Ty máš povislou kůži! šedesátiletý chlápek mě mezi hosty štípl do boku, přinesla jsem zrcadlo a ukázala mu, co u něj visí.
Maruško, co to tam máš? František, notně rozjařený po třetím panáku domácí slivovice, mi zničehonic natáhl prsty k boku a s typicky českou bodrostí mě mezi žebry důrazně štípl.
Přesně tam, kde se mi plátýnko sukně trochu napínalo, když jsem seděla.
A udělal to samozřejmě nahlas, teatrálně, rovnou mezi hosty.
Franto, to je co za nápady? pokusila jsem se jeho ruku odstrčit, jako když člověk odežene dotěrnou srpnovou vosu, ale on měl zřejmý pocit, že rozjíždí úžasnou společenskou zábavu.
Ty jeho prsty, co připomínaly připálené špekáčky z poutě, mě znovu semkly za bok, a bylo to méně bolestivé než prostě urážlivé.
Hele Pepo, podívej na to! obrátil se na našeho souseda Josefa, který měl právě vidličku připravenou k naložení utopence. Říkám jí: Maruško, nejez večer housky! A ona mi furt s těma hormonama a že to je věkem.
František se rozchechtal, až mu břicho pod rozhalenou košilí poskočilo a knoflíky se vyhrožovaly vzdát.
Jaký hormony? Lenost, Maruško, čistá lenost! prohlásil slavnostně a rozhlédl se po stole, jestli tleskáme.
Franto, nech toho, zasyčela jsem napůl šeptem, když jsem cítila, jak mi horkost zahanbení šplhá ke krku a tvářím.
Josef si radši začal kreslit omáčkou po talíři, aby se vyhnul jakémukoliv očnímu kontaktu.
Jeho manželka Libuše se soustředila na skládání ubrousku, rozhodnutá, že tohle se jí netýká.
Cože nech toho? František se rozjel, páč si užíval střed zájmu. Pravdu neuneseme? Povislá kůže, to už je neštěstí!
Znovu mi do boku ťukl prstem, jakoby testoval, jestli už mám kynuté těsto na koláče.
Tady, podívej se, celý val pokračoval ve svém osvětném výkladu. Jako když doma máte křížence s mopsem. Není to, Maruško, úplně estetický!
V místnosti padlo lepkavé ticho, rušené jen ledničkou ze sousední kuchyně.
Všechno to dělám pro tebe, dodal poučovacím tónem, pyšně se opřel o židli a zkřížil ruce na prsou. Žena má vypadat k světu, abych se mohl doma pokochat. Takové jsou prostě zákony přírody!
Podívala jsem se na něj.
A najednou, po třiceti letech společného soužití, jako bych ho viděla poprvé.
Dvaašedesát.
Pupek visící přes kalhoty jako těžký mrak před bouřkou.
Druhé bradisko, co navazuje na krk i ramena, bez jakýchkoliv zjevných přechodů.
Pleš, která mu v záři lustru připomíná vypečený vaječný mrs na masopustu.
Abys měl na co koukat, jo? zeptala jsem se klidněji, než bych čekala i od sebe.
Uvnitř mi v hlavě zacvaknul obří přepínač.
Už žádný stud, ani ústupky, ani to nikdy nekonečné buď dáma a mlč.
Jen křišťálově jasné teď nebo nikdy.
Samozřejmě! Franta se pyšně poplácal po hrudi, vydal tupý zvuk. Já přece pěstuju formu!
Jakou formu, prosím tě? zeptala jsem se, aniž bych uhnula pohledem.
Chlapáckou! napřímil se, jak mu páteř dovolila. Každý ráno rozcvička, pět minut činky zvedám, jsem v kondici, jasně.
Zkusil vtáhnout břicho, aby dokázal, jaký je sportovec.
Dopadlo to žalostně. Břicho se křečovitě chvělo a rychle padlo zpět na obvyklé místo, kde už dávno okupuje sponu opasku.
Chlapi mají být jak orli, ne jak pytel brambor! završil přednášku.
Orli, říkáš? pomalu jsem vstala od stolu.
Kam jdeš? Ty se urazíš? zavolal za mnou, když si dolíval další štamprli. Na pravdu se přece neuraž, Maruško! Hubnout, ne culit!
Vyšla jsem do předsíně, kde to vonělo starým kabátem a krémem na boty.
Na zdi viselo naše původní, ještě po babičce, zrcadlo.
Těžké, masivní, v oválném dřevěném rámu, pamatovalo mě štíhlou a ním kdysi štíhlejšího.
Bez váhání ho sundávám z hřebíku.
Vážilo snad pět kilo, rámy mě tlačily do dlaní.
Ale to mi bylo naprosto jedno. V tu chvíli jsem táhla jako peříčko.
Vrátila jsem se do pokoje a držela zrcadlo před sebou jako rytířský štít.
Nebo jako rozsudek, co nezná milosti.
Hosté zůstali s vidličkami ve vzduchu, Libuše dokonce zkameněla s otevřenou pusou a okurkou položenou na jazyku.
Františku, postav se, řekla jsem tichým tónem, v němž se ovšem nevyplácí odporovat.
Proč? divil se, ale když viděl můj kamenný výraz, vstal. Co zas mám? Budeme tancovat?
Ne, přistoupila jsem blíž, až jsem ucítila směsku cibule a alkoholu. Budeme obdivovat našeho orla.
Strčila jsem mu zrcadlo přímo pod nos.
Drž to.
Automaticky chytil rám, byl překvapený tíhou.
Maruško, co to zase vymýšlíš? poprvé zaváhal a v jeho hlase se ozval nervózní tón.
Dívej se, přikázala jsem tím hlasem, co se používá, když se hubuje kočky. Opravdu pozorně.
Zmateně mžoural na své odražené já, ruce se mu od váhy zrcadla třásly.
No vidím se, a co jako?
A teď pohledem níž, ťukla jsem prstem do skla přímo tam, kde se rýsoval jeho propocený torzo. Vidíš?
Co jako? zapíral se dál.
Ty máš povislou kůži! řekla jsem zřetelně a nahlas, s přesně stejnou intonací, jakou on před chvílí použil na mě. A nejen povislou, Františku, ona už leží!
Maruško! pokusil se pustit zrcadlo, v obličeji mu naběhla rudá barva.
Ne, drž to! přitlačila jsem mu rám zpátky k tělu, až to zabolelo. To, co visí nad páskem, jsou jakože svaly břicha?
Josef vydal potlačené hrrrk, začal se dusit smíchem do pěstí.
Kdepak, milý pane, to je záchranný kruh, vyjmenovala jsem krutě. Kdybychom se někdy utopili v našem vlastním sádle.
František zčervenal, až připomínal rajče na letním trhu ve Znojmě těsně před prasknutím.
A tady tohle? ukázala jsem na jeho boky, které mu z kalhot koukaly skoro stejně výbojně jako love handles profesionálních vepřů těsně před zabijačkou.
Stačí! syčel, pokusil se odvrátit. Lidi koukají, proč mě ponižuješ!
Jen houšť, nech klidně všechny koukat! zvýšila jsem hlas. Hraješ si na kulturního arbitra, tak pojď, rozpitváme tvůj vkus ze všech stran!
Couvla jsem, abych ho viděla celýho.
Tak se otoč do světla.
To teda ne začal protestovat a v tu chvíli měl v očích úlek.
Františku, otoč se! řekla jsem razantně, až začaly na stole cinkat příbory.
Byl jako zhypnotizovaný. Pomalu se otočil.
Profil měl jak antický ideál teda, kdyby byl ideál českých hospod.
A krk? Vlastně skoro žádný.
Vidíš tu trojitou záhyb na krku, Franto? spustila jsem monotónně, jako doktor při prohlídce. To není orlí šíje, to je šarpej z útulku.
Libuše už se nesnažila schovávat, brečela smíchy do ubrousku, až se jí třásla ramena.
A tady pod bradou? pokračovala jsem ve svém auditu. Tam si chystáš zásoby jako pelikán?
Já jsem chlap, špitl František slaboučkým hláskem. U nás to přece nevadí!
Takže když já mám po dvou dětech a třicetiletém vaření jeden záhyb, jsem líná a mám povislou kůži, ale když ty jsi deset let nezvedl nic těžšího než ovladač na televizi a jsi jak sulc ze Žižkova, tak to je chlap v nejlepších letech?
Rychle jsem mu vzala zrcadlo, protože už ho sotva držel.
Stál tam; rozčepýřený, rozpolcený, s rozepnutým nejvrchnějším knoflíkem, který to vzdal a skutálel se pod topení.
Z toho jeho orla byl rázem jen běžný unavený strejda, co najednou zjistil, že je král úplně nahý.
A fakt docela vyžraný.
Sedni si, řekla jsem klidně a postavila to těžké zrcadlo ke komodě. A jez.
Těžkopádně sebou plácl na židli, která protestně zaskřípěla.
A o mé postavě už nechci slyšet ani slovíčko, doplnila jsem, když jsem si před zrcadlem upravila vlasy.
Usmála jsem se a dodala tiše:
Jinak ti dám to zrcadlo přímo proti talíři, abys pořád viděl, jak pelikán baští.
Josef už se ani nesnažil zakrývat smích a veřejně se rval do slz.
František beze slova napíchl na vidličku malý nakládaný hříbek.
Žvýkal pomalu, koukal kamsi do svého talíře a nejspíš se snažil zmenšit na polovinu.
V místnosti bylo ticho, ale ne to trapné po hádce.
Naopak. Najednou bylo veseleji a lehčeji jako když konečně otevřete okno v zakouřeném bytě.
Sedla jsem si zpátky na místo paní domu.
Popadla lopatku a ukrojila si tučný, skoro neslušně velký kus dortu Napoleon, co jsem včera půl dne pekla a podle původního plánu hrdinně nechtěla jíst, protože figura.
Krém mi slastně vytékal bokem, korpus parádně křupal pod vidličkou.
Maruško, podej mi taky pořádný kus, poprosila Libuška a natáhla talířek. Vykašlat se na diety. Žijeme jednou!
I mně, mrkl na mě Josef, naléval si domácí malinovku. Myslím, že se u mě brzo vyklubou orlí křídla, musím se posílit.
František na okamžik zvedl oči.
Podíval se na mě s novým, mírně opatrným respektem.
Pak ukradl pohledem na dort a rychle po očku na zrcadlo, co pořád stálo u zdi a jako jediný svědek soudil úplně bez předsudků.
Dole v zrcadle se rýsovaly jeho nohy ve fuseklích. Jedna černá, druhá tmavě modrá, skoro fialová.
Orlí domácí elegance jak vyšije.
Promiň, Maruško zamumlal, aniž by zvedl pohled od ubrusu. Plácnul jsem blbost, čert mě vem.
Jez, Franto, jez, řekla jsem sladce a užírala dort, cítíc na patře tu nejlepší chuť krému za dvacet let. Potřebuješ sílu.
Krátce se na mě podíval.
Na činky, vysvětlila jsem pobaveně. Jsi přece náš sportovec.
Večer pokračoval klasicky: debaty o cenách, chalupě a počasí.
Jenže něco se v nastavení sil u stolu navždy změnilo.
Můj vzor domácí kritiky splaskl jak břečťan po zimě a zbyl z něj jen obyčejný člověk.
Se slabostmi, strachy a spoustou faldíků.
A víte co?
Ten dort nikdy nechutnal líp.
Od té doby visí zrcadlo v pokoji dál; už jsem ho neschovala.
František, pokaždé když kolem prochází, nervózně vtahuje břicho a narovná ramena.
A o mé povislé kůži už nepadlo nikdy ani slovo.
Tipuju, že má strach, abych mu znovu nevzbudila pelikána.
