Začátkem tohoto roku jsem navštívila jednu ze svých tříd na gymnáziu v Praze. Během hodiny se přihlásila dívka jménem Běla a zdvořile požádala pana profesora, jestli by mohla jít na toaletu. Učitel jí to však zamítl. Běla se zkusila zeptat ještě jednou, zase velmi slušně, ale opět dostala zamítavou odpověď.
O pár minut později tiše řekla, že je to opravdu naléhavé, ale učitel, který už byl očividně podrážděný, jí to i přesto nedovolil. Když požádala znovu asi po dalších pěti minutách a vysvětlila, že se jí opravdu stala nehoda, učitel jí ledově a výhružným hlasem odmítl: Ne!
V tu chvíli se Běla postavila, v očích ostatních spolužáků byla rudá rozpaky, ale ve vší statečnosti učiteli před všemi nahlas řekla, že právě dostala menstruaci a doopravdy nutně potřebuje jít na toaletu.
Ve třídě zavládlo na moment ticho a všichni byli trochu v šoku. Učitel jí však chladně přikázal, ať si znovu sedne, a pořád ji nechtěl pustit. Všichni si začali připadat trapně, ale v tom se zvedl ze židle spolužák Marek, který vypadal trochu jako fotbalista ze Sparty, a nahlas promluvil: Máte doma manželku? Nevyrostl jste s mámou nebo sestrou? Slečna má menstruaci, musí jít na záchod a půjde tam, ať ji pustíte, nebo ne.
Pak došel k Běle, podal jí ruku a odvedl ji až ke dveřím dívčích toalet. Když se pak po chvíli oba vrátili zpátky, učitel je začal hlasitě kárat za nevhodné chování a Marka ještě obzvlášť napomenul.
Na ten den nikdy nezapomenu.
Marek, ten spolužák, byl v tu chvíli moudřejší a lidštější než samotný učitel.
