No, co to řešíš, pojď, odvezu tě domů. Můžeš mi povyprávět, třeba ti pomůžu. Pavel chytl starého pána jemně za ruku a odvedl ho k autu.
Tak povídej, dědo. Pavel si zapálil další cigaretu.
Bude to dlouhé.
Nikam nespěchám.
Stařík pohlédl na Pavla sedícího za volantem, pak na fotku, co visela nad přístrojovkou.
Před padesáti lety jsem poznal dívku, hned jsem se zamiloval, všechno šlo rychle, ani jsme se neohřáli a už rodina, dítě, syn, dědic člověk by si řekl, je to štěstí! Ale já chtěl, aby všechno zůstalo jako dřív láska, vášeň, lehkovážnost. Jenže žena byla unavená, dítě malé, domácnost taky, práci jsem hodil na ni, sám jsem nefungoval našel jsem si ženskou v práci, začali jsme žena na to přišla, rozvod a konec. Rozvedli jsme se. S tou druhou to nevyšlo, nevadilo mi to, žil jsem si dál. Ona se vdala znovu, rozkvetla a syn říkal nevlastnímu otci, že je jeho táta. Mně bylo jedno.
A co vy? zeptal se nervózně Pavel, cigareta už jen popelem.
Já? Dostal jsem, co jsem zasloužil. Teď nemám rodinu, ženu ani děti. Dnes je synovi padesát a šel jsem ho poprvé popřát, nepustil mě do bytu, starý pán popotáhl, sám jsem si to zavinil. Řekl mi – nejseš můj táta, běž si po svém.
Tak kam vás mám odvézt? Pavel nervózně poklepal na volant.
Tady to znám, tu bydlím. Jeď, neměj o mě strach Stařík opatrně vystoupil a odcházel směrem k paneláku, co stál u silnice. Pavel počkal, dokud nezmizel v domě, ještě chvíli postál a pak se otočil autem. Po cestě zajel do supermarketu a koupil kytku.
Promiň, promiň, řekl, když vešel domů, klekl před uplakanou manželku, odpočiň si, miláčku.
Vzal od ní synka, šel do vedlejšího pokoje, pohupoval ho a tiše začal zpívat: Hračky ospalé spí
Syn překvapeně rychle usnul, ručku položil na tátovo srdce, které bušilo jako poplašný zvon. Pavel se jemně pousmál nad dítětem: Chci vidět, jak roste můj syn. Chci slyšet tati.
Zase jsi někoho zachraňoval, ne? s ironickým úsměvem vítala stará paní svého muže ve dveřích. Ten si odložil kabát a smál se.
Jojo, zachraňoval, někdo musí mladým připomínat staré pravdy
A jak je poznáš, když někdo potřebuje pomoc?
Já sám ji v těch letech potřeboval
Pojď večeřet, zachránce. A nezapomeň, zítra jdeme na synův jubilej žádné zachraňování utopenců večer, stará paní s laskavým pohledem pohladila muže.
Nezapomněl jsem padesát let našemu dědicovi, naší lásce, jak by se to dalo zapomenout? objal ji a vyrazili spolu do kuchyně, usmívajíce seVečer Pavel seděl u postýlky, syn spící v jeho náručí a v mysli mu zněla slova staříka ta podivná zpověď v šeru dne. Přál si, aby byl jednou tím, koho dítě obejme a řekne mu tati. Možná je život jen o tom, neodcházet příliš brzy nepřestat být tím, kdo drží, když je potřeba.
Za oknem tiše padal déšť. V kuchyni jeho žena nalévala dva šálky čaje. Pavel vstal a šel za ní. Podal jí kytici a na okamžik se dívali do očí tak, jako kdysi, ještě před tím, než jim do života vstoupil kolotoč povinností.
Děkuju, že tu jsi, šeptl a objal ji pevně.
Odpověděla úsměvem, možná poprvé po mnoha měsících.
A někde v rozlehlém městě stařík zahodil klíč od bytu, rozhlédl se po tmavé chodbě a rozhodl se, že zítra půjde znovu zaklepat a zašeptat: Jsem tvůj táta, a učil jsem se žít až pozdě. Ale dnes ještě ne. Dnes si možná sám uvaří čaj a vzpomene na všechna rána, která přežil a která mu dala sílu pokračovat.
Pavel tu noc seděl mezi dítětem a ženou a místo běžných slov zvolil ticho, v němž se rodily nové šance. Věděl, že zítra bude zase těžké, ale dnes měl jistotu, že je ještě čas.
Nikdo jim nesliboval snadnou cestu, ale jak dlouho budou kráčet spolu, neztratí se.
Někdy je největší záchrana, že zůstaneme navzdory únavě, navzdory strachu, navzdory sobě samým.
