Bylo to už před mnoha lety, na jaře, kdy jsem jednou zavítala do své bývalé třídy na gymnáziu v Plzni. Pamatuji si, jak byla tehdy ve třídě zvláštní atmosféra jakási směsice napětí a očekávání. Tehdy jedna spolužačka, Kristýna Novotná, nesměle zvedla ruku a požádala pana profesora, zda by mohla odejít na toaletu. Pan učitel Novák ji však odmítl bez většího vysvětlení. Kristýna o chvíli později poprosila znovu, tentokrát ještě slušněji, ale odpověď dostala stejnou.
Za pár minut Kristýna už zjevně bojovala se svým nepohodlím, a proto zkusila štěstí potřetí a řekla, že to je opravdu nutné. Profesor stále trval na svém, v obličeji byl celý rudý a hlas měl napjatý, skoro až výhružný. Když nakonec Kristýna po několika dlouhých minutách vstala, všichni se na ni otočili. Zrudla, ale sebrala odvahu a před celou třídou pronesla, že dostala měsíčky a skutečně musí odejít na WC.
Následovalo tíživé ticho, většina třídy nevěděla, kam s očima. Profesor jí však nařídil, aby si šla znovu sednout, a znovu ji odmítl pustit. Všichni jsme se cítili trapně, nikdo se nezmohl na slovo. Až najednou se zvedl Vojta Dvořák, vysoký kluk z fotbalového týmu, a zaburácel: Máte manželku, pane profesore? Nebo jste snad nikdy nebyl doma s maminkou nebo sestrou? Musí na toaletu a půjde tam, ať už jí dovolíte, nebo ne.
Vojta potom bez dalšího slova vzal Kristýnu za ruku a důstojně ji odvedl na chodbu směrem k toaletám. Když se později oba vrátili do třídy, profesor je obvinil z neslušného chování a Vojtu pokáral před všemi. Tohle ponížení a odvaha mě ovlivnily. Den, kdy Vojta jednal s větším pochopením a důstojností než samotný učitel, mi zůstane navždy v paměti.
Tehdy mě to naučilo, že skutečná lidskost nezná slabosti postavení. A že někdy jsou nejstatečnější ti, od kterých bychom to možná neočekávali.
