Hele, víš, že mi začalo být divné něco u nás doma v ten den, když jsem si uvědomil, že mi moje žena už neříká miluju tě? Nevím přesně, kdy to přestala dělat jestli před týdnem, měsícem nebo dokonce ještě dřív. Vím jenom, že předtím to říkala pořád ráno, když jsme se loučili, když jsme zavírali telefon, před spaním. A já vždycky odpovídal něco na způsob já taky, to samé, haha, lásko.
Je mi 34 a makám celý den. Odcházím ráno, vracím se večer vyřízený. Myslel jsem si, že být dobrý manžel znamená dělat to, co se má platit složenky, nakoupit, být doma, nebýt nevěrný. Přijdu domů, najím se, vykoupu se, sednu k mobilu nebo k televizi. Manželka mi vyprávěla, co se jí za den přihodilo, a já jí odpovídal jen jedním slovem: jo, aha, promluvím s tebou později, jsem unavený. Když mi říkala miluju tě, bral jsem to automaticky nic extra. A nikdy by mě nenapadlo, že mi to jednou bude chybět.
Začal jsem si všímat maličkostí. Už mi přes den nepíše. Dřív mi posílala zprávy jako dávej na sebe pozor, přeji hezký den, už jsi obědval?. Teď nic. Večer si lehá, čumí do mobilu, zády ke mně. Už nehledá moji ruku, už se mě neptá, jak mi bylo. Jednou jsem jí řekl lásko, a ona mi odpověděla jen Tomáši. V tu chvíli jsem cítil v hrudi něco zvláštního.
Jednou večer jsem sebral odvahu a zeptal se:
Miluješ mě ještě?
Zmlkla, nepodívala se na mě. Jen řekla:
Nevím už to necítím stejně.
Bylo to jako rána do prázdna. Ptám se jí, co se stalo, jestli má někoho jiného, nebo jestli jsem provedl něco špatného. Řekla mi, že nikoho nemá, jen je vyčerpaná. Unavená z toho, že je vlastně doma sama, i když jsme dva. Unavená z toho, že mluví a nikdo ji neposlouchá. Unavená z toho, že říká miluju tě a nic se nevrací.
Tu noc jsem si vybavil všechny ty chvíle, kdy mi řekla miluju tě a já jen já taky bez pohledu, bez objetí, bez zájmu. Před očima mi proběhly dny, kdy jsem přišel domů a byl přilepený k mobilu. Momentky, kdy mě prosila, abychom někam šli, někam vyrazili, ale já radši zůstal doma. Vždycky jsem věřil, že láska se ukazuje tím, že zajišťuješ rodinu. Ale ona potřebovala slova, čas, pozornost.
Od té doby se snažím měnit. Teď jí říkám miluju tě, objímám ji, píšu jí během dne, zvu ji ven. Ale už to není stejné. Dívá se na mě opatrně, jako by už nechce znovu doufat. Občas, když jí řeknu, že ji miluju, mi odpoví děkuji a to bolí víc než kdyby řekla, že ne.
Bydlíme pořád v Praze v jednom bytě, spíme spolu v jedné posteli, ale je to jiné. Připadám si, jako když hasím oheň, ale moc už toho nezbylo, co zachránit. Nevím, jestli jsem přišel pozdě. Nevím, jestli už mě přestala mít ráda. Vím jen to, že bych dal všechno, kdybych mohl vrátit čas, kdy mi říkala miluju tě, aniž by při tom přemýšlela.
Co bys mi, kámo, poradil?
