Ty jsi přece jen upekla moje oblíbené koláčky! řekl Radek, když se vrátil domů od milenky. Ale sotva kousl, jeho tvář zbledla, protože uvnitř koláčku na něj čekalo zvláštní překvapení od jeho ženy.
Jitka tiše zasunula plech do prohřáté trouby v panelákové kuchyni, setřásla mouku z prstů a zadívala se na nástěnné hodiny s kresbou Karlova mostu. Dnes nesmělo nic selhat. Koláčky musely krásně vykynout, zezlátnout a vypadat přesně tak, jak je Radek vždycky miloval.
Kdysi žila Jitka tiše a jednotvárně, téměř smířená s tím, že samota je jejím osudem. Ten proud se změnil, jakoby lusknutím prstu, když do kanceláře na pohovor přišel vysoký muž s razantní chůzí a očima plnýma sebevědomí. Z jeho přítomnosti cítila neklidné napětí v hrudi jí cosi poskočilo, celé tělo polil zvláštní chladivý pocit.
Od té chvíle se vše přetočilo. Láska, svatba u Vltavy, přepadající dojem, že osud se konečně usmál právě jim. Jitka se ocitla v Radkově stínu, až úplně pozapomněla na sebe samu.
Jenže za dva roky se Radek zničehonic sbalil, a že prý jede pracovně na měsíc do Ostravy. Ten měsíc protáhl se v podivném snu na celý rok. Volal zřídka, psal jen strohé SMS. Jitka čekala, omlouvala ho, věřila dokud jí společný známý, náhodou, neřekl, že Radka spatřil v Plzni. Nebyl sám. Ruku v ruce procházel s cizí ženou mezi regály supermarketu.
V ten okamžik Jitce došlo, že byla celou dobu v podivném českém snu klamána. Mohl přijít výbuch, výčitky, telefonát, žádost o vysvětlení. Ne. Jitka se rozhodla pomsta v Česku se vaří potichu.
Rok se rozplynul jako ranní mlha na Petříně, a pak zazvonil mobil. Radek oznamoval návrat z služebky domů. Mezi řečí dodal:
Upečeš ta tvoje proslulá bramborová kola? s hlasem, který by dokázal přemluvit i holuba na střeše.
Ty jsi přece jen upekla moje oblíbené koláčky! řekl Radek, vrátil se domů od milenky, a v zápětí, jakmile zakousl, jeho kůže dostala barvu syrových knedlíků překvapení schované v koláčku změnilo obyčejný večer v něco mezi snem a noční můrou.
Radek vešel tiše, usedl na vratkou židli, překřížil nohy, rozhlížel se po tapetované kuchyni, jako by nikdy nikam neodešel. Jitka ho přívětivě přivítala, ani náznakem nedala najevo, že zná celou pravdu.
Tak koukám, žes napečením nešetřila, kývl spokojeně směrem ke zlatavé hromádce koláčů na modrém talíři s cibulákem.
Tvářil se, jakoby se nestalo vůbec nic žádné lži, žádné odchody, žádná cizí žena v Plzni. Došel ke stolu, popadl první koláček a ukousl pořádný kus. Jenže pak přišel okamžik, kdy se ve snu zlá realita střetla se surrealismem: Radkovi obličej ztratil krev a oči mu vypoulil strach. Takovou českou pomstu opravdu nečekal.
Ještě ráno Jitka zapnula troubu na plný výkon, zadělala těsto s kmínem a připravila bramborovou náplň, vše jak bylo zvykem; pouze letos jeden koláček v sobě ukrýval hrst drobných střepů ze staré skleničky od okurek.
Když Radek zakousl, pocítil zvláštní chlad v puse ne polévku, ale cosi drásavého. Vyplivl vše na ubrus, byl však pozdě. Zabořila se mu do všech koutů úst bolest a krev nahradila sliny jako řeka, co přetekla přes Vltavskou hráz.
Chytil se stolu, zacukal obličejem a zaskřehotal němou bolestí.
Ty jsi přece jen upekla moje koláčky! ještě vydechl, ale místo radosti přišel sen plný hrůzy.
Jitka k němu vzhlédla s ledovým klidem.
To je za všechny tvoje lži z Třince a nevěru v Plzni, pronesla tiše. Příště si, Radku, než začneš s podvodem, vzpomeň na tuhle chuť bolesti.
Radek lapal po dechu, ale z jeho úst vylétal jen chrčivý vzduch. Sáhl po mobilu, ale Jitka už byla u dveří. Odhodlaně si oblékla kabát, popadla kufr, který měla dávno sbalený pod postelí, a vyšla do podvečerní Prahy.
Záchranku nezavolala. Nepromluvila už s Radkem ani slovo. Za sebou zavřela dveře možná navždy. V kuchyni zůstala jen rozmazaná krev, zakusnutý koláček a vzpomínka, která Radka bude strašit v českých snech až do konce života.
