Ty dítě nemáš, nech dům sestře, ta na tom teďka není vůbec dobře, prohlásila máma. Tobě se žije líp, ale tvoje sestra má kupu dětí, to pochop.
Proč jsi taková morouska?
Moje sestra si ke mně přisedla na gauč, v ruce sklenici džusu. U stolu už její potomstvo dělalo kravál, její manžel cosi vykládal tchýni, přičemž šermoval vidličkou s kusem dortu.
Nic mi není, uhla jsem pohledem. Jsem jenom utahaná. Dneska v práci hrůza.
Usmála se a odhrnula pramen vlasů.
Chtěla jsem si s tebou už pár dní popovídat kvůli tátovu domu.
Jsem jedno velké ucho.
Naklonila se ke mně a ztišila hlas.
Hele, přemýšleli jsme Na co vy s Vaškem potřebujete ten dům? Jste dva, máte fajn byt. My jsme s třemi dětmi namačkaní do nájmu v dvoupokojáku. Kdybychom se tam přestěhovali čerstvý vzduch, dvorek, místa pro všechny dost.
Mlčela jsem a pozorovala neteř, jak sfoukává svíčky na dortu. Šest jí je. Nejstarší ze tří.
Reálně vy ten dům nepotřebujete, pokračovala. Jen samé výdaje. Střecha teče, plot křivý, všude samý nedodělek.
A vy to jako opravíte z čeho?, napadlo mě. Ale neřekla jsem nic.
Máma taky říká, že je to rozumné, dodala sestra. Ne že bychom chtěli dar, jen se vzdej svého podílu. Pak už se domluvíme.
Přikývla jsem, i když ve mně něco skříplo.
Cestou domů Vašek mlčel za volantem.
Co se děje?
Chtějí mě přesvědčit, abych se vzdala své poloviny domu.
Jakože našlapem zvesela a dům přepíšeme?
Jo. Prej oni ho potřebují víc. My máme už všechno.
Všechno? uchechtl se kysele. Náš hypotéční kumbál?
Další den volala máma.
Už jsi se rozhodla?
Není o čem přemýšlet. Půlka domu je moje.
Pořád jen o právech. A co rodina? Oni mají tři děti. Ty jsi sama.
Náš byt je na hypotéku. Deset let ho budeme splácet.
Oni nemají ani to.
Já jsem se o tátu starala poslední měsíce. Vozila ho po nemocnicích, kupovala léky. Sestra se ukázala dvakrát.
Jsi starší. Musíš mít pochopení. Ty máš přece svobodu.
Svoboda. To slovo mě bodlo.
Večer jsem seděla v kuchyni s hrnkem čaje v ruce.
I ona tě k tomu tlačí? zeptal se Vašek.
Jo.
Druhý den jsem potkala kamarádku.
Kdy ti sestra aspoň s něčím pomohla? zeptala se.
Nevěděla jsem.
Vědí, kolik jste dali za umělé oplodnění?
Nevědí.
Skoro milion, a stejně nic. A oni si myslí, že ty to máš lehké?
Rozhodla jsem se do toho domu jet.
Jela jsem sama.
Zaplevelený dvůr, dveře, co skřípou, všude pach prachu a vzpomínek.
Našla jsem sešit s tátovým písmem rozpočty oprav. Plánoval to. Nedosáhl.
Jabloň, co jsme spolu zasadili, když jsem byla malá.
Ten dům nebyl jen nemovitost. Byl vzpomínka.
Když přišla máma a vyhrkla:
Ty nikoho nemáš, tobě to přijde snadnější
Nechala jsem to projít pouze ušima.
Tři pokusy o umělé oplodnění. Tři.
A poprvé jsem řekla:
Dům je můj. Nedám ho.
Nastalo ticho. Ale tentokrát bylo jiné. Bylo svobodné.
Jaro přišlo dřív.
Sousedka povídá:
On čekal jenom na tebe.
Seděla jsem na verandě s hrnkem čaje, v jeho svetru přes ramena, s jabloní před sebou.
Byl to můj domov.
Ne proto, že bych se podřídila.
Ale proto, že na to mám právo.
