Uklídil jsem domácnost, oblekl se slavnostně, prostřel stůl, ale nikdo nedorazil. Přesto jsem na dceru a zetě čekal až do konce.

Když bylo Lence šest let, zemřela mi manželka. Od té doby už nic nebylo jako dřív. Na pohřbu své ženy jsem jí slíbil, že se o naši dceru postarám a budu ji milovat za nás oba až do konce svých dní. Moje Lenka vyrostla v chytrou a šikovnou dívku. Dobře se učila, doma mi pomáhala, a vařila stejně skvěle jako její maminka až se člověku sbíhaly sliny.
Časem Lenka nastoupila na vysokou školu. Její známky už nebyly jako dřív, ale vůbec mi to nevadilo, protože kromě studia pracovala a pořád mi doma pomáhala. Později Lenka poznala Filipa a brzy nato mi ho představila. Působil jako dobrý kluk a měl jsem obrovskou radost, když mi oznámili, že po svatbě chtějí dál bydlet se mnou.
Ale právě po svatbě se všechno začalo hroutit. Zeť byl čím dál častěji nevychovaný, hlasitý a podrážděný, často na mě křičel
Když mi pak Lenka navrhla, abychom prodali náš starý dvoupokojový domek a pořídili si větší byt v Praze, dal jsem si jedinou podmínku: byt musí být napsaný na mé jméno. Filip, jak jsem čekal, začal křičet, že mu nevěřím. Já ale nic neskrýval. Řekl jsem jim otevřeně: Musím mít jistotu, že na stáří neskončím na ulici. Až tady nebudu, byt bude váš, a můžete si s ním dělat, co budete chtít.
Moje dcera a její muž si zabalili věci, spršili na mě spoustu sprostých slov a za dva dny se odstěhovali do města.
Od té doby na mě Lenka víceméně zapomněla, ale hluboko v srdci jsem doufal, že jednou pochopí mé důvody a přestane se na mě zlobit. Několik měsíců po naší hádce jsem měl narozeniny šedesátiny. Byl jsem přesvědčený, že Lenka přijde s překvapením, proto jsem celý dům uklidil, uvařil oblíbená jídla své dcery, hezky se oblékl a sedl si ke stolu. Celý den jsem seděl a koukal z okna, čekal, kdy se otevře branka a Lenka se objeví. Čekal jsem až do večera, pak jsem se převlékl, šel do postele, všechno jídlo zůstalo na stole, plakal jsem, povídal si s fotografií své ženy a ani nevím, jak jsem usnul.
Byla na mě moje dcera tak naštvaná, že mi nepopřála ani telefonicky? Nebo se jí něco stalo? Ale přece… nemohla na svého tátu úplně zapomenout, nebo ano?
V životě si člověk musí uvědomit, že skutečná blízkost a láska nepřichází automaticky, ale je potřeba ji budovat a chránit někdy to znamená i učinit těžká rozhodnutí. Odpouštět, chápat jeden druhého a nikdy nezapomínat na rodinu, ať už osud zavane kamkoliv.