Prasklina důvěry
Paní Anna Nováková, jste doma? To jsem já, Radka z třetího! Mám tu pro vás horké koláčky, ještě voní, a mám něco k rozdělení… Neotevřete mi?
Anna Nováková stála nehybně u okna s vychladlým šálkem čaje v rukou. Za sklem šedl listopadový dvůr, mezi paneláky honil vítr listí, a zřídka kdosi spěchal, zachumlaný ve bundě. Už si zvykla na ticho. Na tikání hodin na stěně, vrnění lednice, praskání parket pod nohama. Na to, že na dveře už nikdo neklepe.
Paní Nováková, vidím, že svítíte! Nechte toho skrývání, jsem dobrák od kosti!
Hlas za dveřmi byl pronikavý, rozhodný, s tou až příliš veselou razancí, která nesnese odmítnutí. Anna postavila šálek na parapet a pomalu došla do předsíně. Zastavila se u dveří a zadívala se kukátkem. Radka stála na chodbě s taškou v ruce, tvář jí rozjasňoval široký úsměv, zrzavé vlasy spletené ledabylým copem, rty rudé od rtěnky, na sobě fuchsiovou bundu.
Co to tu vyvádíte, jak v pevnosti, pokračovala Radka. Otevřete, nebo tu umrzneme!
Anna sebrala odvahu a sundala závoru. Dveře se pootevřely a Radka vpadla dovnitř s přívalem studeného vzduchu a vůní smaženého.
Ráno jsem pekla, napadlo mě, že přinesu sousedce. S masem, se zelím, ještě jsou teplé. Nebuďte skromná, stejně samy nic neuvaříte. Podívejte, jak jste pohubla!
Děkuju, Radko, nemusela jste…
Ale prosím vás! Nedělám to poprvé. Lidi si mají pomáhat. Uvařte si silný čaj, ať naberete barvu!
Radka prošla do kuchyně, jako by byla doma, zapnula konvici a vytáhla ze skříňky dva hrnky. Anna stála v zárubni s taškou v rukou a netušila, co dělat. Byla sama tak dlouho, že přítomnost druhé osoby působila až agresivně nereálně.
Sedněte si, sedněte, rozkázala Radka. Dáme čaj a popovídáme si. Znám to moc dobře. Člověk ztratí manžela, děti daleko, všechno je najednou jako v mlze. Moje teta po smrti strejdy Václava seděla doma a zbláznila by se, kdyby k ní někdo nechodil.
Anna se posadila ke stolu. Koláčky voněly. Dlouho nic nepekla, nechtělo se jí vařit pro jediného člověka. Vždy jen něco koupila v supermarketu, ohřála v mikrovlnce a jedla bez chuti.
Nebojte, že se vám pletu do života, Radka nalila čaj a sobě nasypala čtyři lžičky cukru. Já prostě nemůžu nechat sousedku trápit se. Taková už jsem, vše řeším za druhé. Můj chlap říká: Radko, o všechny se staráš, na sebe zapomínáš. Ale co, svět je díky tomu lepší.
Mluvila bez přestávky, živelně, se smíchem. Anna poslouchala a vnímala, jak v ní něco rozmrzá. Jak dlouho už nemluvila takhle obyčejně s někým u kuchyňského stolu? Její syn Petr zavolal jednou týdně, ale bylo to krátké a povrchní. Jak se máš, mami? Dobře, Péťo. Nemáš hlad? Ne, díky. Potřebuješ peníze? Ne. Tak jo, zavolám později. A zase týden ticho.
Víte, paní Nováková, už dlouho jsem vás chtěla pozvat, Radka se k ní naklonila, oči měla opravdově starostlivé. S babama občas zajdeme do “Košíku” na rohu na kafe, pobavit se, vyměnit drby. Přidejte se k nám. Aspoň jednou, uvidíte, jak je to fajn.
Nevím, Radko… nejsem zvyklá…
Ale kdepak, jednou půjdete! Stavím se pro vás, už se nevymluvíte! Člověk se nesmí uzavírat mezi čtyři stěny, to je cesta do pekel. Odtud pramení všechny nemoci, věřte mi.
Anna přikývla, aniž tušila proč. Radka dopila čaj, postavila hrnek a rozhlédla se po kuchyni.
Jé, to je nádhera! A ten servis! přistoupila ke skříňce, za jejímž sklem stál porcelánový servis, bílý s tenkým zlatým okrajem. To je starožitnost, že jo?
Měl ho můj Jaroslav, dal mi k výročí svatby.
To je poklad! Opražte ho jak oko v hlavě. Tak, letím, mám ještě pochůzky. Koláčků se nebojte, a zítra v tři tu budu, platí?
Zmizela stejně prudce, jak přišla. Anna zůstala v kuchyni, dívala se na tašku s koláčky, na hrnky, na otisk červené rtěnky na jednom z nich. Bylo opět ticho, ale teď už jiné. Méně prázdné.
***
Tak to začalo. Radka chodila každý den někdy ráno, někdy večer, vždy s důvodem. Došla jí sůl, potřebovala se poradit, anebo prostě chtěla jen povídat. Tahala Annu do řečí, do obchodů, na posezení ke “Košíku”, kde se scházely další tři ženy, hlučné, rády rozebíraly sousedy, ceny i televizní pořady.
Ze začátku si Anna mezi nimi připadala cizí. Byly ráznější, vtipkovaly nad věcmi, které jí trapily, často používaly slova, co se jí nelíbila. Ale Radka ji podpírala, sedala si vedle ní a představovala ji: “To je moje kamarádka Anna Nováková, byla kantorka,” říkala to skoro hrdě.
Postupně si Anna zvykla. Začala Radku očekávat, připravovala si na posezení oblečení, dokonce ji to těšilo. Bylo to jiné než dřív, než zemřel Jaroslav a chodili spolu do divadla, měli návštěvy, řešili hudbu. Starý svět zmizel s ním, přátelé se rozprchli, někteří zemřeli. Zůstala jen tato levná kavárna, kuchyňská povídání, čaj v plastových kelímcích. Ale bylo to lepší než naprosté ticho.
Paní Nováková, vy jste naposledy nosila tu brož, že jo? zeptala se jednou Radka, když seděly u Anny v kuchyni a pojídaly “Perníčky z Opavy”. Ta jantarová, je nádherná.
Ano, tu jsem ještě měla po mámě, přikývla Anna.
Mohla bych si ji půjčit? Strašně miluju staré věci, srdce mi poskočí radostí! Dcerka má za měsíc promoci, chtěla by něco vintage, ideální šperk! Ukážu jí ji, jen na chvíli, přísahám, hned vrátím.
Anna zaváhala. Ta brož pro ni měla cenu památky po matce. Ale Radka se na ni dívala tak vroucně a děkovně, že neměla to srdce odmítnout.
No… dobře, ale opatrně, prosím.
Jste zlatá! Díky, slibuju, budu ji střežit jak oči v hlavě!
Týden nic. Anna si připomněla brož, ale Radka mávla rukou: “Anetka ji zbožňuje, taky by ji nejradši nosila každý den! Jen chvíli, hned ti ji vrátím.” Další týden. Pak Radka přiznala, že ji dcera ztratila, ale určitě najde.
Anna v noci nemohla spát, obviňovala se z naivity. Když však zkusila se na to Radky zeptat vážněji, urazila se.
To si myslíte, že vám něco nevrátím? Já, co vás chodím vytahovat z prázdnoty, co jsem tu pro vás každý den? Když mi nevěříte, můžeme klidně přestat, já to beru těžce.
Ne, Radko, tak jsem to nemyslela, zhrozila se Anna. Při představě, že by Radka přestala chodit, se lekla té hrozivé prázdnoty. Omlouvám se, jen… pro mě má ta brož hodnotu…
Chápu. Najdeme ji, určitě. Hlavně neplašte.
Anna se tedy snažila neplašit. Radka znovu nosila koláčky, zvala ji ven. Jen teď občas prosila o víc.
Paní Nováková, máte pár tisíc do výplaty? Malý je nemocný, potřebuji na léky, nemám z čeho vzít. Za tři dny vrátím, až dostanu peníze.
Anna půjčovala vždyť Radka je jediná spřízněná duše, kamarádka i napůl sestra, která se o ni stará. Dva tisíce, pět… Peníze se nevracely, a když Anna nesměle připomněla půjčku, Radka se dotkla natolik, že se Anna styděla za otázku.
Myslela jsem, že jsme přátelé. A vy tu řešíte nějaké drobáky? Opravdoví přátelé si nevypisují dlužníčky. Za vás bych duši dala, a vy takhle…
***
Jedno středeční večer zavolal Petr. Anna seděla v županu na posteli, v televizi běžel pořad o rekonstrukcích chalup, spíš než že by sledovala, nechávala jím proplouvat samotu.
Ahoj, mami, Petr zněl unaveně. Jak se máš?
Normálně, Péťo. A ty?
Práce je moc, víš jak. Hele, napadlo mě… nechceš přijet na víkend? Markéta chce tvůj guláš, děti tě chtějí vidět.
Nevím, Petře… mám tu teď docela dost věcí.
Jaké věci? Vždyť jsi pořád sama doma.
Nejsem pořád doma, ohradila se Anna. Mám teď kamarádku, chodíme spolu ven, do kavárny i do obchodů. Nejsu tak osamělá, jak si myslíte.
Kamarádku? v Petrově hlase zněl poplach. Jaká kamarádka?
Radka, sousedka ze třetího patra. Milá ženská, starostlivá. Každý den mě chodí navštěvovat.
Mami… a znáš ji dobře?
Samozřejmě, známe se už dva měsíce. Vytáhla mě zpátky mezi lidi. Jinak bych se tu zbláznila.
Petr chvíli mlčel. Anna slyšela, jak si povzdechl.
Dobře, mami. Jsem rád, že nejsi sama. Ale dávej si pozor… A hlavně na cennosti. Ne každý je dobrý.
Co to má znamenat? urazila se Anna. Radka je mi jako sestra! Neodsuzuj ji, když ji ani neznáš!
Neodsuzuji, mamko… Dej vědět, kdybys něco potřebovala.
Anna zůstala sedět se sluchátkem v ruce, s pocitem hluboké křivdy. Ani syn nemá radost, že se konečně v jejím životě někdo objevil. Všichni by nejraději, kdyby seděla tiše ve své samotě a nic od světa nechtěla. Teď najednou má svůj svět, a to jim vadí. To je sobecké.
Druhý den přišla Radka s nabídkou:
Paní Nováková, hele, mám pro vás návrh. Pamatujete na ten pobyt v lázních v Karlových Varech, co jsem vyjednávala? Moje kamarádka tam dělá recepční, domluvila slevu. A napadlo mě, že bychom mohly jet spolu. V dubnu, až se oteplí. Dvě týdny! Zdravý vzduch, procedury…
Anna strnula. Nikde dlouho nebyla. Naposledy před třemi lety s Jaroslavem v Jizerkách. Myšlenka odjet byla děsivá i svůdná.
To bude drahé, hlesla.
Ale vůbec ne! Díky slevě vychází jedna osoba na dvanáct tisíc! To jsou drobné za lázně takového jména! Já už půlku mám bokem. Copak nemáte naspořeno? Vždyť jste s manželem celý život pracovali. Zážitky jsou důležitější. Neberte to jako výdaj, ale jako investici do zdraví.
Anna věděla, že na spořicím účtu je asi sto tisíc korun, schované na horší časy pozůstatek po Jaroslavovi. Skoro se ho bála dotknout. Ale jet do lázní, to není rozmařilost, ale péče. Navíc by byla s Radkou.
Dobře, no…
Radka se zaradovala.
Věděla jsem, že nejste zatrpklá! Dneska zajdeme spolu do banky, pomůžu vám vybrat peníze. Aspoň se nemusíte trápit bankomatem.
Dojely do pobočky deset minut pěšky. Radka už plánovala, co si vezmou s sebou, jaké procedury zkusí, kolik věcí ani nepotřebují. Anna vybrala dvanáct tisíc korun a předala je Radce.
Zanesu kamarádce zálohu, pošlu vám oficiální potvrzení.
Potvrzení nepřišlo. Radka opakovala, že kamarádka má teď hodně práce, že se čeká na fakturu, a když se Anna ptala, pokaždé dostala jen další výmluvu. Mezitím chodila dál, většinou s žádostí o půjčku nebo drobnost.
Paní Nováková, nemohla byste mi půjčit ten krásný servis? Dcera má svatbu a my nemáme čím slavnostně pohostit hosty. Po umytí hned vrátím, slibuju.
Ten servis od Jaroslava. Anna na chvíli oněměla. Bylo to až příliš.
Ten… mám k němu vztah, Radko.
Zase to začíná! protáhla Radka tvář. Já vám zachránila život, každý den tu jsem, a vy najednou z lakoty odmítáte nádobí? To mě mrzí. Myslela jsem, že jste jiná.
Anna cítila, jak se jí podlomila kolena. Jen ať nezmizí. Jen nezůstat zase sama.
Vezměte si ho, hlesla. Ale opravdu, opatrně…
Radka se vítězně usmála.
Správně! Mezi přáteli se nepochybuje.
***
Jednoho dne zavolala Markéta, snacha.
Dobrý den, maminko. Petr je v práci, volám sama. Je pravda, že jste vybírala peníze ze spoření?
Anna zpozorněla.
Jak to víš?
Petr má k tomu účtu dispoziční právo, všiml si dvanácti tisíc pryč. O co jde?
Prostě jsem je vybrala. To je snad moje věc.
Ano, jen… petr se bojí, že… No, rozumíte, že vás někdo využívá. Zmiňovala jste sousedku Radku. My…
Tak vy mi nevěříte? Myslíte, že jsem stará a blbá babka, kterou někdo snadno sedře z kůže?
Ne, maminko, vůbec ne! Máme strach, to je všechno. Někdo využije vaši samotu, nabídne přátelství, a pak…
Markétko, díky za starost, přerušila ji ledově. Ale já vím, komu důvěřovat. Radka je jediná, kdo mě drží nad vodou. Na rozdíl od vás.
Maminko, to není fér… Máme hypotéku, dvě děti, práci… Nemůžeme k vám jezdit každý den.
Kdo chce, čas si najde, řekla Anna tvrdě a zavěsila.
Seděla na pohovce, srdce jí bušilo do spánků, ruce se třásly. Věděla, že nemá pravdu. Věděla, že Petr a Markéta makají do úmoru. Ale v tu chvíli jí to bylo jedno. Cítila jen bolest že jí nikdo nevěří, že všichni ji považují za zoufalou naivní stařenu.
Radka přišla večer s balíčkem sušenek a novinkou ze sousedství. Uvařily čaj, sedly si k sobě do kuchyně a Anna v duchu odháněla pocit tísně. V té chvíli byla Radka jediným člověkem na světě.
Paní Nováková, viděla jsem v Košíku úžasnou sadu talířů, český porcelán, sleva na patnáct tisíc! Chci ji koupit dceři jako svatební dar, ale dala bych do toho půlku a vy půlku, pak vám svoje doplatím. Jsem na dně, vy mi pomůžete?
Radko, nemám teď, unaveně odpověděla Anna. Nedávno jsem ti dala dvanáct tisíc
Ale vy ještě nějaké peníze máte, to jste sama říkala! Nebo to vezměte na splátky, to dneska dělá každý. Pomůžete mi, že jo? Pro vás je to maličkost…
Anna chtěla namítnout, ale Radka už přešla k tomu, jak vaří Markéta špatný guláš. Další den ve dvě Radka zazvonila a táhla Annu do Košíku. Mají splátkový prodej, úžasná sada, slevy…
V prodejně Anna podepsala splátkový kalendář, co jí poradila prodavačka, ani to pořádně nečetla, měla hlavu jako v mlze. Když vycházela, Radka na ni zářila, děkovala, nesla krabici, Anna šourala za ní… a najednou uslyšela hlas:
Paní Nováková?
Před ní stála Markéta s nákupními taškami, rozzlobená a ustaraná.
Mami, co tu děláte? Kdo je tahle paní?
Radka, kamarádka. Kupujeme dceři sadu na svatbu, vysvětlila Radka s nuceným úsměvem.
Markéta si je odvedla stranou.
Maminko, chápete, že na tu sadu splácíte vy? Je to jen na vaše jméno!? A Radka?
Slíbila mi polovinu zaplatit. Markéto, starám se sama o sebe. Nejsem neschopná.
Máme o vás strach, Markéta mluvila naléhavě. Petr si o Radce zjišťoval informace. Už pár důchodkyň v domě využila, obírá je o peníze, dárky a pak zmizí. Vy jste další na řadě!
To je lež! zasyčela Anna. Jen mi závidíte.
My se jen bojíme, mami. Je vám to jedno?
Odejdi, Markéto. Nechci, abys mi něco nařizovala.
Mami…
Běž!
Když Markéta odešla, Anna se vrátila k Radce.
Jdeme, řekla suše.
Cestou domů mlčely. U domu se Radka zeptala: “Řekla vám nějaké lži o mně?” Anna odpověděla: “Ne.” Tak vidíte. Já vás mám ráda, vše, co dělám, dělám kvůli vám. Však uvidíte, že vše dopadne dobře. Anna jí chtěla věřit, až zoufale.
***
Další dva týdny Anna nezvedala Petrovy ani Markétiny telefony. Radka už chodila jen občas, vždy spěšná. Slibovala přinést servis, ale nikdy ho nepřinesla. Slibovala ukázat potvrzení o zájezdu do lázní, ale nic.
Anna trpěla nespavostí, přepadaly ji záchvaty slabosti. Neposílala zprávy rodině hrdost jí to nedovolovala.
V sobotu dopoledne zazvonil zvonek. Anna čekala Radku. Na prahu však stáli Petr s Markétou a s taškami plnými nákupu.
Ahoj mami, přišli jsme, když nebereš telefon.
Anna chtěla vyhodit je, ne Radku. Přesto prošla do kuchyně.
Mami, Petr si sedl naproti. Ta Radka ti něco z dluhů vrátila? Brož? Peníze?
Ne. Ale slíbila
Mluvil jsem s policistou. Už kvůli stejným věcem vyšetřují několik dalších žen. Ona ví, jak na to.
To není možné
Mami, jsi chytrá žena. Sama cítíš, že se něco neslučuje?
Je to moje přítelkyně! Vám je to fuk!
Není, makáme jak blbí, Petr už zvýšil hlas. Ale voláme, zveme tě, i když jsme unavení. Nechceme aby ti někdo lhal. Jestli věci zůstanou v servisu, nemáme šanci…
Jděte pryč! Anna vstala. Nechci vás tu!
Odcházeli mlčky. Markéta potají brečela. Anna za nimi zabouchla, opřela se o dveře, sklouzla na podlahu a rozplakala se. Věděla, že mají pravdu. Ale byla to neúnosná hanba.
Radka se neozvala tři dny. Pak zazvonila. Vešla s krabicí v ruce, tvář staženou.
Tady je ten váš servis, šlehla krabici Anně k nohám. Už za mnou nechoďte. Už ode mě nechtějte nic.
Odešla. Anna krabici odnesla do kuchyně a otevřela. Uvnitř byly střepy. Ne dvě rozbité šálky, jak Radka říkala, ale téměř všechno. Zapáchající, neumyté.
Vzala zlomenou šálku, otřela ji a sedla ke stolu. Plakala chvíli, co síly stačily. O něco víc než při Jaroslavově smrti, protože tehdy ještě měla alespoň sebevědomí a naději. Teď už jen hanbu.
***
Druhý den, v neděli, znovu zvonil. Anna šla otevřít a tentokrát to byli Petr s Markétou. Markéta ji objala, Petr sedl naproti. Dlouho mlčeli.
Promiň, mami, zašeptal Petr. To hlavní je, žes to pochopila. Sepíšeme oznámení na policii, ale hlavní je, abys nebyla už sama…
Anna odmítla. Nechtěla už nic zpět. Markéta vzala střep šálky:
Dá se slepit. Bude to poznat, ale něco zůstane…
A sedli si ke stolu, vařili čaj do obyčejných hrnků. Petr vyprávěl, jak budou měnit zámek. Mluvili o dětech, kuchyni, o životě. Anna tiše poslouchala, cítila, že se její svět zaceluje. Bolestně, ostudně, ale nejspíš poprvé za dlouhá léta skutečně.
Když večer odjeli, zůstala opět sama. Ale ticho už nebolelo. Vytáhla z šuplíku sekundové lepidlo, vyndala střepy šálky a začala slepovat. Ruce se jí třásly, spoj byl křivý, trhlina zůstala viditelná.
Telefon zazvonil Petr.
Mami, zítra přijedeme všichni. Uvaříme společně guláš. Dobře?
Dívala se na slepovanou šálku. Nikdy už z ní nebude pít čaj, vždy zůstane prasklá. Ale stále drží pohromadě. Nebo téměř.
Dobře, špitla Anna. Budu se těšit…
