Třicet let jsem pracoval v textilní továrně v Brně, abych svým dětem zajistil lepší život. A pak, na sedmdesáté narozeniny mi poslali společně koš květin s doručením až domů. Stál jsem ten den v prázdném bytě, držel košík plný květin, které přivezl kurýr, a slzy mi tekly po tváři. Kdyby mi někdo před čtyřiceti lety řekl, že takhle oslavím sedmdesátku, asi bych to považoval za špatný vtip. Ale život má zvláštní smysl pro humor a člověka se neptá, jestli je na jeho pointu připraven.
Byl čtvrtek a ráno jsem se jako obvykle probudil v šest i když nemusím už nikam chodit. Zvyk z továrny, kde jsem každý den třicet let vstával před rozbřeskem na ranní směnu.
Šil jsem pracovní pláště, zástěry i uniformy. Brno tehdy mělo několik továren, kde byly celé party žen přikrčené u šicích strojů, s píchanci od jehel ve špičkách prstů a s myšlenkami u dětí doma. Vždyť pro koho jsme to všechno dělali, když ne právě pro ně?
Můj syn Tomášek, ať mu země lehká, pracoval na dráze. Společně jsme táhli domácnost. Nestěžuji si měli jsme své. Nejprve garsonku v Bystrci, později jsme se vyměnili do dvoupokojového bytu v Žabovřeskách.
Ústřední topení, balkon s výhledem na parkoviště. Naši Klára a Jarmila vždycky měly čisté oblečení, teplou večeři a knížky do školy. Tomášek měl doučování z angličtiny, Jarmila chodila na kurz práce s počítačem. Tomášek bral v práci přesčasy, já po večerech šil sousedkám záclony a sváteční šaty.
A vyplatilo se to. Klára dostudovala práva, dnes má advokátní kancelář v Praze. Jarmila spustila vlastní firmu tady v Brně, zaměřenou na marketing. Nikdy jsem jí moc nerozuměl, ale lidi ji za to platí a je v tom dobrá. Jsem na ně hrdý. To opravdu jsem. Ale poslední dobou ta hrdost chutná jako čaj bez cukru pořád to samé, ale něco jí chybí.
Tomášek odešel před osmi lety. Srdce. Rychle, beze slova rozloučení položil se večer spát a už se neprobudil. První rok mi děti volaly denně. Pak už jen každou neděli. Dnes mi Klára zavolá po obědě, když nezapomene.
Jarmila spíš napíše krátkou SMS, jako by posílala telegram. Tati, jak se máš? Pusu. Odpovím: Dobře, děvče. Co jiného bych psal? Že večer mluvím s televizí? Že byla v sobotu pokladní v Albertu jediná, která se mnou prohodila pár slov?
Na narozeniny jsem se připravoval týden. Hloupý starý chlap upekl jsem tvarohový koláč, podle receptu po mamince, koupil nový ubrus s kopretinami. Vytáhl jsem porcelán, co jsme dostali s Tomáškem k svatbě a na běžný den nikdy nepoužívali. Čtyři místa, Klára říkala, že se pokusí stavit, Jarmila psala, uvidím s prací.
Ráno volala Klára. Znavený hlas, jako by nespala. Tati, nedám to, mám jednání, přesunuli to z příštího týdne na dnes, to se nedalo odmítnout. Ale v sobotu přijedu, slibuju.
Za hodinu SMS od Jarmily. Ani nezavolala. Tati, mám konferenci v Ostravě, nestíhám, mám tě ráda, v sobotu to doženu!! Tři vykřičníky, jako by mohly nahradit její místo u stolu.
Stál jsem v kuchyni a díval na čtyři talíře. Na koláč, na veselý nový ubrus, který jsem vybral, aby udělal radost. A pak jsem vše začal sklízet talíře zpátky do kredence, ubrus poskládat, koláč přikrýt utěrkou.
Ve tři zazvonil zvonek. Kurýr. Mladý kluk, mohlo mu být dvacet. Stál s obrovským košem růže, lilie, něco dalšího, co jsem nepoznal. A obálka: Nejdražšímu tátovi, přejeme hodně zdraví a to nejlepší! Klára a Jarmila.
Kurier se usmál. Všechno nejlepší, pane! Někdo vás má moc rád.
Vzal jsem koš. Byl těžký. Postavil jsem ho na stolek v předsíni a zavřel dveře. Sedl jsem si na stoličku ke kabátům a seděl tak chvíli, možná pět minut, možná dvacet. Květiny voněly až příliš, až omamně, v té úzké předsíni.
Večer mi volala Miluška, jediná sousedka, se kterou ještě udržuji řeč. Je jí pětasedmdesát, bydlí o patro níž, sama jako já. Františku, máš narozeniny, přijď na čaj, upekla jsem štrůdl. Šel jsem. Seděli jsme u ní v kuchyni až do deseti. Miluška se na děti neptala. Věděla.
V sobotu Klára přijela. Sama, bez manžela a vnuků. Strávila jsem s ní tři hodiny, z nichž hodinu telefonovala na balkoně. Nechala na mém stolku v předsíni obálku s penězi. Jarmila nakonec omluvila celý víkend něco mi do toho vlezlo, tati, ale na Vánoce to určitě napravíme.
A v tu chvíli mi došlo, jedno velké poznání. Ne že by mě mé děti neměly rády. Mají, svým způsobem, ve volné chvíli mezi soudním případem a konferencí v Ostravě. Milují mě jako já kdysi to šití poctivě, ale s hlavou u stroje a jedním okem na hodinách. Třicet let jsem žil pro ně a byl hrdý, že nemusejí dělat to, co já. Ale už mi nikdo neřekl, že cenou za jejich lepší život bude moje prázdné bydlení.
Koláč jsme snědli s Miluškou. Květiny vydržely týden, pak uvadly. Obálku od Kláry mám v šuplete mezi Tomáškovými starými papíry z dráhy.
Včera jsem si koupil zájezd do Českého ráje. Autobusem, na dva dny, seniorský výlet. Miluška jede se mnou. Když jsem to říkal Jarmile po telefonu, překvapilo ji to. Tati, od kdy ty někam jezdíš?
Od sedmdesátých narozenin, děvče, řekl jsem.
Nastalo ticho, asi tři vteřiny. Pak Jarmila řekla: To je hezký, tati, a změnila téma. Ale ty tři vteřiny ty byly víc než všechny vykřičníky v jejích esemescech. Vím, že to časem pochopí. Možná, až sama jednou bude mít šedesát a prázdný talíř u stolu. Ale čekat na to už nebudu.
Je mi sedmdesát. Jsem zdráv, mám autobusovou jízdenku a sousedku, co peče štrůdl. Tomášek by řekl: Franto, nedumej, jeď. Tak jedu. A vím, že to byl správný krok.
