Tři nitky. Tři osudy
Co říkala? Věro, nějak jsem to přeslechla, co? Marie Viktorie se naklonila trochu dopředu a bokem, blíž ke své kamarádce Věře Pavlové, která šla po jejím boku.
Věra začala podrobně vysvětlovat, o čem právě mluvily maminka a asi sedmiletá holčička, které je míjely.
Prý mají ve škole nějakého rošťáka a ona mu řekla…
Věra povídala nahlas, na celou ulici. Marie ji pečlivě poslouchala, nepřerušovala ji. Potom se otočila, pohledem hledala tu holčičku a pokývla jí na rozloučenou.
Hezká, čistá holčina. Ale nějak až moc rozumná! uzavřela Marie zamyšleně.
Proč? podivila se Marie Viktorie a chopila se Věry za rámě, pobízela ji dopředu, protože semafor už dávno svítil zeleně a auta se v řadě tiše zastavila, čekajíc, až dvě starší paní přejdou.
Co? Neslyším, Maruško, co? ptala se zmateně Věra, rozhlížela se a malými, rychlými krůčky spěchala na druhý chodník.
Ptám se, proč myslíš, že je taková rozumňačka? znovu zvýšila hlas Marie.
Aaaa… To je prostě vidět.
Marie Viktorie svá úsudky často nerada rozváděla, snad z lenosti, snad protože jí to přišlo samozřejmé.
Že si malá holka naložila na bedra napravovat rošťáka? Že ho okřikuje a vychovává? Ne, takhle se věci neřeší…
Marie kroutí hlavou v rytmu svých myšlenek a Věra si povzdechne. Občas je kamarádka ve svých tajemných náznacích až nesnesitelná. Ale svět už se tolik proměnil, že bez Marušky by byl ještě víc matoucí.
Marie Viktorie a Věra Pavlová jsou sousedky. Mají byty tak trochu netypické každá má svůj vchod přímo z ulice, žádné schody, žádný výtah. Obě bydlí ve starém zrekonstruovaném zámečku na okraji Vyšehradu, kde dřív sídlil vojenský oficír. Poté ho převedli významnému kulturnímu pracovníkovi, který se ženou v hlavní budově založil gymnázium a z vedlejších traktů udělal ateliéry. Další roky střídavých majitelů a událostí zmačkaly poklidný běh zámeckých sálů. A tak se z budovy postavené do půlkruhu, někdejší stáje, staly byty. Většina nájemníků odešla do větších a světlejších domů, ale Věra, Marie a jejich kamarádka Táňa, se drží svých zdí zuby nehty. Nenechají se přesvědčit ani nabídkami výměny, ani doplatky, ani příslibem stálého trvalého bydliště.
Různé podniky, kanceláře i agentury by tento kousek Prahy, hned na Malé Straně, braly všemi deseti. Blízko Emauzský klášter, na dohled i Katedrála svatého Víta. Hlavní budova je obsazena školou, ale kolem je spousta zajímavých domků.
Ale tyhle křehké, už polámané stařenky, brání svůj kout do roztrhání těla. Prožily zde celý život a zde chtějí dožít.
Poďme za Tánou, hlásí rozhodně vpředu Věra. V ruce drží krabici s dortem. Půjdeme popřát.
Co říkáš? Já tě neslyším, Věro, aspoň se na mě otoč, přečtu to z pusy! zatahá kamarádku za rukáv Marie. Cítí se trapně, má hrůzu z toho, že Věra jednou vybuchne a odejde. Hluchota je náročná a Věrka přece není ze železa…
Ale Věra klidně zastaví, nakloní se k Mariinu obličeji a zřetelně artikuluje.
Áno, Táňa nás zvala… Pamatuji si, kývne Věra. Všechno je vyřešené, jde se dál.
U Táni je dnes svátek slaví dceřiny narozeniny. Lída už sama dávno není nejmladší, stále pracuje v nějaké firmě, přijíždí sporadicky. Oslava se odsouvala, ale Táňa na dceru nehaní.
Sama jsem si to zavinila, říká, když se hosté posadí za skromný stůl. A nechte mé dítě na pokoji, pohrozí prstem, i když to nikdo z nich nemá v úmyslu. Lída je prostě domácí, o ní se mluví dobře!
Věra pohladí rozechvělou ruku sousedky. Tenká suchá ruka, kterou Táňa jako holka vytahovala plevel, když na konci války na dvoře zakládaly zahrádku. Těžce se tehdy žilo. Maminky všech tří holek pracovaly v nemocnicích u Apolináře, dívky byly po škole samy. Co našly, to snědly. Maminy občas donesly chléb, někdy i máslo, zvláštní, pilinové chuti. Nikdo si nestěžoval tak to prostě bylo všude.
Ale ony měly tu zahrádku a z ní pár kapust, malých okurek, které v mokré zemině kvetly žlutě pod širokými listy. Petržel nevzešla, spíš zeslábla. Zapětil je bývalý zahradník, děda Prošek, který bydlel na dvoře a holky měl rád.
Holky, tady máte pár semínek. Uvidíte, co z nich bude! podal jim Prošek, zatímco jeho hustý knír se třásl.
Dívky nevěřily, ale nakonec i přes hubené výsledky měly radost. Jen když se něco nevyvedlo, Prošek bručel a pak jim podal kousek sucharu.
Skončí tohle, tatíkové se vrátí a postavíme pořádnou zahradu, aby vám všichni záviděli! sliboval.
Jenže sám konec války nezažil. Všechny tři s hrůzou sledovaly, jak ho z domu odnáší, pohřbít. Smrt tehdy byla všude, ale když odejde někdo blízký…
Teď sedí zestárlá Táňa ve svém křesle, Věra ji hladí po ruce, Marie krájí okurky a aranžuje pečeni. Táňa si dá ráda rybízový likér. Právě jím pohostí kamarádky, připijí na Lídino zdraví, na Tániny nefungující nohy, na mírnou zimu, co nebude trápit jejich kosti.
O pohyblivost přišla Táňa nešťastnou náhodou. V zimě uklouzla na ledu, padla a ráno už nohy nefungovaly. Nepřivolala doktora, telefon stál daleko. Sama se převalit nedokázala kdysi štíhlá Táňa s přibývajícími roky zesílila. Lékaři říkali hormony, ona staří. Netřeba klamat sama sebe…
Táňa slyšela, jak Věra venku krmí holuby. Skoro všechny, co prošli kolem, bylo vidět skrz nízká okna, v malých bytech byla podlaha studená.
Věrka je v obchodě… Za chvíli vyběhne i Maruška, ta je zas spáč… pousmála se.
Táňa dlouho váhala, koho přivolat. Byla zima, říjen vysál teplo, dusila hlad a potřebu na záchod. Kamarádky začaly samy tušit, že je něco v nepořádku. Táňa nikdy nezaspala, vždy vstávala na minutu přesně.
Začaly na ni klepat, nejdřív Věra s Marií, pak domovník. Když ženské trvaly na svém, domovník rozbil slabé dveře. A už vletěli dovnitř domovník, Marie s Věrou vzápětí.
Táňo! Kde jsi? Tak povídej, co se stalo! křičela Marie Viktorie v obavách a stresu, až ohluchla úplně.
Když ji našli, domovníka vyprovodili.
Panebože, holky, nedívejte se na mě! Jděte pryč… naříkala Táňa, Věra už ale měnila povlečení, umývala ji. Věra tohle znala, opatrovala svého ochrnutého muže, který spadl z lešení. Pohřbila ho, smutek byl smíšený s úlevou.
Hrozně trpěl, říkala u hrobu. Teď je mu dobře, je svobodný. Tam nahoře je zase jako nový.
Doktoři si Tánin stav vysvětlili, ona sama to brala jako trest.
Ale za co by vás měl Bůh trestat? žasly spolupacientky na pokoji.
Možná za hřích mládí. V devatenácti měla holčičku Liďku, po velké lásce se spolužákem. Když zjistila, že je těhotná, matka ji bila, poslala do nemocnice, chtěla platit za potrat. Nic nedomluvila. Táňa utekla ke kmotře na vesnici, kde porodila a dva roky pracovala v JZD. Matka si na vnučku zvykala pomalu.
A otec? Odmítl vše. Nechtěl si zkazit studium, budoucí kariéru, diplomatické cesty… Táňa a Lída byly překážka.
Když Liďce byly dva roky, matka je vzala zpět k sobě. Věra a Marie byly skvělé tety, Liďka přecházela od jedné k druhé, tři páry očí ji hlídaly. Udivovalo je, že Táňa je matka a přitom stejná holka, jen unavenější.
Táňa dálkově vystudovala, pracovala, vychovávala Lídu. Máma zemřela, když bylo Liďce devět.
Jednou přijela do tiskárny zahraniční návštěva. A mezi nimi pohledný Francouz. Oddělení, výbor, všichni si mysleli, že tomu zabrání. Ale láska je silná.
Věra a Maruška jen zíraly, když Pierre přijížděl k Táni s dárky šaty, panenky pro Lídu, porcelán…
Má u Paříže vilu, pokoj pro mě! vyprávěla Táňa nadšeně.
A Lída? zeptala se Věra.
Zůstane zatím v Praze, zařídím se a pak si ji vezmu, hájila se. Měla v hlavě svatební pochody…
Maminko, a kde mám letenku? ptala se smutně Liďka. Ve škole to taky musím říct…
Zůstaneš, Liďko. Není to ještě pro tebe. Vrátím se a vezmu tě.
V tu chvíli se rozběhla po místnosti váza od Pierra. Liďka ji mrštila o podlahu. Pak letěly i talíře a šálky…
Liďka potom Věře svěřovala, že tehdy ji někdo uvnitř zabil. Nemohla dýchat, ruce jí škrabaly vzduch…
Tvá matka se vrátí. Až přijde, budeš muset rozhodnout, jestli jí odpustíš, řekla Věra po slzách. Nemůžu ani omluvit, ani odsoudit tvou mámu. Ale my žijeme tolik let šedě, že lákat na sliby krásného života je snadné. Je to ženská slabost…
Věra se té slabosti také neubránila. Nabídli jí na ulici kožich za skvělou cenu, zaplatila a vbalili jí jen hadry. Chtěla něco hezkého nevyšlo.
Táňa odjela. Liďka se s ní nešla rozloučit na nádraží, neodpovídala na dopisy. O Liďce věděla Táňa jen od kamarádek.
Vrátila se za půl roku nekonečně dlouho pro dospívající dítě. Liďka ji nesnášela, všechny dárky vyhodila.
Tak co, vdala ses aspoň? šeptla Marie.
Ne, zavrtěla hlavou Táňa. Pierreova rodina mě jako nevěstu nechtěla, nabízela dát Lídu pryč, maličkost, řekli. Když jsem pochopila, že Pierre souhlasí, prostě jsem jim tam na lesklou podlahu plivla a odjela. Co myslíš, Liďka mi odpustí?
Marie pokrčila rameny.
Až bude starší a sama pozná lásku. Pak možná. Ale, Táňo, bylo to hloupé a kruté, promiň.
Věra a Marie už tehdy měly své rodiny, syny. Nedovedly si představit odjet od nich ani na dva dny.
Za tenhle hřích se Táňa cítila potrestaná, ochromená tělem.
Lída najala pečovatelku, ale ta byla hrubá, úřednická. Táňa mlčela, sama by vůbec neobstála. Jednou ji omylem spařila vařící vodou. Táňa se rozbrečela, záda pálila v puchýřích a pečovatelka z vyděšení utekla. Zůstala nahá v koupelně, v bolestech.
Stěny mezi byty byly tenké na křik hned přiběhla Věra. Měla už i s Marií klíče od Tánina bytu. Zachránily ji a od té doby jí Věra pomáhá.
Ne, nemůžu! To je ostuda! zdráhala se Táňa. Aspoň že bych ti platila…
Ty bláznivko jedna, osopila se Věra. Radši si za ty peníze kup rozum!
Co stud?! Celý život spolu chodily do lázní, stály v poradně, znaly všechny své mateřská znaménka. Od malička spolu prošly leccos. Tak po tom všem by si měly navzájem platit?
Otázku peněz uzavřely. Věra pomáhá Táni, potom vyvede Marii na procházku; ta se orientuje obtížně, s hlasovým postižením je jako sova. Věra ji vezme pod paži a vede na Smíchov, sednou si v parku a sledují děti. Vzpomínají na svá mladá léta, na syny, kteří roztrhali kalhoty, šplhajíc po lípách. Tady v srdci města jich je dost a když kvetou, vábí omamnou vůní.
Marie měla oblíbený den den lipového čaje. Scházely se u ní, připravily vzácné pohoštění a pily čaj mezi kufříky v miniaturní kuchyni. Byl to společný rituál.
Táňa povídala o Paříži, Věra o umělcích z muzea, kde dělala kunsthistoričku, Marie většinou mlčela na Gumotexu se sluch už tehdy zhoršoval.
Za války spadl nedaleko od Marie granát, jak sama říkala, uši trpěly dlouho. Pak už nikdy neslyšela jak dřív…
Na závodě se seznámila se svým budoucím mužem. Byl o dvanáct let starší.
Nač bys mě chtěla? říkal. Já jsem ošlehaný, starý… Ty najdeš mladšího, mně by puklo srdce.
Po svatbě, první noc, pořád ji kontroloval, jestli nespí vestoje, jestli je skutečná. Usnul až nad ránem.
Marie byla pro něj vším, i když ho přežila zemřel náhle v 55, tiše, ve spánku. Marie stála u něj, slzami smáčela jeho tvář a pořád je utírala, bála se, že ho budou pálit…
Syn Jiřík přivedl sousedky, ty odvedly Marii a chlapce také. Společně truchlily i Liďka se ten den poprvé začala zase blížit ke své mámě, pomaloučku, s kapkou odpuštění…
Věřin muž nebyl žádný oblíbenec kamarádek Věra byla chytrá a milá, ale stydlivá a podceňovala se.
Proč jsi si ho vzala? ptala se tiše Marie, když zase něco odkládal kvůli cenám.
Báli jsem se, že už mě nikdo chtít nebude. Vy jste vždy byly krásné, já byla šedá myš…
Rozveď se! křičely kamarádky.
Nejde to. Máme syna. On má rád tátu, v jejich vztahu je klid… To by nepochopil.
Marie i Táňa kroutily hlavami, ale nakonec se Věra změnila rozkvetla.
Co se stalo? přísně se ptala Marie.
Já se zamilovala. Pečuje o mě jeden úžasný muž. Teprve teď chápu, co je to opora…
Plakala, Marie jen zatřásla hlavou. Věra sice nerozvede, bude trápit sebe i toho vyvoleného.
Tento vztah trval dlouho. Skončil, když syn Miroslav byl na vysoké a její muž po mrtvici ochrnul. Ležel neschopný pohybu, Věra ho opatrovala, cítila vinu a prosila o odpuštění.
Když odešel, nový ctitel navrhl svatbu odmítla. Mirek by to nepochopil, jako bych zradila Andreje…
Muž navždy odjel neznámo kam. Už se neozval, ač byl šikovný obstaral ledničku i pokoj. Ale pánem v domě se nikdy nestal.
Roky plynuly, sousedky stárly, stejně jako dům objímající dvorek s rozložitými lípami. V hudební škole vyrůstaly nové talenty. Jejich rozpačitou hru sledovaly tři staré dámy při veřejných koncertech.
Táňa ve svém křesle, s nohama pod dekou a v krémových šatech s krajkovým límečkem, Věra přímá v tmavě hnědých šatech s výšivkou a botách v tónu, Marie spíš jen ze zvyku, protože nic neslyšela, ale užívala si mládí a svěžest. Nosila šedý kostým, často už vybledlý, v ruce taštičku, dříve černou a teď šedivou a rozedranou. Všechny tři měly krajkové rukavičky připomínku Tánina někdejšího pařížského dobrodružství…
Táňo, trápíš se zbytečně, povídá Věra a krájí dort na talířky. Lída je dávno dospělá, má vlastní dítě i muže. Poznala lásku, Pierra může i nenávidět, správně, ale tebe miluje.
Ano! přidává se Marie. Mladí jsou krutí, černobílí. Pak přijdou odstíny. Lída tě kdysi nechápala, teď už poznala…
Tiše postavily do kouta další konvici. Ta nová, elektrická, neměla vůni lesa, ale bývalo s ní útulno. V odlesku se míhala tvář dávno mrtvých matek těch, kdo jsou teď sami staří.
Za okny šuměl déšť, brzy přijdou první mrazíky. Jiřiny na záhonku zčernají a měsíček svine listy do ruliček. Podzim už voní…
Na dvorek najelo auto, světla zhasla, rychlé kroky klapaly po dlažbě a někdo zvonil u dveří. Věra otevřela, vpustila Lídu, políbila ji a poslala do kuchyně.
Máš tu maminku, už na tebe čeká. Jdi, děvčátko, a vše nejlepší, moje kozičko!
Lída nesla svoje oblíbené maminčiny jiřiny s fialovými květy a žlutými středy. Bolest v očích, plakala, nechápala, že jí už dávno bylo odpuštěno. Nebo si dosud neodpustila sama A ještě radost dnes se jí narodila dcera, malá zrzavá holčička, klubíčko v růžové peřince. Štěstí!
Kdybyste dnes nakoukli skrze okno do malého půlkruhového domečku za tělocvičnou starého zámečku, uviděli byste tři dobré stařenky. Smějí se, popíjejí čaj, vzpomínají na mládí a čekají, čekají… Na děti, vnoučata, pravnoučata všechny ty, co jim dávají smysl a život. Brzy odejdou, rozplynou se v čase, a proto je třeba stihnout obejmout nejbližší. To je k nezaplacení.
