V předvečer Silvéstra chce člověk věřit na zázraky. A já se s vámi dnes chci podělit o příběh, který mě donutil zamyslet se nad tím, co všechno se v životě může stát.
V garsonce, kde bydlel Václav Procházka, to smrdělo levnými instantními nudlemi a zatuchlou samotou.
Seděl u okna v jediném křesle, které mu ještě zbylo, a díval se na prázdnou ulici.
„Co teď?” zabručel si pro sebe. „Z čeho budeš žít?”
Bez práce byl už půl roku. Žena Božena před měsícem odešla k sousedovi Tomášovi. Vzala všechno, i kočku Micku, kterou našli loni na jaře.
„Už se na tebe nechci dívat,” řekla mu na rozloučenou. „Táhne z tebe slivovicí už od rána.”
A co jiného mu měla říct? Pravda to byla.
Dnes se Václav ani nedotkl lahve – prostě na ni neměl. Posledních dvacet korun utratil za ty prokleté nudle.
Najednou se na chodbě ozvalo žalostné mňoukání.
„Zase sousedovic kočka,” mávl rukou Václav.
Ale mňoukání neustávalo. Ba naopak, bylo čím dál naléhavější.
Václav vstal, došel ke dveřím a přiložil ucho.
„A co chceš?” zabručel, když otevřel.
Na schodišti seděl šedý kocour. Mokrý, rozcuchaný, se špinavým kožichem. Na krku se mu houpal ošoupaný obojek.
Kocour zvedl hlavu a podíval se Václavovi přímo do očí.
„Jdi odsud,” mávl rukou Václav unaveně. „Sám nemám co jíst.”
Ale kocour neodcházel. Přiblížil se, otřel se mu o nohy.
Václav se sehnul a prohlédl si obojek. Na malé ošoupané známce bylo vyškrábáno: „BORIS”.
„Boris?” podivil se Václav. „Divný jméno pro kocoura.”
A kocour na to hlasitě zamňoukal, jako by to potvrzoval.
První dva dny se Václav snažil nevítaného hosta vyhnat. Ale Boris se nevzdával. Seděl pod dveřmi, mňoukal, škrábal. A když Václav vyšel do obchodu, kocour ho sledoval krok za krokem.
„Ty ses na mě přilepil?” zeptal se Václav třetí den a podíval se mu do žlutých očí.
Boris v odpověď zavrněl.
„Dobře, pojď dál. Ale jenom dočasně. Než najdeme tvého pána.”
V bytě se kocour choval podivně. Neprozkoumával teritorium, jak to zvířata obvykle dělají. Hned zamířil k oknu, vyskočil na parapet a ztuhl, zadíval se do dálky.
„Co tam vyhlížíš?” zeptal se Václav.
Boris neodpovídal. Jenom seděl a díval se do prázdna.
Za týden se Václavův život začal měnit.
Nejdřív se stalo něco neuvěřitelného – zavolali z bývalé práce.
„Václave Procházko?” uslyšel známý hlas mistra. „Tady Karel Svoboda. Potřebuju s tebou mluvit.”
Václavovi zatrnulo. Asi chtějí vymáhat škodu za ten osudný den, kdy přišel do práce opilý.
„Poslouchám,” odpověděl chraptivě.
„Zkrátka a dobře. Mistra Nováka jsem vyhodil. Byl nezodpovědný. A zítra mi přijede komise, musím předat stavbu. Pomůžeš?”
„Karle, myslel jsem, že jste na mě naštvaný.”
„Jaký naštvaný! Jsi dobrej chlap, jenom tě tenkrát život semlel. Zítra nastoupíš?”
Václav se podíval na Borise. Kocour seděl na parapetu a vrněl, ani se neotočil.
„Nastoupím,” řekl Václav pevně.
Práce mu šla jako po másle. Ruce si pamatovaly každý pohyb, oko zachytilo sebemenší nedostatek. K večeru byla stavba hotová.
„No ty brďo!” žasl Karel Svoboda. „Za jeden den jsi udělal to, co Novák trápil týden.”
„Zkušenost,” odpověděl skromně Václav.
„Zkušenost je dobrá věc. Vrať se do práce. Jenom podmínka – ani kapku na pracovišti.”
„Rozumím.”
Doma Václav hned přistoupil k Borisovi.
„Tak co, kamaráde, jak se vede? Práci jsem našel. Teď už tě budu živit.”
Kocour se otočil a podíval se na Václava. V žlutých očích se mihlo něco jako uznání.
A za další týden se stal další zázrak.
Václav šel z práce, když u vchodu do domu uviděl povědomou postavu. Božena. Stála s kufrem a plakala.
„Co se stalo?” přistoupil k ní.
„Václave,” vzlykla. „Můžu k tobě? Tomáš mě vyhodil. Řekl, že si užil dost.”
Václav se podíval na uplakanou ženu. Před měsícem by na kolenou prosil, aby se vrátila. Teď cítil jenom lítost.
„Pojď dál,” řekl tiše. „Dáš si čaj?”
„Dám. A čí je ten kocour?” podivila se Božena, když uviděla Borise na parapetu.
„Můj. Jmenuje se Boris.”
„Pamatuješ Micku? Odvezla jsem ji k mámě. Tomáš nemá rád kočky.”
„Chápu.”
Seděli v kuchyni a pili čaj. Božena vyprávěla o životě s Tomášem, omlouvala se, prosila o odpuštění. Václav poslouchal a přemýšlel o tom, jak divné je, že v něm není vztek. Jenom únava.
„Václave, zkusíme to znova?” řekla. „Vím, že jsem byla hloupá. Ale kdysi jsme se milovali.”
Václav se podíval na Borise. Kocour seděl ve stejné pozici a díval se z okna.
„Víš co, Boženo,” řekl pomalu. „Odpouštím ti. A dokonce tě chápu. Tenkrát jsem se fakt propil. Ale vrátit se nedá.”
„Proč?” podívala se na něj udiveně.
„Protože jsem jinej. A ty jsi jiná. Už jsme cizí lidi.”
Božena se rozplakala ještě víc.
„Ale nechám tě přespat,” dodal Václav. „A zítra ti pomůžu najít byt. Mám teď práci, pomůžu ti finančně na nějakou dobu.”
Tu noc spali v oddělených pokojích. Boris celou noc neodcházel od Václava, ležel vedle něj a vrněl.
Ráno, když se Božena chystala k odchodu, zastavila se u dveří.
„Václave, ty ses fakt změnil. Jsi silnější.”
„Možná.”
Za další měsíc nabídl Karel Svoboda Václavovi místo stavbyvedoucího.
„Sám vidíš, jak k tobě kluci vzhlížejí. Mají tě v úctě. A pracuje se jim s tebou líp.”
„Promyslím to,” odpověděl Václav.
Doma přistoupil k Borisovi.
„Co myslíš, kamaráde? Mám souhlasit?”
Kocour se otočil a podíval se na něj. V očích měl jakýsi smutek.
„Co je s tebou?” znepokojil se Václav. „Jsi nemocnej?”
Boris zamňoukal tiše, nějak zvláštně. Ne jako dřív.
Tu noc se Václav probudil z divného pocitu. Kocour ležel vedle něj na polštáři a díval se mu přímo do obličeje.
„Co je, Borisi?”
Kocour natáhl tlapku a jemně se dotkl Václavovy tváře.
„Borisi, ty mě děsíš.”
Ráno se Václav probudil sám.
Boris zmizel.
Václav prohledal celý byt, celý dům, dvůr. Rozlepil letáky s fotkou Borise, obvolal všechny útulky. Kocour nebyl nikde.
„To není možný!” křičel, když běhal po ulicích. „Okna byla zavřená! Dveře zamčené!”
Ale Boris se vypařil, jako by nikdy nebyl.
Tři dny nemohl Václav jíst. Seděl u okna a čekal. Třeba se vrátí?
Čtvrtý den zazvonil telefon. Žena řekla, že o kocourovi bude mluvit jenom osobně.
Za hodinu stála ve dveřích:
„Václave Procházko? Jmenuju se Libuše Horáková. Jdu kvůli letáku. Kvůli kocourovi.”
„Vy jste viděla Borise?” vzchopil se Václav.
„Můžu dál? Těžko se mi dlouho stojí.”
Václav pustil ženu do bytu. Posadila se do křesla, těžce si povzdechla.
„Mladý muži, popište mi prosím, jak váš kocour vypadal.”
Václav popsal Borise – šedý, se žlutýma očima, na obojku známka se jménem.
Libuše Horáková přikývla.
„A kdy k vám přišel?”
„Před dvěma měsíci. V dešti. Mokrej, hladovej.”
„Chápu,” žena se odmlčela. „Řekněte, změnil se váš život po jeho příchodu?”
„Změnil,” odpověděl upřímně Václav. „Velmi. Našel jsem práci, vyřešil jsem to s ženou. Jako by se všechno srovnalo.”
Libuše Horáková se smutně usmála.
„Víte, mladý muži. Boris byl můj kocour. Zemřel před půl rokem. Na stáří. Čtrnáct let mi dělal společnost.”
Václav ztuhl.
„Co to říkáte?”
„Vždycky byl zvláštní. Od mládí. Cítil lidi. Nejsem bláznivá, jestli si to myslíte. Jenom se občas stanou věci, které se nedají vysvětlit.”
„Ale jak, proč…”
„Boris zaživa často utíkal z domu. Nacházela jsem ho na nejneočekávanějších místech. Jako by věděl, kde je potřeba pomoc. Chodil k osamělým lidem, k nemocným. Pomáhal jim zvládnout trápení. A pak se vracel domů.”
Václav poslouchal, nevěřil vlastním uším.
„Po jeho smrti jsem často přemýšlela – proč nemohl zůstat? Tolik lidí ještě potřebuje pomoc.”
„A vy si myslíte, že to byl on, že to byl opravdu on?”
„A vy myslíte, že ne?” podívala se na něj pozorně. „Normální kocouři se tak nechovají. Normální kocouři nemizí ze zamčených bytů.”
Václav přistoupil k oknu.
„Co mám teď dělat?” zeptal se tiše.
„Žít,” odpověděla jednoduše. „Žít dobře. Boris tě naučil znovu věřit v sebe. To byl jeho dar.”
„A když zase spadnu? Začnu pít?”
„Nezačneš,” řekla žena. „Teď už víš, že dokážeš být jiný.”
Po odchodu Libuše Horákové seděl Václav dlouho u okna. Slunce zapadalo, barvilo nebe do temné červeně.
„Děkuju, kamaráde,” zašeptal do prázdna.
A najednou se mu zdálo, že lehký vánek pohnul záclonou. Jako by někdo neviditelný zamňoukal na odpověď.
Za týden Václav přijal nabídku na místo stavbyvedoucího. Za další měsíc se v autobuse seznámil s ženou, která vezla léčit toulavou kočku.
„Krásná,” řekl Václav a podíval se na tříbarevnou kočku.
„Ano, ale nemá domov,” smutně odpověděla žena. „Jmenuju se Jarmila, mimochodem.”
„Václav. A co kdybych se stal tím domovem já?”
„Vy?”
„No, pokud nebudete proti.”
Jarmila se zasmála.
„Nejsem proti. A jak ji pojmenujete?”
Václav se podíval do žlutých očí kočky.
„Borislava. Na památku jednoho dobrého kocoura.”
Někde vysoko na nebi šedý kocour jménem Boris spokojeně přede. Jeho práce byla hotová.
Václav znovu uvěřil v život. A v to, že zázraky se dějí těm, kdo jsou připraveni je přijmout.
A to je, myslím, to pravé kouzlo.
Řeknete – to se nestává? Možná. Ale přeju vám, abyste v těžkých chvílích potkali svého „Borise”.
