Tři nitky. Tři osudy.
Co to říkala? Věro, vůbec jsem jí nerozuměla, cože? naklání se Zdena Viktorová trochu dopředu a na bok, aby byla blíž své kamarádce, Věře Pavlové, která jde vedle ní.
Věra začne podrobně vysvětlovat, o čem se právě bavily kolemjdoucí maminka s asi sedmiletou dcerkou.
Ve škole mají zase nějakého výtržníka a ona mu prý něco řekla…
Věra povídá docela hlasitě, až po celé ulici. Zdena pozorně poslouchá, nepřerušuje ji, potom se otočí a pohledem najde tu malou holčičku, zamává jí hlavou na rozloučenou.
Hezké, čisté děvčátko. Jenže nějak moc upjaté! uzavírá Zdena.
Proč? diví se Věra, chytne kamarádku pod loket a jemně ji popostrčí, protože na semaforu už dlouho svítí zelená a auta poslušně čekají, až dvě starší paní přejdou na druhou stranu.
Co? Neslyším tě, Zdeni, co jsi říkala? ptá se znovu Věra, zmateně se rozhlíží, pak si tiskne kabelku k tělu a maličkými, rychlými krůčky přechází k chodníku.
Ptám se, proč je tak upjatá? opakuje Zdena znova hlasitěji.
Áá… Proč, prostě proto.
Zdena Viktorová někdy nemá náladu vysvětlovat své dedukce možná lenost, možná má pocit, že je to přeci jasné.
Děvče na sebe vzalo povinnost napravovat grázlíka? Napomíná ho a vychovává? Ne, holka, takhle to nejde, to se nevyřeší… Takhle to nefunguje!
Zdena vrtí hlavou do rytmu svých myšlenek a Věra jen vzdychá. Někdy je její kamarádka skutečným oříškem. Ale bez Zdeničky by ten svět, proměněný, podivně hlučný a křiklavý, byl nesmírně těžký.
Zdena Viktorová a Věra Pavlová jsou sousedky. Jejich byty jsou ovšem zvláštní každá má svůj vchod přímo na ulici, žádné schody ani výtahy. Žijí v jednom z bočních domů bývalého zámečku za první republiky, který kdysi patřil zchudlému šlechtici, později byl převeden významnému kulturnímu činiteli, jenž v hlavní budově zřídil gymnázium a přilehlé domky pronajal umělcům a řemeslníkům. Dějiny pozacházely do života zdejších obyvatel a dnes je půlkruhová budova, původem stará stáje, přestavena na malé byty. Většina starých nájemníků dávno odešla za lepším, do vyšších, pohodlnějších paneláků. Ale Věra, Zdena a ještě jejich kamarádka Bohumila si své malé domovy brání rezolutně trhají nabídky developerů, kteří jim slibují vyšší částky v korunách, bezpečný přesun a zachování trvalého pobytu, ať už s doplatkem či bez.
Firmy, advokátní kanceláře, soukromí podnikatelé všem připadá tenhle kousek Prahy nesmírně lukrativní, je to přece hned za Petřínem, kousek od Karlova mostu, zámecké schody na dohled, a Hrad i s katedrálou hned za rohem! Gymnázium zabírá hlavní budovu, ale ještě je tu vedlejší domky, malé ateliéry, které zatím podnikatelé nezískali do rukou.
Ale tyto tři ženy, křehké, už slabé a unavené, stojí na stráži svého malého světa. Tady promarnily mládí i stáří, tady chtějí žít až do konce.
Půjdeme k Bohunce, volá rozhodně dopředu Věra, v ruce krabici s dortem. Popřejeme.
Co, co říkáš, nerozumím, Věro! Samá voda, přečtu ti to z pusy! zatahá kamarádku za rukáv Zdena. Je jí to žinantní, trochu se bojí, že už to Věra nevydrží a vybuchne vztekem. Ano, hluchota je únavná věc, a Věrka taky není z ocele…
Ale Věra v klidu zastaví, sehne se ke tváři staré známé a zřetelně pohybuje rty, slova pečlivě artikuluje.
Aha, ano, Bohunka nás zvala… Vzpomínám si! pokyvuje Věra. Nedorozumění vyřešeno, vyrážejí dál.
U Bohumily Fialové, chudé, už nechodící stařenky, je dnes malý svátek narozeniny dcery. Lída je už sama dávno dospělá, pracuje v kanceláři, jezdí domů málo. Oslavu si domluvily na víkend, nakonec ji posunuly. Bohumila se ale na dceru nezlobí.
Moje chyba to je, mávne, když hosté konečně usednou k prostřenému stolu. A můj holčičku nikdo pomlouvat nebude! zvedá prst, ale nikdo se hádat nechystá. Lída je prostě rodina o té jen dobře!
Věra Pavlová hladí rozrušené sousedce ruku. Suchá, tenká ruka, kterou Bohunka kdysi, ještě jako děvčátko, vyrýpávala plevel na zahrádce před domem, když se na konci války rozhodly vypěstovat aspoň něco k jídlu. Té rukou Bohunka tahala těžkou motyku, lámala hroudy hlíny, a potom, jemně jako by hladila ptáčka, sypala semínka do brázd. Bylo to tenkrát těžké, krušné časy. Hladu a bídy dost. Matky všech tří holek pracovaly v nemocnici u Apolináře, holky zůstávaly samy. Co našly, to pojedly, co zvládly, to uvařily. Mámy nosily chleba, někdy i máslo. Jenže máslo bylo na chuť divné, pilinové. Bohunka, Věra a Zdenička to neřešily, věděly, že takhle to chodí všude… Ale mají zahradu! Vypěstují něco dobrého! Semínka dostaly zázrakem od bývalého agronoma, starého pana Prokopa ze sousedního domu. Pan Prokop k nim chodil rád, byl už sice bručoun a neustále se hádal se sousedy, ale holky z “koníren” měl prostě rád. Byly živé, opravdové. Jejich mládí poráželo smutek i strach, oči měly zvídavé a hladové po všem novém.
Pojďte sem! zavolal Prokop na Věru. Ta ihned přišla. Tady máte semínka, děvčata. Zasaďte, něco vám vyroste! Poradím vám.
Napřed nevěřily, že se jim něco povede, ale Prokop nelhal. Vyrostly dvě hlávky zelí, okurky se plazily po zemi a rozkvétaly drobnými žlutými kvítky. Petržel ale chytila špatně, vyklíčila a zašla.
Jak se na ně Prokop zlobil! Zkazily jste úrodu, všechno vniveč!…
Pak vychladl, donesl každé suchar a pobídl je, ať si utřou nos.
Skončí tohle všechno, skončí válka, vaši tátové se vrátí, uděláme tady zahradu, že bude každý závidět! slíbil.
Jenže války se Prokop nedožil. Věra, Zdena a Bohunka s bolestí sledovaly, jak jeho tělo z domu vynášejí. Smrti bylo tenkrát až moc, ale když odešel někdo blízký, bylo to strašnější Jejich tátové už se nevrátili, zahradu budovaly bez nich…
Tak tu teď sedí zestárlá Bohunka ve svém křesle na kolečkách, Věra jí hladí ruku a Zdena rozkrajuje pečené maso a okurky. Na stole další skleničky. Bohunka má ráda domácí brusinkový likér, pije ho na zdraví dceři, na nohy, které už pět let neslouží, za oslabenou zimu, co by mohla stářím být milosrdná.
Bohunka přišla o pohyblivost nešťastnou náhodou. Vyšla si v zimě na procházku, uklouzla, spadla. Žádný vážný pád, záda zabolela jen málo, ale ráno nohy odmítly poslušnost. Bohunka, vyděšená, se orosila studeným potem. Nedosáhla na telefon, nešlo zavolat lékaře ani dceři, telefon byl daleko. Snad kdyby se sklouzla z postele a plazila se rukama k nočnímu stolku… Ale síly nestačily. S věkem Bohumila zavalatěla v bocích, přibrala. Lékaři tvrdili hormony, brát léky, jen ona věděla, že je to stáří. Nemá smysl tomu říkat jinak
Bohunka slyšela za oknem, jak vychází Věra, hází už zvyklým holubům drobky. Pak se mihla její silueta v okně, vždyť jejich byty jsou těsně nad zemí, že v zimě byla vždy zima od podlahy, člověk má i doma nosit pantofle s kožíškem. Kdo šel kolem po chodníku, byl krásně vidět, jako v zrcadle.
“Teď jde Věra… Do obchodu. usměje se smutně Bohunka. Hned přijde i Zdenička. Ta si ráda pospí…”
Dlouho se Bohunka neodvážila volat o pomoc, ležela, mrzla v průvanu otevřeného okénka ve studeném říjnu, hladová a s nutkáním na záchod
Kamarádky se samy začaly starat. Není možné, aby Bohunka ráno nezapnula rádio nebo gramofon? Zaspala? Proboha! Bohunka vstává i bez budíku, má to v sobě.
Začaly bušit na dveře, nejdřív Věra se Zdenou, potom domovník. Ten se ptal, jestli nepotřebují pomoc, nakonec řekl, že podle žen má vyrazit dveře.
Lehká dřevěná dveře povolily mužskému rameni, dovnitř se vřítil domovník, za ním Zdena, potom Věra.
Bohunko! Kde jsi? Tak honem, co se stalo? křičela Zdena Viktorová. Strach a rozčilení ji dovedly úplně oglušit, v hlavě měla zmatek.
Ženy ležící Bohunku našly, vše hned pochopily, domovníka vykázaly.
Ach to je hanba! Nečumte na mě, běžte pryč… lamentovala Bohunka, zatímco šikovné ruce Věry jí převlékaly postel, myly, převlékaly. Věra to znala, pečovala roky o ochrnutého manžela, který pracoval jako restaurátor a spadl z lešení. Manžela pohřbila před osmi roky s pocity smutku i úlevy.
Moc trpěl, říkala u hrobu. Teď už má klid. Tam nahoře bude zase v pořádku.
Proč by zrovna Věřin, v jádru malicherný a hašteřivý muž, měl být v nebi, kamarádky nechápaly, ale nepopíraly jí útěchu.
Bohunku dali do nemocnice; diagnóza byla neúprosná. Celou noc probrečela, sebevinila a spolupacientky ujišťovala, že je to Boží trest.
Ale za co přece?! divily se ostatní.
Za co bylo. V devatenácti porodila dceru Lídu, krásné zrzavé děvčátko. Z velké lásky ke spolužákovi; chodili spolu, učili se, pak se to stalo… Po škole pochopila Bohunka, že je těhotná. Matka ji seřezala ručníkem a hnala do nemocnice “jestli něco nevymyslí.” Jenže co? Porodíš, řekli. Matka nabízela lékařům peníze, sháněla, kdo by měl odvahu k zabití plodu, ale nestihlo se to. Bohunka utekla k babičce na Moravu. Tam donosila, porodila, dva roky žila, pracovala v JZD. Matka je navštěvovala, k vnučce si zvykala pomalu.
A otec? Ten se zřekl. Rozbíjet si život, když před ním je vysoká škola, diplomacie…? O Bohunce a Lídě nechtěl slyšet. Prý nevplétat slušnou rodinu do avantýr”.
Když byly Lídě dva a půl, matka je vzala zpátky do pražského bytu. Věra a Zdena byly výtečné tety. Lída chodila od jednoho bytu ke druhému, sledovaly ji tři páry očí babiččiny, Věřiny v té době ještě bystré a Zdeniny, vždy laskavé.
Připadalo jim podivné, že Bohunka byla ještě před chvílí dívkou a teď je máma. Taková nová, vážnější. Později ale uznaly, že je pořád stejná, jen unavenější.
Bohunka si dodělala dálkově vysokou, pracovala, vychovávala dceru. Matku pochovala, když Lídě bylo devět let.
Pak přijela návštěva z Francie do jejich tiskárny. A tam… Fešný Francouz. Žádné oddělení je nezastavilo, láska je silná jak lavina!
Věra a Zdena jen žasly, když Pierre přijel s dárky, obřími krabicemi plnými šatů, hraček, servisu… A pak Bohunku pozval k sobě.
Představte si, u něj pod Paříží vila, máme tam pro mě pokoj, všechno! rozplývala se Bohunka.
A Lída? hned se zeptala Věra.
Zůstane zatím v Čechách, já se tam rozkoukám, pak ji přivezu, já… bránila se nevěsta. V hlavě ji zvonil svatební pochod, až přes hlasy kamarádek.
Mami, kde je můj lístek? zeptala se Lída, přišla ze školy, důležitě se dívala matce do očí. Ve škole bych taky měla nějak říct, že odjíždím…
Ty zatím zůstaneš, Liduško. Taková cesta je pro tebe těžká. Já se vrátím a vezmu tě s sebou později. Zatím budeš s…
Bohunka se lekla drnčícího porcelánu Lída s práskla vázou od Pierra o podlahu. Letěly i talíře a hrníček…
Lída pak přiznala Věře, že v ten den něco v ní navždy zemřelo. Jako by jí někdo sebral kyslík, stiskl hrdlo, nemohla popadnout dech. Prsty chytají prázdno, ale svět kolem se svírá a v očích tma.
Tvoje máma se vrátí. Uvidíš, že nedokáže být bez tebe. A potom rozhodneš, zda jí odpustíš nebo ne, řekla Věra, když úlevně dozněly první slzy. Není na mně, abych ji soudila. Jen… Žily jsme léta moc šedě. Snadno nás zláká příslib lepšího života. To je slabost nás žen…
Věra sama na tu slabost doplatila. Jedna paní ji nalákala na pravou kožešinovou čepici. Nasadila, líbila, zaplatila. Doma místo čepice hadry… Taky zatoužila po lepším.
Bohunka odjela. Lída ji nešla vyprovodit na nádraží, na dopisy neodpovídala. O její životě měla Bohunka zprávy od kamarádek.
Vrátila se za půl roku příliš dlouhá doba pro dorůstající dívku. Lída ji nenáviděla, všechny dárky vyhodila.
Vdala ses alespoň? zeptala se potichu Zdena.
Ne, Bohunka zavrtěla hlavou. Pierreova rodina mě nechtěla, nabídli, ať se zbavím Lidy, prý maličkost. Když jsem to slyšela, když jsem poznala, že Pierre je s nimi zajedno, plivla jsem jim na jejich naleštěnou podlahu a odjela. Myslíš, Zdeni, že mi Lída někdy odpustí?
Zdena pokrčila rameny a po odmlce řekla:
Časem. Musí dospět, spálit se, zamilovat. Možná pak něco pochopí. I když tě stejně neomlouvám, Bohunko. Chovala ses hloupě a tvrdě, promiň.
To už měly Věra se Zdenou své rodiny, každá syna, a nedovedly si představit odjet byť na den.
Za ten hřích se Bohunka trestala. Za něj nemůže půlka těla.
Lída najala matce pečovatelku, ta se chovala ale nešetrně po svém, odměřeně. Bohunka mlčela, sama by bez pomoci nevyšla. Jednou ji pečovatelka nechtěně opařila. Bohunka křičela, slzy. Kůže se puchýřila, žena utekla. Bohunka zůstala nahá, spálená. Sousedky přiběhly na křik, měly už od Bohunky náhradní klíče. Zachránily ji. Od té doby se o ni stará Věra.
Ne, to nejde, je to ostuda! bránila se Bohunka. Tak aspoň ti zaplatím!
Ani slovo! zasyčí Věra. Kup si za ty peníze rozum! Úplně ti přeskočilo.
Co by si měly tyhle ženy co vyčítat? Vždyť spolu chodily do lázní, stály ve frontě na gynekologii, znají každé znaménko na těle. Věčně jedna druhou tahala v dětství z průšvihů, krývaly se v krytu, když v Praze padaly bomby. To si budou vybírat peníze?!
O penězích bylo rozhodnuto. Věra Bohunce pomáhá, pak jde vyvenčit Zdenu. Ta by snad pod tramvaj skočila nebo pod kolo, špatně se orientuje venku. Se ztrátou sluchu je pomalejší, obezřetná, pořád se rozhlíží. Věra ji vezme pod paží ven. Pomalu jdou Konviktskou, uhýbají k nábřeží, cesta není krátká, ale poutavá. Nebo zahýbají do Nerudovy, sedávají v tichém dvorci, sledují hrající si děti a vzpomínají, jak jejich kluci lezli po stromech. Ve staré Praze je lip mnoho. V jejich bytě se krásně suší kvítka lipového, Zdena přesně ví, jak správně uchovat, jak je louhovat. Všechny tři měly zvláštní den “večer lipového čaje”. Sešly se vždy u Zdeny, kolem kulatého stolu v malé kuchyni s porcelánovými šálky. Každá přinesla něco vážně speciálního. Studovaly kuchařky, odvažovaly suroviny, ale kluci svými výstřelky vždycky zamíchali recept, takže vzniklo sice české, zato velmi chutné jídlo.
Jedly, pily čaj, dívaly se na zahradu, na třepotající se lipové květy, krásně vonící. Povídalo se o všem. Bohunka vypráví o Paříži, Věra o umělcích z galerie, kde pracovala jako historička umění, Zdena o Kaučuku, pracovala v továrně, ale ta byla tišší. Už tenkrát jí sluch slábl, bála se, že kamarádky něco zjistí.
Za války ji zasáhl výbuch. Granát dopadl tak blízko, že málem přišla o sluch už tehdy. Dlouho trpěla bolestmi uší a hlavy, jakoby ji někdo nafukoval a mohla každou chvíli prasknout. Malá Zdena si představovala, že kdyby hlava praskla, tekla by sladká šťáva jako z melounu. Lehla si na podlahu a držela hlavu pevně, že musí zabránit katastrofě. Se stářím sluch slábl čím dál víc.
V továrně poznala svého budoucího muže, byl o dvanáct let starší.
Proč bys mě chtěla? skrýval spálenou tvář. Stejně si najdeš mladšího, já se s tím nesmířím!
Vzali se. První společnou noc (Zdena byla v těchto věcech výchovou velmi přísná), Ivan stále kontroloval, jestli je opravdu vedle něj. Nespal až do rána, poslouchal tikot hodin, škrábání myši pod podlahou, kapky na plechové střeše, a hlavně Zdenino dýchání. Usnul, když už Zdenka vstávala k snídani; teď nastala její chvíle pozorovat jej. Nebála se jizvy po popálenině, šediny mu slušely, a oči měl stále klukovské.
Ivan byl její jedinou láskou. Nedorozuměním osudu odešel brzy, bylo mu sotva pětapadesát. Lehl si spát a ráno nevstával. Odešel pokojně. Zdena stála, slzy padaly na jeho tvář, utírala je, aby ho nepálily.
Syn Egon zavolal sousedky, ty Zdenu odvedly, chlapec byl také u nich. Společně truchlili. Tehdy se Lída poprvé opravdu lekla bolesti pochopila, jak moc jí na matce záleží. Trochu začala odpouštět, pomaličku se znovu Bohunce přibližovala…
Věřin manžel nikdy kamarádkám moc nevoněl. Jak říkala Bohunka, hladí medem, ale pod hlavu šutr. Počítal, sliboval, vykládal, ale když šlo do tuhého, nic. Závěsy nutno vyměnit? Musíme počkat, šetříme na ledničku.
Dočkali se. Nutno objednat auto. Ale je drahé. A tak se odstupuje i od ledničky.
Věra doma čeká. Místo je připravené, zásuvka nachystaná Ale manžel dorazí podrážděný, tříská do stolu: Já to neschvaluji… Je to drahé…
Proč sis ho vůbec brala? ptá se Zdena, když muž odmítne i skříň.
Bála jsem se, že už mě nikdo nebude chtít. Vy jste krásné, já jsem šedá myš… Kdo by mě chtěl?
Rozveď se! volají sborem. Musíš to skoncovat!
Nemůžu. Máme syna. Nechci mu vzít tátu, když má doma klid. Nepochopil by mě. Ne, holky…
Zdena a Bohunka si poklepávají na čelo, nadávají Andrejovi, drží své. Ale časem se Věra proměnila rozkvetla, usmívala se, jako by plula lodí.
Copak to? ptá se přísně Zdena. Ty jsi nějaká jiná. Co tě těší s takovým manželem?!
Zardělá Věra napřed mávne rukou, pak šeptem svěřuje:
Zamilovala jsem se. Dvoří se mi jeden nesmírně milý člověk. Poznala jsem, co opravdu znamená mužské rameno…
Slzy jí tečou, Zdena jen kroutí hlavou. S Věřinou morálkou se stejně nerozvede, bude se trápit a trápí toho “ideálního”…
Ten vztah vydržel roky. Skončil, když syn Michal nastupoval na univerzitu a Andrej po mrtvici zůstal ležet. Přímo v práci spadl z lešení. Už nechodil. Věra se stala jeho pečovatelkou, měla pocit viny, prosila za odpuštění, on jen hmmkal a vrčel.
Když odešel, ctitel jí nabídl sňatek. Odmítla.
Michal by to nepochopil. Bylo by to zrada. Stejně už André moc ztratil.
Muž odjel z Prahy. Kam, neřekl. Nepsal, nevolal. Nedokázal Věru vytáhnout z kokonu viny. Je to škoda. Byl hodný. On jí také obstaral lednici, vybavení, synovi nějaké věci přes známé. Ale pánem domu nikdy nebyl.
Roky běžely, sousedky stárly; stejně stárla budova, objímající dvořík vzrostlými, rozložitými lipami. U gymnázia vyrůstaly talenty, koncerty, představení první kroky na kariéru poslouchávaly tři dámy, často navštěvující veřejné akce.
Bohunka, v křesle pod dekou, v sametových šatech s bílým krajkovým límcem, Věra důstojná a přesná, v tmavě hnědých šatech s výšivkami a botkami do barvy, Zdena z praktických důvodů v šedém, někdy černém kostýmu, na nohou věčné trepky, kabelka už ošoupaná, ve tváři klid braly ji za inkognito slavnou pianistku.
Všechny s krajkovými rukavičkami, pozdrav Bohunčině pařížské minulosti…
Nevyčítej si to, Bohunko, říká Věra, když krájí dort. Lída je dávno dospělá, má vlastní děti i manžela. Už poznala, co je láska. Tvého Pierra jistě nenávidí, a správně, ale tebe miluje.
Ano! přitakává Zdena. Mladí jsou nepřístupní a krutí. Všechno se časem mění, vše má odstíny. Tehdy Lída nerozuměla, později pochopila. Ale Pierre… ten byl potvora.
Znovu postavily konvici na čaj. Tentokrát už elektrickou, bez šišek a vůně lesa, ale pořád krásnou a kulatou. Dává domovu pohodu a teplo, v odlescích hraje vzpomínkami na maminky těch, co už nejsou mladí. Je to klenot rodiny.
Za okny šustí dešťové kapky v suchém listí. Mráz už brzy přijde, černá sametky na květinovém záhonu, stočí listy měsíčků. Je už cítit podzim; je blízko, ale stále ještě dává teplo.
Do dvora, houpajíc autem po mokrém asfaltu, přijíždí vůz. Zablikají světla, zhasnou. Někdo rychle cupitá podpatky po chodníku, u dveří zazvoní. Bohunka strne, naslouchá.
Zazvoní zvonek. Věra otevře, provede Lídu dovnitř, políbí ji, kývne ke kuchyni.
Čeká na tebe. Trápí se. Běž, děvče moje, běž! Všechno nejlepší, kočičko!
Lída přináší maminčiny milované jiřiny tmavě fialové se žlutým středem. Za obrovskou kyticí není vidět samotná oslavenkyně ta pláče. Sedí a pláče, protože nemůže uvěřit, že jí bylo dávno odpuštěno. Nebo to neumí odpustit sama sobě… a zároveň se těší: dnes se jí narodila dcera, malá zrzavá holčička, kotě v růžové dece. Je šťastná!
Kdybyste dnes nahlédli okénkem do jednopatrového půlkruhového domečku za gymplem za Hradčany, spatříte tři milé stařenky. Smějí se, pijí čaj, vzpomínají a čekají, čekají… na děti, vnoučata, pravnoučata. Na všechny, kdo jim dává pocit naplněného života. Brzy odejdou, rozplynou se v nebytí, ještě si ale stihnout užít chvíle s blízkými. To je k nezaplacení.
