To je dítě Jaromíra…
Tahle neobyčejná příhoda se stala nedávno v Brně, v komfortním bytě v šestém patře osmipatrového paneláku. Žila tam pracující seniorka, osamělá paní jménem Milena Novotná.
Život Mileny plynul klidně, bez větších překvapení: důchod, práce, kamarádky, návštěvy u vnoučat v Praze a pravidelná pomoc stárnoucí mamince, která žila kousek opodál.
Ten den začal jako každý jiný.
Po ránu Milena volala mamince, ptala se, jak se jí daří.
Byla sobota, den volna. Milena pracovala na recepci soukromé polikliniky obden měla dvanáctihodinové služby, brala telefony a zapisovala klienty do systému.
Dneska ale zajít k mamince, uvařit jí oběd každodenní rutina. Pravda, už jí to trošku lezlo krkem a nejednou si povzdechla a protáčela u toho oči.
Čtyři bloky pěšky. Nic, co by nezvládla Uvařit taky ne. V lednici stejně zbyla mamince ještě polévka a bábovka od včera. Jenom těch pět pater bez výtahu No to je tedy radost.
A pak mamčiny stížnosti na bolesti a potíže vyjmenovávání všech nemocí, diagnóz a doporučení, která rozverně kombinovala s “cennými” radami z knížek nebo od sousedek. Mileniny rady byly pro matku málo platné, navzdory tomu, že Milena byla skoro celý život operační sestrou.
Co ty víš, jaký skalpel podat? máchla mamka rukou, když Milena něco navrhla.
No nic, den jako den.
A taky je třeba skočit do obchodu Po cestě k mámě to zařídí. Připravila pytel s odpadem, v předsíni ještě stála před zrcadlem a přimalovávala rty. Ve svých šedesáti vypadala obstojně pár vrásek, světlé kratší vlasy, výrazné náušnice. Maximálně trošku povadlé tváře.
Přemýšlela, co nesmí zapomenout koupit, když v tom někdo zazvonil.
Vchod byl vybaven elektromagnetickým zámkem, navíc domovním telefonem. Kdo to může být, takhle znenadání? Snad sousedka paní Jarmila. Občas ji zvala na kafíčko.
Milena ještě s rtěnkou v ruce šla ke dveřím a otevřela je.
Na prahu stála štíhlá světlovlasá dívka s copem, v pruhovaném tričku a dlouhé mikině, batoh křížem přes záda. Později se vybaví i detaily. Teď si Milena pamatuje hlavně to napjaté dívčí tváře a miminko v hnědé dece, které držela.
Oči dívky byly vystresované, dýchala těžce, rychle udělala krok dopředu a podala jí svazek v náručí.
Je to pro Vás!
Milena si dítě převzala automaticky stále držela rtěnku. Pocítila tíhu, sklonila hlavu Proboha, dítě!
Vzhlédla zpět u schodů už dívka sestupovala dolů.
Milena udělala krok za ní na chodbu, nechápala, proč jí dítě dává.
Je to dítě Jaromíra, musím studovat znělo ze schodů naléhavě, jak dívka spěchala dolů.
Dole bouchly domovní dveře.
A to bylo vše…
Milena chvíli stála, snad čekala, že se dívka vrátí. Pak vešla zpátky do předsíně, koukla na svůj pytel a pomyslela si: Nezapomenout vynést odpad, až půjdu k mámě.
A vedle teď stál i cizí igelit s neznámými věcmi. Všimla si ho až teď.
A pak přišlo vystřízlivění.
Proboha! To je To je živé dítě! Co to říkala? Dítě Jaromíra?
Opravdu řekla Jaromíra?
Milena, stále s miminkem v náručí, přešla do obýváku, usedla na gauč. Ano, určitě řekla Jaromíra…
Ale jakého Jaromíra? Měla jediného syna Davida. Ten žil se svojí rodinou v Praze, se dvěma dětmi, Mileninými vnoučaty. Manžel Mileny, Petr, zemřel před lety.
Nerozuměla ničemu. A v tom ji miminko ve vzpouze zábalilo ručkama. Milena je rychle položila na gauč, rozbalila dečku: béžový úpletový overálek, malinkaté dítě s dudlíkem ve tvaru žabičky. Nemohlo mu být víc než pár týdnů.
No no, maličké pohladila děťátko, které jen polknulo naprázdno a znovu usnulo.
Hádala, co je v cizím balíčku: dvě kojenecké lahvičky, plechovka kojenecké výživy, balení plen a oblečení.
Pořád nějak doufala, že se dívka vrátí a vše objasní. Nalíčila se, postávala u okna, čekala
Ale netrvalo dlouho a dítě začalo poplakávat. Milena stála zmateně nad malou. Rozbalit ji, nakrmit? Vůbec nemá oprávnění, napadlo ji. Ale když děvčátko nepřestávalo být neklidné, přece ho měla rozbalit. Pod overalem byla košilka a dupačky.
Byla to holčička.
A teď Mileně začal docházet rozsah zodpovědnosti. Jak to, že jí někdo zanechal dítě?
Jaromír Jaromír
A co když?
David v mládí rád pendloval a střídal děvčata. Kolikrát už s ním kvůli tomu vedla dlouhé debaty! Ale už roky byl vzorným manželem, vše se dávno změnilo. Poslední dobou se jim dokonce dařilo. Spláceli hypotéku, koupili si nové auto
Chuděrko, už se neboj. Hned ti vyměním plenku.
Ach jo! To snad ani není možné, že by vlastní matka nechala takhle dítě
Ruce už zapomněly, ale zvyk je zvyk rychle vyměnila plenu, oblékla a houpajíc malou, šla připravit kojeneckou výživu.
V tu chvíli zvonil telefon. Milena jej stiskla ramenem.
Proč to tak trvá? Irenka, maminka, byla přes telefon znepokojená.
Ještě jsem ve sklepě, mami. Co potřebuješ?
Měla bys mi koupit hrušky! Ne ty poslední, ty minule byly lepší.
A tak matka diktovala: Vybírej s tenkou špičkou a červeným bokem, hlavně měkké! Zbytek s vykládáním diagnóz odložila stranou, když slyšela dětské poplakávání z telefonu.
To je televize, mami, vymlouvala se Milena.
Tak vypni a běž. Rozebere se ti chleba!
Připravila tedy dětskou výživu a přemítala: Co teď?
Musí zavolat Davidovi. Teď je konec května V srpnu byl v Olomouci na služební cestě. Říkal si Jaromír? Je možné, že tak lhal?
Ale možná je to jen paranoia. Najednou jí bylo jasné, že musí zavolat na policii, ale bála se vinit syna. Dost možná je děvče mu podobné
A pokud ano To by byla pohroma.
Nakonec malou nakrmila a zavolala Davidovi, jeho mobil byl ale nedostupný. Zoufalství v ní rostlo.
Nechala to být. Možná se dívka přece jen vrátí. Určitě byla jen trochu zmatená, vypadala na studentku, ne na nějaký sociální případ. Navíc matce se svěřovat neměla. Při představě všech těch jejího bědování se jí zježily chlupy na zádech.
Zavolala vnuka Jakuba. Dozvěděla se, že David je někde na montáži plynu u polských hranic, kde není signál. Doma bude nejdřív pozítří, ale má se prý dobře.
Aspoň mi dáváte vědět, bručela Milena v telefonu.
Ale chápala to. David měl svoji rodinu, málo volného času, a proč by jí všechno oznamoval. Ale teď by tolik potřebovala s ním promluvit.
Zavolala snaše Martině, předala vzkaz: Prosím tě, ať večer David zavolá i mně, hodně na to čekám, Marti.
Snaše v telefonu zalhala, že si vyvrkla kotník, takže dnes k mamince nepřijde. Je prý navíc polévka a chleba dost.
Matka fňukala, kladla dotazy, vyhrožovala, že přijde pěšky (i když je páté patro bez výtahu), několikrát sama ještě volala.
A tak Milena v domácím oblečení seděla u miminka a v myšlenkách už procházela všechny scénáře.
Bezděčně začala vybírat jméno přemýšlela, jak by mohla holčička asi jmenovat. Proč? To taky nevěděla.
Ani večer neměla jasno, zda zavolat policii. Pořád ji brzdila představa, že holčička patří jejímu synovi. Nevzali ji na náruč třeba kvůli nějaké tragické životní situaci? Navíc nechtělo se jí do zdlouhavého vysvětlování policii, natož jezdit někam s kočárem a dítětem. Zároveň v mysli pořád vystupoval dívčin zoufalý pohled matky, která se rozhodla na pokraji bezvýchodnosti, a přece nějak doufá.
Ale rozhodla se poradit se s kamarádkou.
Libuško, co mám dělat? Donesli mi dítě!
Libuše, sestra z práce, zůstala v klidu. Analyticky navrhla: Jdu po šichtě rovnou k tobě. Vydrž, rozlousknem to.
Když přišla, pustila se do pátrání. Prošla sousedy s historkou o dopise pro Jaromíra. Po chvíli byla zpět, rozčilená.
Máme to! vítězoslavně špitla. V šestém patře žije Jaromír, všechny indicie sedí!
Určitě dívka spletla patro, zajásala Libuše. Jdeme za ním!
Milena šla, i když se jí nechtělo.
Otevřela kyprá babička a hned hnala: Jaroušku, zase za tebou někdo jde
V obýváku se objevil neoholený muž se zapadlou bradou.
Kdopak jste? Ohledně notebooku?
Notebooku? Ne, řešíme něco jiného. Vás se to týká, pane Novotný. Slečně bylo doručeno miminko s tím, že jste otcem.
Chvilku bylo ticho.
Dítě? To nebude moje, tvářil se zmateně Jaromír.
Ale jste tu jediný Jaromír, trvala na svém Libuše.
Nemám děti, kroutil hlavou.
Prosím, pane Novotný, upřímně nemohla to být omylem vaše…
Vážně ne, dámy. Nikdy jsem tu žádnou miminkovskou návštěvu neměl. Známka nikoho nepřinesla Jak se ta slečna jmenuje?
Neřekla.
Libuše i Milena pochopily, že šlo o omyl, a omluvily se.
Pokud můžu pomoci, dejte vědět, jsem ajťák, umím najít leccos, napsat inzerát, zkusit pátrat
Milena odmítla; neměla odvahu dítě vystavovat veřejné pozornosti.
Snažila se dovolat Davidovi marně, pořád byl mimo dosah.
Martina, snacha, později volala: měla hodně zařizování, děti, plavání, fotbal, a David na ni volal střídavě.
Když konečně zavolá David, jeho reakce je šokovaná:
Proboha, mami, já žádné dítě nezařizuju, a Jaromír nejsem! Zavolej polici, radši hned.
Milena ustoupila. Holčička byla k zulíbání, rostla jí čím dál víc k srdci, ale věděla, že nemá právo ji dlouho zadržovat.
Večer už byla rozhodnutá, že druhý den zavolá na policii.
Ale tu noc byla neklidná, spala napůl s děckem, každé škytnutí ji budilo.
Ráno ji zaskočil nečekaný návštěvník.
Na prahu stála zoufalá, rozcuchaná dívka, téměř v pyžamu, tváře mokré od slz.
Kde je? Víte kde je? zadrhávala se dívka.
Milena ji pozvala dovnitř a beze slov ukázala na dítě v postýlce.
Jakmile ji dívka spatřila, klesla na kolena a propukla v usedavý pláč.
Milena ji posadila na kuchyňskou židli, dala jí vodu a kousek čokolády.
Jezte, slečno, upadnete tu mi ještě…
Dívka se jmenovala Šárka, holčičku pojmenovala Sisi.
Banální příběh mladá láska, přísliby sňatku z brněnského gymnazisty Jaromíra. S rodiči nevycházela, matka jí zemřela, otec měl novou rodinu. Po rozchodu a těhotenství už neměla kam jít. Na syna Jaromíra ztratila kontakt, když přešel na vysokou do Ostravy, telefon si vyměnil, sousedi mlčeli.
Zbyla jí jen tetička, která nemohla moc pomáhat, protože měla malý důchod. Šárka se přesto snažila studovat, snila o zdravotnické práci.
Nakonec porodila v Brně, domů už jet nemohla, v útulku nechtěla, chytla se u bývalé spolužačky na týden. Ale osud je umíněný: jednou ji vyhnala, podpora došla, zkoušky se nedařily absolvovat, do toho fotka Jaromíra s novou, hezčí holkou
Vzpomněla si na jeho kdysi slibovanou pomoc matky. Vypravila se k bytu, zaměnila však patero a adresu a dítě dala omylem Mileně.
Po nočním studiu napsala Jaromírovi na internetu, dočkala se odpovědi, že o žádném dítěti Jaromír neví v šoku potom běžela znova a našla Milenin byt místo Jaromírova.
Omlouvám se, paní, máte se mnou starosti, brečela Šárka, utírala oči. Už na to nikdy nesahnu. Se Sisi půjdu zpátky do koleje. Třeba mi teta promine, že přijedu prominete vy mě?
Zůstaňte u mě chvíli, Šárko. Pracovat půjdu až zítra, aspoň měsíc se tu zabydlete a doděláte zkoušky. Tady se Sisi potřebujete jen klid a čas.
Šárka byla vyčerpaná, usnula v křesle vedle postele miminka.
Když Libuše zavolala, že už ví, komu Sisi patří, Milena s úlevou řekla: Jak je dobře, že jsem nevolala policii
**
Mléko vydrželo, Sisi prospívala. Šárka složila všechny zkoušky. Chodila teď místo Mileny k její mamince páté patro pěšky a světe, div se, všechny mladé rady od studentky maminka poslouchala.
Navíc Milena jí našla šichty na pohotovosti, Šárka se rychle zaučovala.
Soused Jaromír poznal, že potřebuje jeho babička léčbu, a Šárka se mu o babičku starala.
Na podzim se Šárka nastěhovala na patro vedle. S Sisi začaly psát nový životní scénář, opravdově a s láskou.
A co je z toho ponaučení? Rodinná pouta a lidská laskavost často překonají i ty největší omyly a krušné chvíle. Někdy stačí neodsuzovat, pomoci a nové začátky mohou vykvést i tam, kde se zdá, že už nic dobrého vyrůst nemůže.
