Uvědomil jsem si, že něco je v nepořádku v den, kdy mi došlo, že moje žena už mi neříká mám tě ráda. Netuším, kdy s tím přestala. Jestli to bylo před týdnem, měsícem, nebo ještě dřív. Je mi jasné jen tolik, že dříve to říkala pořád ráno při odchodu, při zavěšení telefonu, večer než jsme usínali. A já jsem vždycky odpovídal nějakým tím já taky, totéž, nebo jsem zasmál haha, lásko.
Je mi třicet čtyři. Makám od rána do večera. Odcházím brzy a domů se vracím vyřízený jako starý pes. Celý život jsem měl zato, že být dobrým manželem znamená plnit své povinnosti platit účty, nakupovat, být doma, neflirtovat někde bokem. Přicházel jsem domů, jedl, sprchoval se, sednul si a koukal do mobilu nebo na televizi. Ona mi vyprávěla, co zažila, ale já jsem jí odpovídal maximálně jedním slovem: jo, hm, o tom někdy jindy, jsem unavený. Když mi říkala mám tě ráda, nevnímal jsem to jako něco zvláštního. Bylo to tak automatické, samozřejmé nikdy mě nenapadlo, že mi to jednou bude chybět.
Po čase jsem začal vnímat změnu ve všedních maličkostech. Přes den už mi nikdy nenapíše. Dřív mi posílala zprávy: pozor na sebe, hezkej den, už jsi obědval?. Teď nic. Večer se otáčí ke mně zády, dívá se do mobilu, už nehledá moji ruku. Už se neptá, jak se mám. Jednou jsem jí řekl lásko, a ona mi odpověděla prostě mým jménem. V tu chvíli jsem cítil něco divného u srdce.
Jednoho večera jsem sebral odvahu a zeptal se:
Pořád mě miluješ?
Zmlkla. Nepodívala se na mě. Jen řekla:
Nevím… už to necítím stejně.
Bylo to jako když vás někdo švihne suchým ručníkem. Ptám se, jestli se něco stalo, jestli je za tím jiný chlap, nebo jestli jsem provedl nějakou větší botu. Ona, že nikoho jiného nemá, jen už je prostě unavená. Unavená být sama, když jsme dva. Unavená mluvit, a nikdo ji neslyší. Unavená říkat mám tě ráda, a zpátky dostávat jen automatickou odpověď.
Tu noc jsem si vybavil všechny momenty, kdy mi říkala mám tě ráda, a já jenom mechanicky odpověděl, aniž bych se na ni podíval nebo ji objal. Vzpomínal jsem na dny, kdy jsem přišel domů, přilepený k mobilu, na chvíle, kdy mě prosila, abychom někam vyrazili spolu ale já dal přednost posteli. Vždycky jsem si myslel, že dokazovat lásku znamená zajistit rodinu. Ale ona potřebovala slova, čas a pozornost.
Od té doby se snažím změnit. Říkám mám tě ráda víc. Objímám ji. Posílám jí zprávy. Navrhuju společné zážitky. Ale už to není stejné. Dívá se na mě, jako by už nechtěla doufat. Někdy mi na mám tě rád odpoví díky. A to bolí mnohem víc než prosté ne.
Stále bydlíme spolu v jednom bytě, spíme v jedné posteli, ale není to ono. Mám pocit, že se snažím likvidovat požár, když už skoro není co zachraňovat. Nevím, jestli to všechno přišlo pozdě. Nevím, jestli už mě v mysli opustila. Vím jen jedno dal bych vše (ano, i všechny své koruny), abych mohl vrátit čas do chvíle, kdy mi říkala mám tě ráda naprosto spontánně.
Máte pro mě nějakou radu?
