Všechny pozvu k sobě
Markéta Veselá odložila tablet na stůl a sáhla po telefonu:
Babi, ahoj, jak se máš? Necítíš se špatně? Dědeček je v pohodě? Když smaží brambory, tak je asi všechno v pořádku. Mám dnes práci hotovou, vyzvednu Dana z kroužku, zajdeme do obchodu a brzy jsme doma.
Pak Markéta volá ještě na jiné číslo:
Jaroslave, ahoj, jedu domů, kde jste s Ivetkou? Už vyrážíte? Skvěle, děda smaží brambory, budeme večeřet společně.
Markéta si vstane, sbalí věci do kabelky. Zvolá na kolegy: Mějte se, odcházím, zítra na viděnou! Měj krásný večer, Markéto, odpovídají jí.
Pod stolem si rychle přezuje boty, oblékne kabátek a automaticky koukne do tmavnoucího okna. Je teplý podzimní večer. Světýlka domů laskavě poblikávají, lidé spěchají z práce. Markéta zahlédne svůj odraz ve skle a pousměje se nikdy by nevěřila, že jednou bude žít úplně obyčejný, normální život. Že bude mít rodinu a stejně jako ostatní pospíchat večer domů tam, kde na ni někdo čeká. Nedávno si byla jistá, že ji tohle nikdy nepotká.
Ano, její rodina není zcela tradiční, ale jsou šťastní a mají se rádi.
Matka ji hned po porodu nechala v porodnici a zmizela z jejího života. V krátkém úředním papíru z dětského domova bylo jméno neznámé matky, bez dokladů, o otci žádná zmínka. Jméno Markéta jí dali cizí lidé, příjmení Veselá dostala, protože se narodila na jaře. Proč Markéta nikdo neví. Kamarádila vždy spíš s kluky. Její nejlepší kamarád byl Jirka, o rok starší, a také Veselý, ze stejného důvodu. Markéta byla ve škole vždy vzorná, hodná a pracovitá měla naději, že si jí někdo všimne a vezme si ji domů. Jak žijí děti v rodině, znala jen z filmů. Asi se nikomu nelíbila, ani neměla štěstí.
Když Jirku adoptovali, probrečela Markéta celou noc. Nezáviděla, jen jí byl najednou smutno bez jediného blízkého člověka. Jirka se na ni koukal přes svoje velké brýle: Markét, chceš, abych odmítl? To jsi blázen, Jirko? To přece nejde, je to tvůj osud. Jeď. Najdu tě, slibuju! slíbil Jirka, Markéta se jen usmála to není nutné…
Školu dokončila s vyznamenáním, nastoupila na stavební průmyslovku, bydlela na koleji. Jakmile školu dokončila, přidělili jí jako sirotkovi garsonku. Sice na konci Prahy, ale co, hlavně že vlastní! Nastoupila do projektové kanceláře. Skutečný dospělý život začal.
V práci si rychle našla kamarádky, ale rodinu ještě neplánovala. Pro sebe si představovala, že jednou bude mít velký byt, milujícího muže a děti. Dvě, možná tři. Pobíhají, hrají si, smějí se. Ze všech stran zní: Mami, tati! Markéta toužila slyšet ta slova hřejivá, pro ni téměř cizí. Otevře dveře, a děti: Mami, tati, jste doma! Jako v pohádce…
Jednoho večera jde Markéta k domu, když náhle vyběhne z vchodu mladík a málem ji srazí. Nese tašku. Ve vchodě na schodech leží starší paní:
Důchod… taška… strčil do mě. Brýle, kde mám brýle, nic nevidím! Markéta se rozběhne zpět, ale chlapec už zmizel. Pomohla babičce vstát, naštěstí to nebylo vážné. Jak tohle, holčičko, mohl udělat… stará paní pláče. Dovedla ji ke dveřím, doma měl nemocného manžela, nevstával z postele. Začala je navštěvovat, nosit nákupy důchod jim ukradli. Krádež nahlásili, ale mladíka nenašli, i když si ho Markéta trochu vybavuje. Tašku s doklady našli po pár dnech u domu, díky bohu.
K babičce Tereze začala chodit častěji. Dědovi přivolali doktora, uzdravoval se. Staříci Markétě říkali vnučko a zvali ji mezi sebe, nikoho jiného už neměli.
Jednou v tramvaji se Markéta seznámí s mladým mužem. Všímá si, že se na ni dívá a usmívá: Slečno, připadáte mně odněkud povědomá. Neznáme se? Markéta se zasměje: Myslím, že ne. Chlapec, hezký, zatímco šli od zastávky, o sobě řekl skoro všechno. Jmenuje se Pavel, žije s mámou, pracuje. Připadal jí povědomý, skoro jako by už patřil k jejímu světu.
Pavel začal Markétu vyprovázet z práce. Jednou ho pozvala domů. Uvařila čaj, nabídla chlebíčky. Pak mu poprvé vyprávěla o dětství z dětského domova. Pavel na Markétu koukal, chtěl něco říct, ale mlčel. Třeba ji litoval. Markétě se líbil, ale měla pochybnosti. Jednou se však stalo něco nečekaného. Pavel přišel, Markéta šla vařit čaj. On ji chytil kolem pasu. Pavle, nespěchej, prosím! Místo odpovědi jen stiskl její ruce a pak… Markéta začala křičet, a Pavel vztekle: Tak už tě mám, poznal jsem tě, ty mrcho! Pomohla jsi jim, řekli mi, že jsi ta holka z domova! Viděl jsem i identikit, stěží jsem se zachránil. Teď drž hubu, rozumíš? Nikdo ti nepomůže, nikoho nemáš! Jinak to bude horší.
Markéta nikam nešla, bála se ostudy. A za měsíc ji z práce odvezli rovnou do nemocnice. Mimoděložní těhotenství, trhliny, možná už nebude mít děti.
Babička Tereza pečovala o Markétu, šeptala slova útěchy, dávala jí silné vývary, bylinkové čaje, aby nabrala sílu zpátky. Markéta se vrátila domů, ztracená, nevěděla, kudy dál. Dost často mlčela, až ji nohy jedno odpoledne zavedly do malého kláštera. Pozdní podzim, nebe hluboké, jasné, modré. Zlaté kupole se třpytí, zvonění stoupá do výšky. Dobrovolníci uklízejí záhony, podzim…
Veselá, Markéta? uslyší za sebou. Ohlédne se, jeden z bratří dobrovolníků jde k ní a s radostným úsměvem Markéta, konečně jsem tě našel! Jirka, to jsi ty? pozná ho Markéta. Oba se obejmou a ona se rozpláče. On jí utírá slzy, Markéto, pojď do jídelny. Je výborná kaše, koláče, čaj… pak si povyprávíme. Markéta ani neví, jak se Jirkovi celý příběh svěřila, on jí o svém. Jak ho adoptovali, nový otec ho bil za každou maličkost, nakonec utekl, nohu si zranil, dlouho se toulal. V klášteře aspoň znovu našel klid.
Markéta jela domů a přemýšlela, jak se díky Jirkovi její život změnil k lepšímu. Tehdy se jí nechtělo vracet domů a pár dní opravdu bydlela v klášteře. Právě tam se rozhodlo nejvíc. Babička Tereza s dědou Ondřejem jí už dlouho nabízeli, že na ni přepíší byt. Ale s Jirkou vymysleli ještě lepší nápad.
Babička Tereza a děda Ondřej takové nabídce byli nesmírně šťastní bydlet společně. Ani nedoufali, že by s nimi, starými a nemocnými, někdo chtěl žít.
Dnes je Markéta a Jaroslav Veselí už pět let manželé. Přestěhovali se společně na pražské předměstí. V jejich velkém bytě má každý své místo. Babička Tereza s dědou Ondřejem se u nich cítí opravdu jako doma, teď jsou hlavní. Už nejsou sami, mají rodinu.
A před dvěma lety se Markétě splnil sen společně s Jaroslavem adoptovali dvě dětí, Dana a Ivetku, také z dětského domova, kde sami vyrůstali.
Jirko, vzpomínáš, jak jsme čekali, že si nás někdo vybere a budeme mít vlastní domov, řekla Markéta šťastně. Koukni jim do očí a slibme, že budeme takovými rodiči, o jakých jsme snili.
A teď:
Mami, kde je táta? Babi, pojď se podívat, co jsme s dědou postavili!
Na minulost nechce Markéta už vzpomínat. Babička Tereza jí později pošeptala, že toho, kdo jí ublížil, prý konečně chytili znovu na nějaké lumpárně, sedí ve vězení asi na dlouho.
Každý ať dostane, co si zaslouží. Tady, i tam…
