Už od dětství mám slabý zrak, takže jsem vždycky nosil brýle. Když jsem trochu povyrostl, přešel jsem na kontaktní čočky, ale byly chvíle, kdy jsem šel vyvenčit psa bez nich, nebo zamířil do obchodu a brýle zapomněl doma. Přesně to se stalo i té osudné večerní chvíli. Vyběhl jsem z bytu, seběhl z pátého patra (v domě samozřejmě bez výtahu), a až na ulici mi došlo, že nemám brýle. Nechtělo se mi zpátky těch pět pater šlapat, tak jsem šel do obchodu prostě naslepo.
Postával jsem u regálu s konzervovanými rybami a terorizoval mladou prodavačku otázkami typu, co to je vlastně za ryby a v čem to plave. Když ale prodavačka začala markýrovat jiného zákazníka, obrátil jsem se na slečnu stojící vedle. Chvilku jsem ji pozoroval a zdála se mi nějak povědomá. Ten její drdůlek, tak trochu jako rohy na hlavě, ohromná červená šála, dlouhý černý kabát…
Mohla byste mi prosím říct, který z těchto konzerv je makrela v rajčatové omáčce?
Chodili jsme na stejnou školu, jen do paralelní třídy. Pamatuju si ji právě kvůli tomu podivuhodnému stylu učitelky ji neustále peskovaly za pomalované nehty.
Tady máš tu pravou makrelu přímo pro tebe, odpověděla mi až komicky formálně. Ještě něco?
Omlouvám se, nechal jsem si brýle doma a nevidím na nic.
Pak jsme spolu kroužili po celém obchodě, já začal vytahovat historky o našich učitelích, ona se smála a občas významně zakývala hlavou, když jsem zmínil někoho extra památného. Po nákupu jsem nesměle navrhl, že bychom se mohli chvilku projít venku na tom sychravém podzimním vzduchu, nebo někde posedět u čaje či kávy a ještě poklábosit. Slečna mi prozradila, že pracuje na veterinární klinice, což mě upřímně překvapilo nikdy bych nevsadil pětikorunu, že si zrovna ona vybere takové povolání. Vyměnili jsme si čísla, prý že bychom se klidně zase někdy mohli potkat.
Doma jsem konečně nasadil brýle na nos a za pět minut přišla zpráva:
Promiň, že jsem lhala. Nebyla jsem tvoje spolužačka, chodila jsem na áčko na jiné škole. Ale jestli ti to nevadí, ráda bych tě pozvala na kafe. Tentokrát platím já!
No samozřejmě jsem neodmítl. Potkali jsme se znovu a já na ni zíral, protože byla ještě mnohem hezčí než ta dívka, za kterou jsem ji původně považoval.
Začali jsme spolu chodit. Občas mě lehce poškádlí otázkou, jestli mám opravdu tak špatné oči nebo jsem jen flirtoval, ale oba víme, že je to jen legrace. Osud prostě rozehrál v Bubenči malé představení a já ho díky ztraceným brýlím moc rád přijímám.
