— Zavolám tátovi, — řekla dívka v první lavici a přitiskla telefon k hrudi tak opatrně, jako by nedržela plast s obrazovkou, ale poslední vlákno, které ji vedlo domů. To vlákno se ve vzduchu slabě třpytilo, jako by bylo utkané z ranní mlhy.
Ve třídě na pár vteřin utichl i ten obvyklý dětský šelest. Druháci strnuli nad sešity, někdo přestal kývat nohou pod lavicí, u okna chlapec s rezavým vírem zvedl hlavu a opatrně pohlédl na učitelku. Barbora stála vedle lavice, dlaň měla otevřenou, hlas zůstával stejný, jen pod látkou rukávu ji nepříjemně táhlo místo nad loktem. Ráno si halenku vybírala déle než obvykle a stejně vybrala špatně: rukáv byl volný, a když zvedla ruku k tabuli, mohl sklouznout. Na kůži se jí přitom rýsovaly tmavé otisky prstů, které se pomalu třásly, jako by se chtěly oddělit od těla.
— Soňo, pravidlo platí pro všechny, — řekla Barbora. — Na hodině leží telefon u mě v šuplíku. Po skončení si ho vyzvedneš.
Dívka se nehádala, nezačala vzlykat, nedělala, že ničemu nerozumí. Jen se podívala na displej, kde už zhasla zpráva, a pomalu přejela palcem po modrém obalu. Světlé vlasy měla spletené do dvou copů, jeden byl znatelně níž než druhý. Barbora si pomyslela, že je nejspíš splétal otec, a z té myšlenky se v ní něco nedobrovolně obměkčilo — jako by se v hrudníku otevřela malá, vlhká komůrka.
— Táta napsal, že mě vyzvedne dřív, — řekla Soňa. — Chtěla jsem se jen ještě jednou podívat, v kolik.
— Když bude potřeba, zavoláme mu z vrátnice. Dovolím ti to, — odpověděla Barbora. — Ale teď mi dej telefon.
Soňa zvedla oči. V tom pohledu nebylo dětské umanutí, kvůli kterému učitelé obvykle unaveně vzdychají. Bylo v něm něco jiného: opatrná zkouška, zda může dospělému svěřit to, co je pro ni důležité. Barbora takové pohledy poznávala hned. Nešlo je splést s vrtochy. Tak se dívají děti, které už vědí: dospělí jsou různí, a ne každý hlasitý hlas znamená pravdu. V tom pohledu se odrážela chodba vedoucí do prázdného pokoje, kde tikají hodiny, ale nikdo nepřichází.
Dívka položila telefon Barboře do dlaně.
— Stejně přijede, — řekla tiše.
Barbora zamkla telefon v horním šuplíku stolu a vrátila se k tabuli. Matematiku musela začít znovu: děti už ztratily nit, a ona sama se přistihla, že se nedívá na příklady, ale na Soňu. Ta seděla rovně, tužku držela pečlivě, ale každých pár minut jí pohled sklouzl ke kulatým hodinám nad dveřmi. Hodiny přitom jako by zrychlovaly, ručičky se točily v podivném rytmu, jako by chtěly utéci pryč z učebny. Barbora vydržela do přestávky, napsala propustku a poslala dívku na vrátnici zavolat otci.
Služba teta Nina, která za dvacet let ve škole přivykla všelijakým rodičům, po rozhovoru se Soňiným otcem přišla do ředitelny sama. Nedělala hluk, nespěchala, jen mu něco šeptla, a ředitel, plný muž s věčnou složkou pod paží, vstal tak rychle, že složka spadla na zem. Barbora se to dozvěděla později, zatímco měla hodinu čtení a snažila se, aby Pavel ze třetí lavice přečetl slovo „parník“ bez dlouhého trýznivého přemýšlení. Vzduch ve třídě byl těžký jako před bouřkou.
Do dveří zaklepali na konci druhé hodiny. Ne hlasitě, ale tak, že třída hned pochopila: za dveřmi jsou dospělí. Ředitel vešel první, uhlazoval si řídké vlasy. Za ním stál vysoký muž v tmavém kabátě, klidný, soustředěný, s výrazem tváře, při kterém lidé kolem sami začnou mluvit tišeji. Nebyl jako rodiče, kteří se derou do školy dokazovat, že jejich dítě má vždycky pravdu. On vůbec nespěchal dělat dojem, a právě proto dojem dělal. Jeho stín se táhl po podlaze jako dlouhý had.
Soňa vstala.
— Táto.
Muž se na ni podíval a v jeho tváři se na okamžik objevilo to, kvůli čemu se Soňa asi celý den držela. Neusmál se široce, nerozpřáhl ruce, ale pohled mu změkl.
— Všechno v pořádku, zajíčku?
— Ano. Jen paní učitelka Barbora vzala telefon.
Přesunul oči na učitelku.
— Radim Lánský, otec Sofie. Řekli mi, že nastal problém s telefonem.
Příjmení zaznělo klidně, ale ředitel vedle něj jako by byl menší. To jméno znali mnozí: stavební firma, pomoc škole, oprava tělocvičny, nové počítače. A také věděli to, co se v rozhovorech nevyslovovalo přímo: Radim Lánský nepatřil k lidem, s nimiž se mluví ledabyle. V jeho hlase bylo cosi jako ozvěna prázdného sklepa.
— Vaše dcera vytáhla telefon na hodině, — řekla Barbora. — Vzala jsem ho až do konce dne. Když jsem zjistila, že je pro ni důležité spojit se s vámi, dovolila jsem jí zavolat z vrátnice.
Mluvila stejně, i když cítila, jak se jí do hlasu snaží vkrást chvění. Před ředitelem, před tímto mužem, před dvaceti dětskými tvářemi teď potřebovala udržet nejen pravidlo, ale i sebe. Radim poslouchal, aniž by přerušoval. Pak kývl.
— Jednala jste správně.
Ředitel hlučně nasál vzduch a hned udělal, že to byl kašel. Soňa se zamračila, ale otec si před ni dřepnul, ocitl se v úrovni jejích očí.
— Ve třídě je hlavní dospělý učitel. Když paní učitelka Barbora řekla uklidit telefon, tak ho uklidíš. Já přijedu, i když nezkontroluješ zprávu desetkrát. Platí?
Soňa se zamyslela, jako vždycky příliš vážně na svůj věk, a kývla.
— Platí.
Radim si vyžádal telefon, ale nedal si ho do kapsy. Vrátil ho dceři a přikázal uklidit do batohu. Už ve dveřích se zastavil. Barbora zvedla ruku, aby si upravila pramen vlasů, a rukáv sklouzl. Na zápěstí, těsně u okraje manžety, tmavla stopa po cizích prstech. Byla jako fialový otisk do měkkého těsta. Rychle ruku spustila, ale Radim si toho stačil všimnout. Nic neřekl. Jen se na ni podíval tak pozorně, že Barboře chtělo couvnout k tabuli, ke křídě, k jasným dětským sešitům, kde se chyby dají aspoň opravit červeným perem. V tom pohledu bylo něco jako tiché znamení: *Vidím tě.*
Po vyučování se Soňa chystala nejpomaleji ze všech. Barbora vyvedla děti ke školní bráně. U obrubníku stálo černé auto. Radim sám otevřel dceři dveře, pomohl jí na zadní sedadlo a už se chystal obejít auto, když Soňa stáhla okénko.
— Paní učitelko, zítra.
— Zítra, Soňo.
Auto odjelo, a Barbora ještě pár minut stála na schodech. Chtělo se jí domů, ale zároveň ne. Tam mohl být Jaroslav. A když nebyl, nebylo o nic lehčí: pak musela čekat na jeho kroky, hádat podle vrzání schodů, v jaké je náladě, a předem schovávat peněženku tak, aby ji nenašel napoprvé.
Jaroslav byl její nevlastní otec. Poté co matka zemřela, zůstal oficiálním poručníkem jejího mladšího bratra Míry. Mírovi bylo deset, špatně snášel hlasité zvuky, jedl jen z bílého talíře s modrou linkou, neměl rád, když mu někdo sahal na pastelky, a dokázal hodiny vykládat knoflíky podle velikosti. Když matka vyřizovala papíry, ještě věřila, že Jaroslav je spolehlivý člověk, jen trochu hrubý. Barbora tehdy studovala, pracovala večer a hned nepochopila, že hrubost nebyla okrajem jeho povahy, ale jejím samotným středem. Bylo to jako žít v domě, kde všechny stěny pomalu plesniví.
Odejít sama mohla. Snad. Ale Míru by Jaroslav nedal. Podle papírů byl hlavním dospělým, a Barbora starší sestra s malým platem, nájemným koutkem v nedohlednu a složkou potvrzení, která se teprve měla proměnit v soudní rozhodnutí. Právnice chtěla zálohu, z níž Barboře tuhly prsty. Šetřila skoro tři roky, ale Jaroslav vytahoval peníze pokaždé, když prohrál v kartách nebo se vrátil s kalnýma očima a prázdnými kapsami. Ty peníze se vypařovaly jako voda do písku.
Večer přišel dřív než obvykle. Ve vchodu páchlo mokrými hadry a starou barvou, ten těžký zápach stoupal vždy z prvního podlaží po úklidu, a Barbora už podle něj poznala, že dole dlouho drželi dveře otevřené.
— Kde jsou peníze? — zeptal se Jaroslav, aniž by si zul boty.
Míra seděl na podlaze u gauče a stavěl z krabiček od zápalek dlouhou řadu. Barbora postavila mezi bratra a otčima židli, jakoby náhodou.
— Výplata v pátek.
— Už jsi mi to říkala.
— Protože výplata je v pátek.
Přistoupil blíž. Barbora nezvýšila hlas. Dávno věděla: hlasitost ho jen popohání. Jaroslav udeřil dlaní do stolu, krabičky se Mírovi zachvěly a chlapec začal rychle šeptat čísla, pletl se a začínal znovu. Barbora mu položila ruku na rameno, ale sama se dívala na otčima.
— Ne před ním.
— A před kým? — ušklíbl se Jaroslav. — Před tvou ředitelkou? Před sousedy? Nebo sis našla ochránce?
Neodpověděla. Po takových večerech musela ráno vybírat oblečení ne podle počasí, ale podle stop na rukou. Ve škole se usmívala na děti, dávala nálepky do sešitů, vysvětlovala, kde je ve slově měkké i, a pořád cítila, že žije ve dvou různých pokojích, mezi nimiž nejsou dveře. Jen prázdná zeď.
Za pár dní si všimla auta u domu. Pak dalšího u školy. Muži uvnitř se na ni nedívali, nevystupovali, nemluvili. Prostě byli nablízku. Třetí den Barbora po vyučování sama přistoupila k jednomu z nich. Muž kolem padesátky, v šedém kabátě, držel kelímek s kávou a vypadal, jako by tu dokázal stát až do zimy.
— Jste od Lánského?
— Ano.
— Vyřiďte mu, že to vypadá divně.
— Vyřídím, — řekl muž. — Ale dokud nepožádáte o zrušení stanoviště, zůstanu.
— Stanoviště? Myslíte to vážně?
— Naprosto.
Chtěla se rozzlobit, ale místo zlosti se zvedla únava. Ještě ten večer jí předali obálku. Uvnitř byla vizitka s adresou malé kavárny u školy a řádek: *Zítra po vyučování. Jen rozhovor.*
Barbora nepřišla proto, že by důvěřovala. Přišla proto, že už nevěděla, kam s Mírou jít.
Radim seděl u vzdáleného stolku. Před ním stály dva šálky čaje, netknuté. Vstal, když přistoupila, ale ruku nepodával, jako by předem tušil, že by se mohla ucuknout. Jeho stín na zdi připomínal postavu, která se chystá odejít, ale ještě váhá.
— Nebudu dělat, že jsem si vaší situace všiml náhodou, — řekl, když usedla. — Soňa viděla stopy na vaší ruce. Požádala mě, abych zjistil, jestli se dá pomoci.
— Vaše dcera by neměla přemýšlet o takových věcech.
— Souhlasím. Ale přemýšlí. Od té doby, co její máma není, se Soňa dívá na lidi příliš pozorně.
Barbora pohlédla z okna. Venku matka upravovala dítěti čepici, to vrtělo hlavou a smálo se. Tak jednoduchý kus života jí najednou připadal téměř cizí, jako by patřil do jiného snu.
— Nepotřebuji lítost, — řekla.
— Já nenabízím lítost. Nabízím právničku, která se zabývá poručnictvím, a dočasné bezpečí pro vás a vašeho bratra.
— Za co?
— Za to, že jste se nebála mého příjmení a neponížili jste moje dítě kvůli pořádku ve třídě.
Ostře se k němu otočila.
— To není služba. To je moje práce.
— Právě proto vám chci pomoci.
Mluvil klidně, a to rozčilovalo víc, než kdyby tlačil. Barbora byla zvyklá, že pomoc má skoro vždycky háček. Jaroslav také kdysi matce „pomáhal“: nosil potraviny, opravoval kohoutek, vozil na vyšetření. Potom se ukázalo, že každá pomoc je zapsaná v neviditelné knížce dluhů.
— Když souhlasím, pak řeknete, že vám dlužím.
— Ne.
— Všichni to říkají.
— Tak nesouhlaste hned. Sejděte se s právničkou. Poslechněte si ji. Rozhodnutí zůstane na vás.
Sešla se. Právničkou byla starší Nina s krátkým sestřihem a složkou, v níž bylo všechno hned roztříděno do oddílů: potvrzení, svědectví, výpovědi sousedů, posudky ze školy, lékařské zprávy Míry. Neměla příjmení, jen křestní, a bylo v něm tolik tvrdosti, že by se o ni člověk mohl pořezat. Nina neslibovala rychlé vítězství, naopak mluvila suše a přímo.
— Jaroslav se bude bránit, — řekla. — Ne proto, že by mu chlapec chyběl. Ale protože potřebuje moc nad vámi a peníze, které skrze tu moc získává. Potřebujeme důkazy, čas a vaši výdrž.
Barbora kývla.
Výdrž měla. Někdy jí připadalo, že jí kromě ní už nic nezbylo. Byla jako stará věž, kterou vítr ohlodal, ale stále stála.
Proces nebyl jednoduchý. Nejdřív soud nerozhodl hned, vyžádal si další dokumenty. Pak Jaroslav přivedl souseda, který tvrdil, že Barbora sama doma dělá scény. Pak se ve škole objevila komise: někdo napsal, že učitelka jedná nestabilně a nemůže ručit za děti. Ředitel nervózně mačkal kravatu, Barbora seděla naproti dvěma ženám s tablety a odpovídala tak stejně, jako odpovídala Radimovi ten den u tabule. Její hlas zněl jako ozvěna v prázdné kapli.
Soňa po vyučování přistoupila a podala jí obrázek. Na obrázku byla škola, vysoká žena v modré halence a malá dívka vedle.
— To jste vy, — řekla Soňa. — Stojíte u dveří, aby všichni mohli domů.
Barbora nedokázala odpovědět hned. Jen položila obrázek do stolu, vedle třídní knihy, a pomyslela si, že děti někdy drží dospělého nad hladinou líp než jakákoli krásná slova. Ten obrázek jí připadal jako mapa k pokladu, který ještě nenašla.
Jaroslav mezitím sílil vztekle. Přicházel buď s výhrůžkami, nebo s žalostnou prosbou „nevynášet špínu z rodiny“, nebo se slibem, že se změní. Jednoho večera zamkl Míru v pokoji, aby ho Barbora nemohla odvézt k psychologovi. Chlapec potom tři hodiny seděl v koutě a rovnal pastelky do jedné linie, dokud se mu prsty nezačaly třást. Právě po tomhle Barbora přestala pochybovat. Nejen že se bála, nejen že se urazila, ale vnitřně se oddělila od své dřívější zvyklosti snášet. V té chvíli jako by se v ní cosi zlomilo a narovnalo.
— Podávám žádost do konce, — řekla Radimovi po telefonu. — I kdyby tlačil.
— Dobře.
— A sama podepíšu smlouvu s Ninou. I za korunu, ale podepíšu.
— Už ji připravila.
— Vy to všechno víte předem?
— Ne. Jen doufám, že si lidé občas vyberou sami sebe.
Předběžné rozhodnutí o Mírovi dostali za měsíc. Nebylo konečné, ale důležité: chlapec mohl bydlet s Barborou do skončení řízení. Jaroslav tehdy stál u budovy soudu a díval se na ni tak, jako by už v duchu lámal všechno kolem. Vedle něj byl Radimův člověk, Štěpán, ten samý v šedém kabátě. Nevměšoval se, neříkal nic zbytečného, jen otevřel Barboře dveře auta, kde Míra seděl s batohem na kolenou a hleděl do jednoho bodu. Jeho oči byly jako zamrzlá jezera.
— Jedeme domů? — zeptal se.
Barbora si sedla vedle.
— Ano. Jen do jiného.
Radim jim našel malý byt nedaleko školy. Barbora trvala na smlouvě a přiměřeném nájmu. Neodporoval. To bylo nečekanější než jakákoli štědrost. Nový dům byl tichý: dva pokoje, kuchyň s širokým parapetem, stará skříň v předsíni a okno, z něhož bylo vidět na dětské hřiště. Míra nejdřív chodil po místnostech s blokem a zapisoval, kde co leží. Třetí den postavil své pastelky na stůl a neuklízel je zpátky do batohu. Pro něj to znamenalo víc než jakákoli slova. Bylo to jako když loď zakotví v přístavu, který si sama vybrala.
Soňa začala chodit po vyučování spolu s otcem. Nejdřív na půl hodiny, pak na hodinu. Sedala si na kraj koberce a stavěla z kostek vedle Míry, aniž by se dotýkala jeho řady. Jednou jí posunul zelený díl. Barbora stála u sporáku a bála se otočit, aby nevyplašila ten malý svět, který se skládal pomalu, ale poctivě. Ten svět voněl čajem a čerstvým pečivem.
S Radimem to bylo složitější. Nedvořil se obvykle, nezahazoval zprávami, nesnažil se koupit její klid. Občas přivezl Soňe knížky a zůstal na čaj. Občas spravil poličku, zatímco Míra stál vedle a hlídal, aby šroubky ležely podle velikosti. Jednoho večera, když se děti dohadovaly nad deskovou hrou, Radim řekl:
— Jsem zvyklý řešit věci rychle. S tebou to nejde.
— Protože nejsem věc.
Podíval se na ni a lehce se usmál. V tom úsměvu bylo něco jako první sluneční paprsek po dlouhé zimě.
— Ano. Už jsem pochopil.
Jaroslav nezmizel hned. Volal z cizích čísel, číhal u starého domu, snažil se přes známé zjistit novou adresu. Jednou přišel ke škole, ale Štěpán si ho všiml u brány dřív, než Barbora vyšla s dětmi. Poté zmizel na několik týdnů. Barbora začala spát hlouběji. Míra přestal před spaním kontrolovat zámek. Soňa jednou řekla u večeře v jejich kuchyni:
— Je tu hezky. Ticho, ale ne prázdno.
Barbora si tu větu zapamatovala. Visela v ní jako malý zvoneček.
Konečné rozhodnutí o poručnictví stanovili na pondělí. Den předtím si Míra sám vybral košili, sám dal do batohu blok a dlouho nacvičoval jednu větu, kterou ho Nina požádala říct, kdyby se soudce zeptal, kde je mu klidněji. Ráno ji řekl tiše, ale srozumitelně:
— Chci bydlet s Bárou, protože ví, jak správně postavit moje hrnky, a nezlobí se, když dlouho přemýšlím.
Barbora seděla vedle a držela ruce na kolenou, aby neprozradila, jak se v ní třese. Jaroslav se snažil mluvit o rodině, o vděčnosti, o tom, že Bára je „mladá a nezvládne to“. Ale vedle byly dokumenty, posudky, závěry, výpovědi. Vedle byla Nina, která nedovolila, aby se Jaroslavova slova rozlezla po sálu. Toho dne bylo poručnictví svěřeno Barboře.
Vyšla ven a dlouho nemohla volně nadechnout, jako by se hrudník ještě bál papíru s razítkem. Míra stál vedle, držel ji za rukáv.
— Už si mě nevezme?
— Ne, — řekla Barbora. — Teď už ne.
Jaroslav to slyšel. Nic neřekl, jen se krátce a ošklivě usmál. Štěpán přistoupil blíž a otčím odešel po schodech dolů. Jeho stín se táhl za ním jako had, který ztratil kořist.
Večer přijel Radim se Soňou. Nedělali oslavu, netleskali. Barbora usmažila lívance, Míra rozestavil talíře, Soňa přinesla obrázek: čtyři lidé u okna a červená kostka na parapetu. Radim se na papír dlouze díval, pak řekl:
— Pěkný dům.
— To ještě není dům, — opravil Míra. — To je plánek.
— Tak budeme stavět podle plánku, — odpověděl Radim.
Konečná zkouška přišla za tři týdny, když už všichni začali věřit, že to nejhorší zůstalo za dveřmi. Sobotní večer Barbora pekla lívance, Soňa četla Mírovi nahlas, Radim měl přijít za pár minut — nechal auto na dvoře. Zazvonilo. Na displeji domovního telefonu byl muž s krabicí od doručovací služby. Krabice mu zakrývala tvář, a hlas řekl: „Pro Lánskou Sofii, od táty.“
Sundala řetízek.
Jaroslav vnikl prudce, dveřmi praštil o zeď. Krabice upadla. V ruce držel kuchyňský nůž. Obličej měl propadlý, oči těkaly, bunda mu visela na ramenou jako cizí věc.
— Myslela sis, že tě papírek zachrání? — řekl.
Barbora stála mezi ním a pokojem, kde byly děti. Nekřičela. Hrdlo se jí stáhlo, ale myšlenky plynuly jasně: Soňa u okna, Míra u stolu, Radim ještě dole, Štěpán možná u auta.
— Soňo, zavři dveře od pokoje, — řekla, aniž by se otočila. — Míro, dělej jako Soňa.
Jaroslav přistoupil k ní.
— Vzala jsi mi všechno.
— Ty jsi nás neměl, — odpověděla Barbora. — Jen jsi nás držel u sebe.
Zamával nožem. Dveře od vchodu se ještě nestačily zavřít poté, co vstoupil Radim, a tak jeho kroky slyšela v poslední chvíli. Radim vklouzl do bytu rychle, ale bez té hezké obratnosti z filmů. Prostě se ocitl mezi nimi a přijal úder na sebe, odstrčil Barboru ramenem ke zdi. Nůž ho zasáhl do boku. Nebylo to hluboké, jak později řekl lékař, ale stačilo, aby se kuchyň, děti, lívance na plotně a celý nový život na vteřinu staly křehkými jako sklo. Zvuk nože byl jako prasknutí ledu.
Štěpán se objevil hned. Jaroslava zkroutili v předsíni. Snažil se mluvit, obviňovat, slibovat, ale jeho slova už nikoho nedržela. Barbora seděla na podlaze vedle Radima a tiskla mu ručník k boku.
— Dívej se na mě, — opakovala. — Jen na mě.
— Děti?
— Tady. V pořádku.
Míra přistoupil sám. V rukou držel červenou kostku, tu samou, kterou mu Soňa kdysi nechala na stole. Opatrně položil kostku Radimovi do dlaně.
— To je pro dům, — řekl. — Aby se nerozpadl.
Radim sevřel prsty kolem kostky a pokusil se usmát.
— Tak to určitě vydrží.
Sanitka ho odvezla rychle. Barbora jela vedle, držela ho za ruku a nepustila ani tenkrát, když zdravotník požádal o místo. V nemocnici musela čekat několik hodin. Soňa jí usnula na klíně, Míra seděl vedle Štěpána a vykládal na stolek ubrousky do rovné linie. Když vyšel lékař a řekl, že ohrožení není, Barbora poprvé za celou dobu neplakala strachem, ale proto, že si konečně mohla vydechnout. Vzduch najednou chutnal jako čerstvý chléb.
Radim se uzdravoval tvrdohlavě. Už za týden se snažil pracovat z telefonu, dokud mu ho Barbora nevzala a nepoložila na horní poličku. Soňa mu malovala přáníčka. Míra pokaždé kontroloval, jestli červená kostka leží na nočním stolku, a jednou přísně řekl:
— Nesmíš ji uklidit. Teď je nosná.
Radim to bral vážně.
— Chápu. Nosné nesaháme.
Když se Barbora vrátila do třídy, děti ji přivítaly obvyklým hlukem: někdo zapomněl deníček, někdo ztratil přezůvky, někdo tvrdil, že domácí úkol snědla kočka. Soňa seděla u okna a usmívala se už ne ostražitě, ale klidně. O přestávce přistoupila ke stolu a položila před Barboru nový obrázek. Na něm byla škola, vedle dům a mezi nimi čtyři postavy se držely za ruce, nedotýkaly se příliš těsně, jako by každému nechaly místo dýchat.
— To jsme my? — zeptala se Barbora.
— To bude, — odpověděla Soňa. — Potom.
Večer přijel Radim pro dceru. Byl ještě bledý, pohyboval se opatrně, ale v očích se mu už vrátila obvyklá pevnost. Míra vyšel spolu s Barborou, protože všichni potřebovali zajít do obchodu pro mouku: Soňa prohlásila, že lívance jsou teď rodinným jídlem a nesmí se vynechat.
U školní brány se Radim zastavil vedle Barbory.
— Můžeme dnes večer prostě posedět u vás v kuchyni? Bez řečí o soudech, lidech u vchodu a dokumentech. Jen čaj.
Barbora se podívala na Soňu, která vysvětlovala Mírovi, proč je červená pastelka důležitější než růžová, pak na Radima. V jeho prosbě nebyl ani nátlak, ani vítězství, ani touha získat odměnu za všechno, co udělal. Jen unavený člověk, který taky chtěl tichý večer.
— Může, — řekla. — Ale hrnky stavíme přesně na okraj stolu. Máme pravidla.
— Umím poslouchat učitelky.
Usmála se. Ne pro děti, ne ze slušnosti, ne aby zakryla stopy minulosti. Prostě proto, že před ní byl večer: mouka, konvice, dětské hlasy, obrázek na lednici a červená kostka na parapetu. Strach ještě neodešel nadobro, občas se vracel ostrou ranou, cizím krokem, snem k ránu. Ale teď vedle něj bydlel nový zvyk — nečekat na úder z každých otevřených dveří. Někdy za dveřmi stojí vlastní.
