Odstup ode mě! zařvala Tereza na Moniku, která brečela do kapesníku jak fontána. Postav si život bez něj!
Ale Radek je můj manžel. Máme spolu dceru! Nemůžeš si postavit štěstí na cizím neštěstí.
Ale nepřeháněj zase! Není normální žít bez citu. Radek neodchází od dítěte, ale ty. Nemám nic proti tomu, aby se s dcerou vídal.
Tereza se otočila na podpatku a odkráčela, až jí kabát vlál. Toho večera si Radek konečně sbalil zubní kartáček i trenýrky a vypadl od Moniky. Ta mu málem klečela u nohou, ať nedělá kraviny. Přemýšlela, čím je proboha Tereza lepší?
Už s tebou žít nechci. Už mi na tobě nezáleží. S Terezou je to jiné. To s ní zase žiju.
Uběhlo pár měsíců. Zpočátku byla Monika jako opařená, ale pak jí došlo, že pustit volant života nemá cenu. Má přece dceru, která roste. Monika je ekonomka, celkem slušná v číslech, tak si řekla, že zkusí práci účetní.
Při pohovoru začal na ni šéf firmy pan Polívka pomrkávat. Byl zjevně nadšený, jak je pečlivá a že chce makat na sobě. Naštěstí Moničina máma souhlasila, že vnoučka ohlídá, takže práce mohla začít.
Monika se pustila do kariéry a na soukromý život se rozhodla zapomenout. Po pár letech makání byla z Moniky obstojná podšéfová. Chlapů kolem moc neměla, vlastně jen toho svého šéfa. Ten byl hodně přístupný a pořádně galantní. Monika o něj taky měla něco víc než profesní zájem. Jenže manželku i děti měl pořád, a Monika si zakázala si představovat něco jiného.
To ovšem neplatilo pro pana Polívku. Jednoho dne jí řekl naplno, že je ochoten opustit manželku a že je do Moniky už nějaký ten pátek zamilovaný. Na alimenty prý rozhodně nezapomene.
Staré rány se ale hojí těžko. Monice se hned vybavily vzpomínky a opravdu nevěděla, co si počít.
Vzpomněla si na slova, která kdysi vpálila Radkově nové přítelkyni: Štěstí na neštěstí jiných nevyrosteš.
Jenže pan Polívka to nevzdával. Jejich pracovní vztah rychle přerostl v něco víc. Neustále opakoval totéž svou ženu už nemiluje, svatba byla omyl a svým nezájmem ničí život jí i sobě. Monika ale stála pevně, dokud jednoho dne nezaslechla jeho hovor s manželkou a bylo jí té ženy upřímně líto. Věděla, jak hrozně to bolí.
Když jednou vyšla z práce, viděla ženu, jak jde přímo k ní. Okamžitě poznala, že je to paní Polívková.
Když se přiblížila, koukala na Moniku, jako by byla výsledek špatného testu z matiky.
Tak ty jsi to?, zeptala se.
Jo, jsem to já, pípla Monika.
Stála před ní Tereza.
Začala Moniku přesvědčovat, že měla před lety pravdu na sto procent. Štěstí na neštěstí druhého nepostavíš.
Vzpomínáš, co jsi mi řekla před pár lety? opáčila chladně Monika.
Jasně, spletla jsem se. Neměla jsem právo ti Radka brát. Nakonec se všechno vrací jako bumerang. Ale aspoň mi ho teď nevezmi ty. Franka miluju jak nikdo. On je ten důvod, proč jsem Radka opustila. Bez něj nevydržím. Byla jsi v mojí kůži, víš, jak to bolí. Doufám, že mě chápeš. A navíc život je fakt ten bumerang, máš dítě
No tak drž už zobák! vjela jí do řeči Monika.
Monika netoužila Tereze vracet, co ji kdysi bolela. Ale pan Polívka to pořádně rozebral:
Moniko, pokud zůstanu s ní, tři lidi budou nešťastní: já, ty a Tereza. Nic se nezmění. Nemiluju ji, popravdě asi nikdy nemiloval, jen mě umluvila k té svatbě. Tak jako tak odejdu.
Monika to nechala chvíli rozležet. Od Terezy by Radek stejně šťastnej nebyl. A i kdyby zůstal s manželkou, jí samotné by bylo jen úzko.
Tak dala Monika štěstí druhou šanci. Protože někdy je lepší risknout i neštěstí, než žít celý život v účetní tabulce.
