Tři nové klíče
Co jsi tak bledá? Zase nějaké tvoje diety? hlas tchyně prořízl předsíň, aniž by zazněl pozdrav.
Stála jsem u sporáku v starém županu, míchala ovesnou kaši a přemýšlela, že sobota je konečně jenom moje. Od osmi ráno až do pozdního večera. Karel vyrazil na ryby s Jindrou odvedle, slíbil se vrátit na večeři. Ve své hlavě jsem měla už den naplánovaný: nejprve klidná snídaně, pak procházka po parku, potom konečně kniha a žádné spěchání. Takové dny se opakovaly málokdy. Vlastně skoro nikdy.
A teď tohle.
Otočila jsem se. Marie Nováková už sunula nohy do kuchyně, kabát si ledabyle přehodila přes židli a ten drcl na zem. Nevšimla si.
Dobrý den, paní Nováková, řekla jsem. Hlas klidný. To už jsem zvládala dobře.
No nazdar. Kde je Karel?
Na rybách.
Zůstala stát uprostřed kuchyně, dívala se na mě, jako bych jí právě řekla něco neuvěřitelného.
Na rybách? Nic mi neřekl.
Asi zapomněl, otočila jsem se zpět ke kaši.
Ovesná kaše tiše klokotala. Stáhla jsem plamen. Za oknem šedé říjnové nebe, ale tiché, bez větru. Ještě před chvílí jsem myslela, že půjdu ven, vzduch bude měkký a vonět podzimem. Teď jsem jen koukala do kaše a tušila, že den už nebude patřit mně.
Marie Nováková sebrala kabát, pověsila na věšák a vrátila se ke stolu. Z kabely vytáhla igelitku, položila ji na ubrus z umělé hmoty.
Upekla jsem šátečky. Se zelím. Karel má rád se zelím.
Děkuju.
Ochutnej, neškareď se předem.
Neškaredila jsem se. Prostě jsem stála zády a nabírala kaši. Ruce klidné. Uvnitř, pod žebry, něco jako napjatá pružina, ale na povrchu nic nešlo poznat. Sedm let tréninku.
Posaď se, jez se mnou, řekla jsem. Automatická slušnost.
Já už měla. Dám si čaj.
Postavila jsem konvici, posadila se proti ní. Začala jíst kaši. Marie Nováková sledovala mou misku.
To je všechno, co snídáš? Kaše s vodou?
S mlékem.
To je jedno. Karel si aspoň dal vejce před odjezdem?
Nevím, odjel v šest, spala jsem.
Oklepala hlavou. Ten pohyb jsem znala znamenal: taková hospodyně, ani nevstala, muž jde hladový.
Jedla jsem ověsnou kaši, dívala se ven. Po římse kráčel holub, kloval něco neviditelného a žil si po svém.
Mohla bys vyměnit záclony, řekla Marie Nováková, rozhlédla se. Tyhle už jsou takové šedé.
Mně se líbí.
Tobě. Ale Karel prý také uvažoval o výměně.
Nic takového nikdy od Karla nepadlo. Aspoň ne přede mnou. Možná jí. Možná v těch rozhovorech, které nikdy neslyším, protože probíhají beze mě, o mně.
Konvice zapískala. Udělala jsem čaj, postavila před ni hrnek a cukřenku.
Díky, zamíchala, napila se, zadívala na šátečky. Podej talíř, ať je mohu naservírovat pořádně.
Přinesla jsem talíř, ona pečlivě skládala šátečky jeden za druhým. Byly velké, voňavé, v jiné náladě bych si snad dala.
Teď jsem jen sledovala.
Řekni, vy si vůbec s Karlem povídáte? začala, aniž by se zvedla od svých šátečků.
Povídáme.
On mi volá každý den, svěřuje se. Ty vždycky mlčíš.
O čem si povídáte?
Zastavila se na moment, pak zase ukládala pečivo.
O všem možném. Prý je unavený. Doma prý není klid.
Položila jsem lžíci.
Není klid.
No, to víš. Nějaké napětí tam je. To já cítím.
Cítíte, i když jste tu sotva každých čtrnáct dní?
Jsem matka. Poznám to.
Vstala jsem, odnesla misku do dřezu, zůstala u okna. Ve dvoře venčil pán malého zrzavého psa, pes táhl křoví, pán šel klidně, ruka v kapse. Pokojná scéna. Moc pokojná.
Ivano, zavolala Marie Nováková.
Ano.
Nezlobíš se?
Otočila jsem se. Její výraz jsem dávno uměla. Nebylo v něm lítost, ale očekávání, že řeknu: ne, všechno je v pořádku, a ona může pokračovat.
Ne, řekla jsem. Nezlobím se.
Přikývla, spokojeně se napila.
To jsem ráda. Nejsem ti nepřítel. Chci, abyste byli v pořádku.
Vím.
Bylo mi osmačtyřicet, Karlovi jednapadesát, jeho matce třiasedmdesát. Byli jsme spolu sedm let, pro oba druhé manželství. Myslela jsem, že po druhé jsou lidé chytřejší, domluví se. Vědí, co chtějí a co ne.
Záleží ale na povaze.
Marie Nováková dopila, vstala.
Ukaž, co máš v lednici.
Proč?
Šla už přímo k lednici.
Chci zjistit, co uvařit Karlovi k návratu. Po rybách bude mít hlad.
Paní Nováková.
No co je?
Váhala jsem. Pak jsem tiše řekla: Oběd připravím sama.
Zastavila se u lednice, zahleděla na mě překvapeně.
Ivano, já ti jen pomáhám.
Já to zvládnu.
Pořád to říkáš. Vidím, jak jíte. Karel zhubl.
Karel si vybírá, co jí.
Chlap si sám neudělá.
Není tu sám.
Stáli jsme naproti sobě, za zády lednici, já u dřezu. Možná dva metry rozpraskaného linolea v béžovém kostičkovaném vzoru. Ten jsme vybírali spolu, ještě když jsem se stěhovala. Já vybírala, on souhlasil. Teď mi Marie Nováková říkala, že by ho bylo potřeba vyměnit.
Dobře, vzdala to. Jak chceš.
Posadila se, začala sbírat věci. Doufala jsem, že odejde, pružina uvnitř trochu povolila.
Já tu zůstanu, počkám na Karla, ozvala se.
Opět napětí.
Vrátí se až večer.
Nevadí. Mám čas.
Vytahala z tašky klubko vlny a pletací jehlice. Zařídila se na židli jako člověk, který nikam nechvátá.
Sledovala jsem ji, její ruce se jehlicemi, klubko vlny vedle šátečků, kabát volně na židli, odkud se z věšáku nějak přenesl.
Potichu jsem si nalila čaj a odešla do pokoje.
Na gauči jsem se schoulila s nohama pod sebe a upřeně hleděla na stěnu. V rámečku malý krajinkový obrázek s řekou, loukou a starou vrbou, co jsem před třemi lety koupila na tržnici. Klidná scéna, oblíbená.
Z kuchyně cvakalo pletení.
Napsala jsem kamarádce Blance: Zase je u nás. Blanka za minutu odpověděla: Bez varování? Já: Má přece klíče. Blanka: (smajlík s očičky zavřenými) Ivano, jak dlouho ještě? Proč si to s Karlem normálně nevyříkáš?
Schovala jsem mobil.
Vyříkala. Ne jednou. První už po dvou letech, když mi došlo, že Marie Nováková nechodí za námi, ale za Karlem, do bytu, který byl dlouho jen jeho. Řekla jsem: Karel, příště mi zavolej. On: je to máma, ona je tak zvyklá. Já: Je to náš domov. On: Tak ať chodí. Já: Měla by se ozvat. On: Přeháníš.
Druhý byl, když přeskládala má koření podle svého: Je to přehlednější. Přišla jsem domů, chvíli stála a přemýšlela, co mi vadí. Pak mi to došlo. Byla to moje polička, moje koření. Teď už nebylo.
Karel řekl: Vrať si jak chceš. Já: Nejde o koření. On: O co tedy? Nevysvětlila jsem to dost jasně. Nebo jsem byla už příliš unavená vysvětlováním.
Třetí, když přišla v mé nepřítomnosti a uklidila celý byt. Zní to bláznivě kdo se zlobí, když má čisto? Ale mě to ranilo. Znamenalo to, že může přijít kdykoli. Že byla v naší ložnici. Viděla moje věci, knihy u postele, pantofle. Že možná hodnotila.
Karel: Máma to myslela dobře. Já: Vím. On: Tak v čem problém? Já: V tom, že má klíče. On: To je můj byt. Já: Už tu bydlím taky. On: Nevím, co chceš.
Tohle jsem si zapamatovala. Nevím, co chceš. Po sedmi letech společného soužití.
Poslouchala jsem, jak v kuchyni Marie Nováková vstala, pustila vodu, něco myla, otvírala lednici, šustila pytlík.
Šla jsem za ní. Stála u prkýnka, krájela cibuli.
Co děláte? zeptala jsem se.
Uvařím boršč. Karel ho má rád.
Paní Nováková, já prosila, ať nevaříte z mých zásob.
Ivano, je to jenom boršč.
Rozhoduji já, co se vaří v mé kuchyni.
Odložila nůž, upřela na mě oči.
Vetvé. To slovo mi vrazila.
Ano.
No, víš co… znovu uchopila cibuli. Dobře.
Nůž znovu spustila. Stejně mechanicky, jako by mě neslyšela.
Zvedla jsem prkénko, nechala cibuli položenou.
Prosím, nechte toho.
Byly jsme si blízko. Viděla jsem její vrásky, sevřené rty, osten v očích.
Zakazuješ mi vařit?
Prosím vás, respektujte, že tu je to i můj domov.
Karlův domov. Jeho byt. On tu vyrostl.
To už je dávno. Já tu žiju sedm let.
Odebrala mi prkénko z ruky. Jemně, ale pevně. Vrátila na stůl.
Promluvím s Karlem, řekla.
Promluvte.
Chováš se neslušně.
Prosím jen o respekt.
Co to je za výrazy. Moc sleduješ televizi.
Odešla jsem k oknu. Holub odletěl, pes i pán zmizeli. Pusté, mokré dvorky, po asfaltu se sune rezavé listí.
Ivano, ozvala se už měkčeji. Nezlob se. Chci jen pomoci.
Vím.
Karel bez domácího jídla chřadne. Ty pořád pracuješ, nemáš čas.
Najdu si ho.
Tak dobře. Tak dovol mi pomoct.
Opět vzala nůž, slyšela jen, co sama chtěla.
Odešla jsem do ložnice, zavřela dveře, posadila se na postel. Uslyšela jsem v kuchyni šramot, cinkot hrnce, prskání. Vařila boršč.
Vzala jsem knihu, otevřela stránku, četla odstavec. Znovu ten samý odstavec. Slova nespojovala. Zavřela jsem knihu.
Zavolala Blance.
Vaří boršč, řekla jsem.
Ve tvé kuchyni.
V mé kuchyni.
Ivano.
Ano.
Dnes s Karlem mluv. Dnes, ne zítra.
Už jsem to zkoušela.
Naznačovala. To není totéž.
Nevěděla jsem, jak jinak. Po dvaceti letech přátelství mě zná líp než já sebe. Radila totéž už před třemi lety: Ivano, nemlž, mluv přímo. Přímé ale bylo děsivé. Ne proto, že bych se bála Karla. On nebyl zlý. Jen vyčerpaný, zvyklý na určité pořádky, milující svoji matku a nesnášející hádky, takže raději nic nerešil.
Tomu se říká infantilismus, říkala Blanka. Dlouho jsem to slovo nechtěla slyšet. Pak už mi bylo jedno.
Promluvím s ním, řekla jsem.
Slibuješ?
Slibuji.
Pak zavolej.
Odložila jsem mobil a ležela, hledíc do stropu. Z kuchyně voněl boršč. V jiném životě by mě potěšil.
Ležela jsem, uvědomovala si: je mi osmačtyřicet, pracuji účetní v malé firmě, pět dní týdně, vařím. Mám svůj život, své zvyky, myšlenky o tom, jak má vypadat sobota. Nikdy jsem nežádala, aby někdo jiný určoval, kde mám koření.
Bílý strop, malá prasklina u lišty. Znala jsem ji nazpaměť.
Asi po dvou hodinách jsem vyšla z ložnice. Umývárna, pročesat, pohled do zrcadla. Běžná tvář, unavené oči. Nebyla jsem bledá. Obyčejná.
V kuchyni už bylo prostřeno. Tři talíře, tři lžíce, chleba, šátečky.
Posaď se, jez, řekla Marie Nováková. Boršč je hotový.
Děkuji. Najím se později.
Vychladne.
Ohřeju.
Hleděla na mě bez skrývání uraženosti.
Ivano, co je zase špatně?
Všechno je v pořádku.
Není. Celý den v pokoji. Ani na mě se nepodíváš. Co jsem provedla?
Otevřela jsem lednici pro vodu. Nalila si.
Paní Nováková, můžeme být upřímné?
No, tak.
Přicházíte neohlášeně. Máte klíče a chodíte, kdy chcete. Pokaždé, když jdu domů, přemýšlím, jestli už nejste uvnitř, nebo jste už byla.
A co má být? Jsem také svá.
Svá jste pro Karla. Pro mě jste tchyně. To je rozdíl.
Narovnala se.
Jaký rozdíl? Jsme rodina.
Rodina spolu komunikuje. Ohlásí se. Zeptá se, jestli to vyhovuje.
Cože? Já se mám ptát snachy na dovolení?
To slovo dovolení. Vždy přijde v těchto rozhovorech. Jakoby žádost o respekt byla potupa.
Zavolat: Ivanko, přijdu v sobotu, je to v pořádku? To není potupa, řekla jsem. Je to slušné.
Jdu za synem!
Ale on tu není.
Ale ty tu jsi.
Ano. Já tu žiju. A chci vědět, kdo kdy přijde.
Marie Nováková vstala. Odnesla talíř, popadla tašku, začala si oblékat kabát. Ruce se jí mírně třásly ne z nemoci. Z uraženosti.
Dobře, řekla. Dobře.
Nechci se hádat, paní Nováková.
Slyším.
Opravdu. Chci normální vztahy.
To je pořád volat, ptát se, ušklíbla se.
Volat, pokud možno, ano.
Zapnula kabát, vzala si tašku s pár šátečky.
Boršč je na plotně. Zbytek vyhoď, řekla mezi dveřmi.
Zavřela tiše. Ne bouchla. Skoro horší.
Zůstala jsem v kuchyni sama. Boršč na plotně, v hrnci, co vytáhla z úplného spodku skříně, pod pánvemi. Ani jsem netušila, že ví, kde je.
Nabrala jsem si talíř. Jedla mlčky, zírala z okna. Boršč byl opravdu výborný.
Pak jsem umyla nádobí. Hrnec dala stranou, šátečky schovala pod talíř, ať neoschnou.
Napsala jsem Blance: Mluvila jsem.
Blanka: A?
Já: Odešla uražená.
Blanka: Je to její právo. Udělala jsi správně.
Schovala jsem mobil a zamyslela se, kolik zbývá do večera. Karel přijde, uvidí boršč a šátečky a budu vysvětlovat. Rozhovor bude dlouhý. Možná zavolá matce hned, jak vejde, ani si nevyzuje boty. V duchu už vím, jak to proběhne: proč takhle, já: jak, on: chtěla pomoci, já: vím, on: tak co je špatně.
Vyndala jsem knihu, kterou jsem nedokázala číst v ložnici, šla si s ní na gauč. Teď už slova šla.
Karel přišel kolem sedmé. Slyšela jsem, jak štrachá s klíči v zámku, něco bouchlo, asi krabice s náčiním, vlekl se do kuchyně.
Jé, boršč! Mamka byla?
Přišla jsem za ním.
Byla. Sedni, ohřeju ti ho.
Svlékal bundu, věšel, už se díval směrem ke sporáku. Byl velký, trochu statný chlap, dobromyslný, radoval se ze všeho normálního, mrzutý byl jen, když se něco zvrtlo. Znalé jsem jej sedm let, ajak drží lžíci, jak před spaním prochází zprávy, jak volá matce každý večer v půl deváté, jak jí nikdy nic neodmítne.
Ohřála jsem boršč, podala mu ho. Seděl už u stolu, mnul si ruce, zahlédl šátečky.
Se zelím! Ivano, ochutnala jsi?
Ano.
Dobré?
Dobré.
Jedl. Seděla jsem naproti s čajem. Povídal o rybaření, jak Jindra chytil okouna, jemu se nedařilo, ale vzduch voněl krásně, člověk se nemohl nabažit. Kývala jsem, poslouchala, čekala.
Mamka byla naštvaná? zamumlal mezi lžícemi.
Trochu.
Mluvila jsi s ní?
Ano. Karle, potřebuju s tebou mluvit.
Odložil lžíci, podíval se na mě. Obličej trochu zavřel.
O čem?
O klíčích.
Pauza.
Ivano
Karle, prosím tě, vezmi jí klíče zpět.
Je to má matka.
To vím. Ale právě kvůli tomu by měla aspoň dát vědět, když sem chce. To je normální. Slušné. Projev úcty k naší domácnosti.
Ona nás navštěvuje.
Přichází neohlášeně, když tu nejsme, chodí do ložnice, přerovnává věci, vaří jídlo, které jsem nežádala.
Uvařila co je na tom špatně?
Karle, ztišila jsem hlas. Prosím tě, slyš mě. Ne matku, mě. Necítím se doma. Pořád čekám, kdy přijde. Vstoupím do kuchyně, zjistím, že mám všechno jinak. To není správné.
Opřel se na židli dozadu, založil ruce.
Přeháníš.
Zavřela jsem oči na vteřinu. Otevřela.
Vždycky to řekneš.
Ty vždycky z toho děláš aféru.
Já?
Mámě to řekneš, ona pomohla, a ty
Co já?
Rozdmýcháváš.
Karle, přišla bez upozornění, s klíči, do našeho domova. Přeskládala moje věci. Vařila bez svolení. Není to výjimka. Je to pravidlo.
Pravidlo, řekl nenadšeně. Tak co bys chtěla? Abych mámě zakázal vstup?
Říci: zavolej dopředu.
Je stará. Zvykla si.
Má třiasedmdesát, ne devadesát. Ví dobře, co znamená zavolat.
Chceš, abych jí vzal klíče.
Prosím. Nevyžaduju. Prosím.
Vstal. Došel k oknu, napil se vody, díval se ven. Mlčel.
Ivano, řekl nakonec. Ona nemá nikoho, jen mě. Klíče jsou pro ni pocit bezpečí. Není tak sama.
Existují jiné cesty, jak nebýt sama. Volat, chodit, když je pozvaná. Klíče nejsou cesta nebýt sama. Jsou nástroj kontroly.
Cizího bytu otočil se. Takže cizího.
Našeho, ne jejího.
Je to můj byt.
To říká málokdy, vždy ale, když už nemá žádné jiné argumenty. Jako poslední karta. Jako připomenutí, kde jsem.
Ano, řekla jsem tiše. Tvůj.
Odmlka.
Klíče jí nevezmu.
Dobře.
Fakt?
Ano. Už vím, jak ses rozhodl.
Nechceš být takhle chladná.
Nejsem chladná. Jen jsem pochopila.
Co?
Vstala jsem, vzala svou sklenici.
Že sis vybral, řekla jsem.
Já nic nevolím. Prostě nechci jí ubližovat.
To chápu. Matce roky neubližuješ. Mě tím ale zraňuješ.
Nikdo ti neubližuje.
Karle, ptal ses někdy, jaké to je žít doma, kde každý může kdykoli vejít s klíčem? Neptal. Protože víš odpověď. A ta se ti nehodí.
Odešla jsem do pokoje. Nešel za mnou.
Seděla jsem na gauči, slyšela jeho pohyby v kuchyni. Pak telefonoval: Mami, neboj se… Ivana je taková… Znáš ji… Samozřejmě, přijď kdy chceš…
Samozřejmě, kdy chceš.
Seděla jsem a slyšela to. Bylo v hrudi ticho. Ne bolest, jen ticho. Jako když někdo v místnosti zasne.
Přišel do pokoje.
Ivano.
Ano.
Dělejme, ať to není takové.
Jaké?
Ticho.
Sedl si vedle. Neuhla jsem. Hleděla jsem na své ruce.
Volal jsi jí?
Ano, uklidnil.
Byla smutná?
Trochu.
Rozumím.
Ivano, vzal mi ruku. Chápu, že je ti to nepříjemné. Ale nemohla bys být trošku… měkčí?
Měkčí.
Je to starý člověk, sama. Má strach.
Karle, byla jsem měkká šest let. Chápavá, trpělivá. Říkala jsem: to nevadí. Chce pomoc. Dobře. Dobře, dobře. A teď jsme tady. Pořád chodí bez varování. Vaří v mojí kuchyni. Říká, že je doma napětí. A ty jí stejně říkáš: kdy chceš, přijď.
Uvolnil ruku.
Nechceš ustoupit.
Jsem už unavená z toho, že ustupuji sama.
Takže… rozvod?
Vyslovil to lehce, skoro lhostejně. Jako kdyby doufal, že zapůsobí že se lekneš, couvneš, začneš utěšovat.
Mlčela jsem.
Ivano, ptám se.
Slyšela jsem.
Tak?
Neodpovím na otázku, kterou dává někdo jako hrozbu.
Nehrozím.
Položil jsi ji tak, abych mohla říct: ne, rozvod, to ne. Aby už nebylo třeba nic měnit.
Znovu se zvedl. Došel k oknu.
Všechno komplikuješ.
Možná.
Kvůli klíčím.
Ne kvůli klíčům. Kvůli tomu, co je za nimi. Ale to nechceš slyšet.
Mluvím o tom.
Ne. Říkáš: je stará, je sama, přeháním. To není rozhovor, to je vysvětlování, proč já mám mlčet.
Chvíli mlčel.
Nevím, co ode mě chceš.
Po sedmi letech.
Vstala jsem, vzala z police peněženku, klíče, přehodila si plášť.
Kam jdeš? ptal se.
Projít se.
Ivano?
Potřebuju vzduch.
Vyšla jsem. Za dveřmi klid, voněl cizí večeře, seběhla jsem do dvora.
Venku už byla tma. Lampy svítily, listí na chodníku bylo černé. Šla jsem směrem k parku. Tam lavičky, pěšiny, ticho.
Šla jsem a přemýšlela. Ne o Karlovi, ne o Marii Novákové. O sobě. Stála jsem uprostřed října ve tmě a poprvé cítila, že se mi domů nechce. Dřív nechtělo hádky, nechtělo pohled na jeho uzavřené tváře. Ale domů ano. Protože domov je domov.
Teď ne.
Zastavila jsem u lavičky, ale nesedla, byla mokrá. Jen jsem stála, dívala se na stromy. Byly tmavé, klidné, bylo jim to jedno.
Napsala jsem Blance: Řekl mámě: přijď kdy chceš.
Blanka volala za půl minuty.
Povídej.
Shrnula jsem to krátce, bez dlouhých vět. Blanka mlčela.
Ivano, řeknu ti to na rovinu. Možná tě naštvu. Ale poslouchej: žiješ v jeho bytě. To je důležité. Dokud to tak bude, budeš hostem. Dobrým, ale hostem.
Vím to.
Nevíš. Jinak bys už dávno něco udělala. Karel jí klíče nevezme. Protože klíče nejsou jen o matce, jsou i o tom, že byt je jeho. Ty jsi navíc. Kdyby něco, má se kam vrátit ty ne.
Mlčela jsem.
Ivano?
Slyším tě.
Co uděláš?
Nevím, zatím nevím.
Nespěchej. Hlavně přemýšlej.
Schovala jsem telefon. Ještě chvíli postála. Pak jsem obešla dům, dostala se na ulici, kde byly obchody. Jeden malý železářství měl otevřeno do devíti. Vešla jsem dovnitř.
Vůně gumy, kovu, police s nářadím, nádobí. Procházela jsem mezi regály a najednou jsem je viděla.
Zámky. Malý regál s vložkami do dveří, klíči v pytlíku. Vzala jsem balení do ruky, dívala se. Vložila zpět.
Pak druhé balení. Dobrý zámek, troje klíče. Cena normální, ne levný. Chvíli jsem to držela.
Pak jsem šla k pokladně.
Doma Karel seděl v pokoji, díval se na televizi. Když jsem vstoupila, pohlédl na mě.
Kde jsi byla?
Venku.
Dlouho.
Ano.
Položila jsem tašku z obchodu na židli. Nalila si vodu, vypila. Tašku schovala pod dřez.
Karel přišel do kuchyně.
Co jsi koupila?
Drobnosti.
Přikývl, nalil si čaj. Postavil se k oknu.
Ivano, řekl. Přemýšlel jsem, co jsi byla venku.
A?
Vím, že ti to vadí. Ale mamka je prostě taková. Nepředěláš ji.
To vím.
Tak prostě přijmi to.
Přijmout, zopakovala jsem.
No jo. Aspoň máš boršč a šátečky, pousmál se.
Karle, řekla jsem. Já to přijímat nebudu.
S úsměvem bylo pryč.
Pak nevím, co chceš.
Nepotřebuju slova. Potřebuju, abys jednal.
Jak?
Promluv si s mámou. Doopravdy. Vysvětli, že máme svoje pravidla.
Bude dotčená.
Asi ano.
Je stará.
Karle, slyšíš se? Že stáří znamená smět si dělat, co chci?
To nemyslím.
Tak co?
Odložil hrnek, díval se na mě dlouho.
Ivano, jestli ti je tu tak zle, nevím Možná bys měla zvážit, jestli tu máš být.
Zvážit, jestli mám být tady.
No, když ti to vadí.
Uvnitř se něco zastavilo, nepropadlo, neupadlo zkamenělo. Jako voda těsně před zamrznutím.
Mám odejít? zeptala jsem se.
Tvůj názor.
Dobře. Popřemýšlím.
Vstala jsem s hrníčkem, odešla spát. Nečetla. Ležela ve tmě, slyšela televizi. Pak ji Karel vypnul, prošel do koupelny, vrátil se, lehl vedle.
Spíš?
Ne.
Nezlob se.
Nezlobím. Přemýšlím.
Nad čím?
Nad tím, co jsi řekl.
Vzdychl, otočil se zády. Za chvilku usnul. Jako vždy.
Ráno vstal v osm, posnídal, odjel znovu na chatu s Jindrou: budu k večeru. Přikývla jsem. Vyrazil.
Vypila jsem kávu, poseděla. Pak jsem vytáhla balíček z železářství, položila jej na stůl. Dlouho na něj hleděla.
Vzala jsem mobil, napsala sousedovi, panu Křížovi soused dole, co s opravami pomáhá lidem v domě.
Pane Kříži, můžete se dnes stavit? Potřebuju vyměnit zámek ve dveřích.
Odpověděl za deset minut: Po dvanácté můžu. Materiál máte?
Mám. Odpověděla jsem.
Tak zavolejte.
Dopila jsem kávu, umyla hrníček, postavila se k oknu. Na římse zase seděl holub. Nebo jiný? Byli všichni stejní.
Kříž přišel krátce po poledni, v montérkách a s kufříkem.
Dobrý den, paní Ivano. Ukažte, co máte za zámek.
Ukázala jsem.
Správná volba, uznal. Německý, nebo aspoň jak se nazývá. Do půl hodiny je to nové.
Ustoupila jsem do kuchyně, poslouchala šrouby, šramot, jak mluví sám pro sebe.
Uvařila jsem si čaj, hlavou mi běželo, co dělám měním zámek v bytě, který není můj. Budu mít tři nové klíče. Žádný, který dlužím jinému.
Hotovo, zavolal.
Vyšla jsem.
Tři klíče. Podal mi je na kroužku. Zkuste.
Odemkla jsem, zámek šel hladce, skoro sametově.
Kvalita, pokýval. Starý mám vzít?
Nechte ho tu.
Dobře. Za vše jsem zaplatila, poděkovala. Odešel. Zavřela jsem novými dveřmi, postála v předsíni.
Pak jsem volala Blance.
Měnila jsem zámek.
Chvíli mlčela.
Karel o tom ví?
Ne.
Kdy se vrací?
Večer.
Ivano, víš, že teď už to není o klíčích.
Vím.
Jsi si jistá?
Chci, aby do mého bytu nikdo nechodil bez mého vědomí.
Jeho byt
Proto přemýšlím, co dál.
Opět ticho.
Myslíš rozvod.
Ano.
Vydechla.
Tak potřebuješ právníka. Dám ti kontakt.
Zapsala jsem si ho.
Blani já se nebojím. Je to zvláštní, bojím se čekat, ale ne teď.
Zvláštní to není. Rozhodla ses už dávno. Jen sis to dnes přiznala.
Možná. Stála jsem v předsíni svého, cizího, našeho, jeho bytu s třemi novými klíči v ruce, hleděla na nové dveře.
Karel přišel po šesté, slyšet klíče, drnčení v zámku.
Pauza.
Znovu.
Zase.
Pak zvonek.
Nepospíchala jsem.
Ivano, nejde to odemknout!
Já vím. Vyměnila jsem zámek.
Ticho.
Cože?
Vyměnila jsem zámek, Karle.
Ivano, otevři.
Otevřela jsem. Stál s rybářskou bednou, batohem, díval se na mě.
Vyměnila jsi zámek.
Ano.
V mém bytě.
Ano.
Proč?
Ustoupila jsem, pustila ho dovnitř, všechno dělal pomalu, jako by přemýšlel úplně jinde.
Ivano, usedl vyčerpaně.
Poslouchám.
Došla jsem do kuchyně, šel za mnou.
Proč?
Změnila jsem zámek, řekla jsem. Už prostě nepřipustím, aby ke mně někdo chodil bez dovolení.
Je to můj byt.
Říkal jsi to včera. Vím to.
Ivano! v hlase to cosi rozechvělo. Uvědomuješ si, co jsi provedla? Výměna zámku, vlastnické právo…
O tom můžeš mluvit.
Máma teď klíče nemá.
Ano.
Ivano, přemýšlela jsi, co já na to?
Přemýšlela.
A?
A změnila jsem ho.
Padl na židli, poprvé si sedl, jako když mu vypnou nohy.
Ty… opravdu to tak chceš?
Ano.
Rozvod.
Už to nezaznělo jako otázka. Snad konečně pochopil. Něco mu docvaklo někde uvnitř.
Ano.
Kvůli klíčům.
Ne kvůli klíčům. Kvůli sedmi letům rozhovorů, kdy jsi vždy volil mámu. Kvůli tomu, že jsi mi řekl: přijmi to. Kvůli tomu, že jsi včera navrhl, že možná tu nemám být. Zamyslela jsem se. Byla to pravda ne tak, jak jsi zamýšlel, ale pravda.
Hleděl na mě dlouho.
Nežertuješ.
Ne.
Prosím, promluvme si. Normálně. Opravdu…
Karle. Sedm let jsme mluvili. Jsem unavená.
Ale tohle se přece nedělá takhle! Prostě odejít…
Neodešla jsem. Došla jsem k tomu. Ty jsi neviděl. Nechtěl jsi vidět.
Promnul si obličej, přešel kuchyň, zastavil se.
Máma…
Umlkl.
Zavolej jí, řekla jsem. Řekni jí to. Je to tvoje právo.
Odešla jsem do pokoje. Ticho, stmívalo se, venku první pouliční lampa. Vzala jsem knihu, uložila do kabelky. Pak další věci, malé, pomalu a pečlivě.
Ve zdi slyšet jeho hlas. Mluvil s matkou. Neposlouchala jsem.
Říjen venku dál tíhl ke tmě, město si žilo svého, na čtvrtém patře se děly pro mě velké změny, venku rachotila auta, křičelo dítě a někde bouchly dveře.
V ruce jsem svírala tři klíče. Jeden z nich byl můj. Poprvé za sedm let OPRAVDOVĚ můj.
Mobil zavibroval. Blanka: Jak ti je?
Chvíli jsem přemýšlela. Pak jsem napsala: Ticho.
Odpověděla: To je začátek.
Možná. Zavřela jsem mobil. Zítra spousta práce. Volat právníkovi. Začít hledat byt. Vymyslet, co a jak. Čeká mě spousta únavného, ale teď bylo ticho.
Na poličce v předsíni ležely tři nové klíče. Vedle starý, co už nesedí.
Karel vešel do dveří.
Ivano, jsi si jistá?
Podívala jsem se na něj jeho kulatý unavený obličej, spadená ramena, ruce v kapsách. Znala jsem je sedm let. Jak drží lžíci. Zvyky, obavy, jeho lásku k matce, která byla obrovská a skutečná a už pro nic dalšího nezbývalo místo.
Ano, řekla jsem. Jsem si jistá.
Přikývl. Pomalu. Jako kdo přijímá, ale nesouhlasí.
Dobře, řekl tiše. Dobře.
To slovo viselo v předsíni, mezi námi, s novým zámkem, klíči, kabátem na věšáku, a já netušila, jestli znamená smíření, nebo jen únavu, nebo něco třetího, co neumím pojmenovat.
Vzala jsem kabelku.
Přespím u Blanky.
Dobře.
Otevřela jsem dveře. Nový zámek cvakl lehce, kvalitně, jak říkal pan Kříž.
Ivano, ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se.
Zavoláš?
Dívala jsem se na něj. Dlouho.
Zavolám, řekla jsem.
A scházela jsem ze schodů dolů, do říjnové noci.
