To je dítě od Tomáše
Tento příběh se odehrál nedávno v Brně, v opraveném bytě ve čtvrtém patře devítipatrového paneláku. Bydlela tam mladá pracující důchodkyně, osamělá žena jménem Marie Novotná.
Život Marie vůbec nenabízel žádné extra překvapení nebo vzrušení. Všechno šlo ve standardním rytmu: důchod, brigáda, kamarádky, návštěva vnoučat a pravidelné procházky k její staré mamince, která bydlela sama.
I ten den byl prostě jako každý druhý.
Ráno Marie zavolala mamince, aby se zeptala, jak jí je.
Ano, prostě běžná sobota. V důchodu pracovala na zkrácený úvazek občas zaskočila na recepci v soukromé poliklinice. Zvedala telefony a zapisovala si poznámky.
A dnes? Dnes samozřejmě vařit a dojít k mamince každodenní rutina. Aby byla upřímná, už jí to lezlo krkem, pokaždé si povzdychla a protočila oči.
Dojít to byly jen dva dvory. Žádný Mount Everest… A vařit? Vždyť v lednici máma stejně měla ještě včerejší bramboračku a zbytek makovce. Horší to byl s pátým patrem bez výtahu, to proti sobě už šla s očima v sloup.
No a taky ty nekonečné stížnosti její mámy na všechno možné bolení. Poslouchat její sáhodlouhé referáty o stupních a fázích bolesti různých částí těla bylo něco mezi státnicí a melancholií. Jakékoli rady doktory tedy nedávala, protože ty už mamka dávno předefinovala podle zkušeností sousedek a televizní odbornice Kateřiny Cajthamlové. Dcerušské rady ignorovala s tím, že co ona by mohla vědět, když byla dětskou sestrou skoro čtyřicet let.
Co ty víš, maximálně jsi podávala skalpel
Ale budiž! Prostě den jako každý druhý.
A ještě do obchodu by měla… Po cestě k mamince určitě zaskočí. Položila igelitový pytlík s odpadem v předsíni a šla k zrcadlu, aby se trošku upravila. Na šedesátku vypadala dost dobře jen pár vrásek kolem očí, krátký šedý sestřih a velké náušnice. Jen ty tváře už nebyly úplně napnuté.
Musím vzít mamce žitný chleba a máslo, uvažovala při kontuře rtů, když u dveří zazvonil zvonek.
Barák měl domovní telefon, tak kdo by zvonil? Sousedka paní Švecová? Občas ji zvala na čaj.
Marie, ještě s rtěnkou v ruce, šla k dveřím a otevřela.
Přede dveřmi stála dívka s culíkem, v pruhovaném tričku, dlouhém svetru a džínách, batoh na zádech. To všechno si Marie do detailu vzpomněla až později, teď hlavně zaregistrovala obličej dívky a miminko v hnědé dece.
Oči napjaté, tváře stlačené, dívka udělala krok k ní a vrazila jí to děcko do rukou:
To je pro vás!
Marie automaticky vzala dítě, rtěnku stále mezi prsty. Ucítila tíhu, podívala se dolů… Proboha, to je ale dítě!
A když zvedla oči, dívka už scházela dolů.
To je dítě od Tomáše, já musím do školy ozvalo se mezi kroky.
Dveře o patro níž bouchnuly.
A bylo ticho…
Marie ještě chvíli postávala na chodbě, doufala, že se dívka vrátí. Pak vešla do bytu, mrkla na pytel s odpadem a napadlo ji: Hlavně nezapomenout ty odpadky, až půjdu k mamince.
A vedle odpadu stál i cizí igelit. Ani si nevšimla, kdy ho dívka postavila.
Až pak! Najednou to dopadlo… To je přece živé dítě! A říkala Tomáše?
Ona byla jediná, kdo bydlí sám, s jediným synem, Davidem. Dva vnuci, David žije v Ostravě, Marie v Brně. Manžel před pěti lety umřel, jmenoval se Petr.
Vůbec nic nechápala A na rukou jí začal miminko vrtět. Rychle jej položila na gauč a rozbalila deku: béžový úpletový obleček, pidimimino s dudlíkem ve tvaru žáby. Tak měsíc, maximálně.
No tak, maličká! pohladila dítě a ono zase usnulo.
Marie vyhodnotila, že odpovědi určitě budou v tom pytli. Jenže tam byly jen dvě lahvičky, krabice mléčné směsi, balík plenek a dětské oblečky.
Stále ještě čekala na zvonek. Teď se ozve, dívka se omluví den půjde dál, odpadky, obchod, máma…
Ještě doťukala make-up, nakukovala z okna.
Kde je? A co je tohle za situaci?
Dítě po chvíli zaplakalo. Marie stála nad ním, jako bych měla v rukou cizí granát. Měla ho přebalit? Krmit? Vždyť to není její… Nemá na něj právo! Ale stejně…, stáhla mu obleček. Pod tím byly dupačky, košilky…
Holčička.
Až teď ji přepadla odpovědnost. Došlo jí: byla jí podstrčená holčička!
Tomáš… Tomáš…
Co když?! Její syn byl slušný bouřlivák a ona ho nejednou plísnila za střídání děvčat. Občas některou i přivedl domů. Ale to bylo dávno před svatbou. Teď žil spokojeně v Ostravě, trochu unavený z podnikání a dětí, ale rozjel business, splatili hypotéku, pořídili nový vůz
No, neboj, kotě. Neplač, vyměníme plínu.
Panebože, co když to děcko je fakt jeho? Že by si tak něco zavařil? Nebo mu prostě připadá jako dospělý muž, ale vlastně kdo ví?
Nakapala na zápěstí horké, přelila vodu na lahev. Levá ruka ji už bolela, dávno si odvykla držet mimina.
No co teď? Má volat 112? Jenže co když opravdu je tatínek její David? Ta holčička vypadá dost jako její vnučka Klárka.
A co když jo? Skandál, manželka by ho uškrtila. A co děti?
Tak tu máš, maličká. Paráda.
Holčička sála láhev, spokojeně pomrkávajíc. Marie úplně změkla, byl to pohled pro bohy. Zjevně jí chyběla vnoučata.
Když dítě usnulo, složila ji opatrně na gauč a zavolala synovi. Ale měla jen hlasovou schránku.
Sakra…
Přijala rozhodnutí zatím nejednat. Nechtěla synovi podrazit nohy. Pořád doufala, že dívka dostane rozum a vrátí se. Nepůsobila jako problémová, spíš obyčejná studentka.
Ale volat vlastní mamince o tom? To by znamenalo půlhodinovou přednášku o tom, jak zdegenerovalo mladé pokolení, a především zbytečné drama.
Zavolala nejstaršímu vnukovi Martinovi, a zjistila, že tatínek je pracovní cestě někde za Moravou a večer stejně volá jen manželce. Ale prý je v pohodě.
No to je výborný, dík, že mě nikdo neinformuje! zabručela Marie.
Chápala, že info o trasách už jí syn jako dospělý nehlásí, ale teď by každá informace přišla vhod.
Nazvala proto snachu Kateřinu a poprosila, ať vzkáže, aby se večer David ozval.
Něco se děje? zajímala se Kateřina.
Ne, jen ať zavolá. Prosím tě, Kačí.
Kateřina souhlasila.
Mami, já vymknula nohu, dneska nepřijdu, zalhala vzápětí přes mobil matce, Ale boršč máš a chleba taky. Všechno je.
Maminka bědovala, kladla otázky, vyhrožovala návštěvou (no jo, pět pater bez výtahu!), několikrát volala zpět.
Marie konečně vypnula bílé kalhoty, oblékla domácí šaty, sedla si k dítěti a zamyslela se znovu.
Racionálně vzato byla úplně mimo, že si to dítě vůbec vzala. Ale stane se, někdo přece i nechává dítě v košíku za dveřmi.
Proč ale nezavolala policii?
Za prvé, strach o syna, i když se jmenoval David, ne Tomáš. Co když fakt zaskóroval a pro klid uvedl jiné jméno. Za druhé, nechtělo se jí teď courat na služebnu a vysvětlovat něco, co neví. A za třetí, něco ji nutilo myslet na tu dívku. Ten zvláštní pohled rozhodnutý, zoufalý, zarputilý.
Ale poradit se musela. A s kým jiným než s nejlepší kamarádkou?
Pájo, teď se posadíš. Dali mi dítě!
Pavlína neomdlela, začala analyzovat jako detektiv, slíbila, že po pracovní době přijde.
Klid, Maruško, všechno zjistíme! Hlavně nezpanikařit!
Nemám volat policii?
Počkej. Najdeme toho Tomáše.
Ježiši, jakého Tomáše?
No otce! U vás v baráku není Tomáš?
Já vím asi houby, máme devítipatrový dům, padesát bytů, a dívka určitě mohla poplést číslo.
Jako možnost. Ale klidně to může být i tvůj David. Zkus mu znovu napsat.
Celý den uplynul v péči o holčičku. Marie lovila v Googlu harmonogram krmení, až z toho začala aplikovat všechny příručky. Masírovala, umyla, přebalila, zazpívala ukolébavku.
A noha? Zítra opravdu nepřijdeš? zněl mobil její matky.
Marie věřila, že zítra už bude jasno, a opatrně slibovala návštěvu.
Pavlína dorazila večer, prohlédla věci holčičky a vyrazila pátrat po sousedech. O dítěti nic neříkala, blefovala o dopisu pro Tomáše
Mám to! zvolala vesele mezi dveřmi.
Tiše, spí!
Ale, mimina spí hluboce, koukni si. No, teda ahoj, malá! Ale holčička se vzbudila a brečela. Našla jsem! tentokrát šeptla Pavlína.
Ukázalo se, že na šestém patře na pravé straně bydlí Tomáš, možný kandidát na otce.
Jistě to dívka spletla, šeptala Pavlína nadšeně, Jdeme na to!
Kam?
No za Tomášem.
A když nebude chtít?
Přimáčknem ho!
Pajo, budeš za bláznivé. On nás odpálkuje a bude si myslet, že jsme cáklé.
Chceš znát pravdu, nebo…?
Chtěla.
Holčičku uspaly, opatrně vyšly nahoru, zazvonily.
Kdo? ozval se starý hlas.
Hledáme Tomáše, ohlásila Pavlína.
Otevřela stará paní, zamračená, a šla zavolat Tomášu!
Z pokoje vylezl menší, zarostlý pán, evidentně zmatený.
Dobrý den, kvůli tabletu? vyhrkl.
Tabletu? Ne, my kvůli dítěti.
Dítěti? vypoulil oči, Ale… já žádný nemám.
Ale máte tu být jediný Tomáš, že?
Nemám děti, nevím, o čem je řeč.
Pavlína přitlačila: To se uvidí. Donesli jí dítě, popletli číslo…
Pardon, Pajo, vstoupila Marie mezi ně, já to vysvětlím. Dneska mi nějaká dívka dala dítě, řekla, že je Tomášovo, a zdrhla. Asi popletla číslo. Žádného Tomáše u mě doma nemám, chápete?
A já s tím co? ťukal si Tomáš na čelo.
Odmítáte dítě? naštvala se Pavlína.
Jaké dítě? Co to je za historku?
Pojďte následujte… uvidíte, vyzvala ho Pavlína.
A fakt jste neměl žádný románek loni v létě? přihodila Marie.
Románek? Nanejvýš online! Fakt ne, asi si mě s někým pletete. Jak ta dívka vypadala?
Neptej se, neřekla jméno, smutnila Marie, promiňte, asi jsme se spletly.
Marie Pavlínu táhla domů.
Počkejte, nabídl Tomáš rychle, jsem ajťák a bloger, můžeme to medializovat, najít matku nebo… otce.
Radši ne, díky, odmítala Marie, pořád měla podezření na syna a stejně by zákon porušila.
Vaše věc, povzdechl Tomáš, kdyžtak sem přijďte, dělám z domu.
Vidíš, dnešní mládež! kroutila hlavou Pavlína, Z domova, ajťáci.
Lže?
Ne, je vidět, že žádný lamač srdcí…
David pořád nereagoval, tak zavolala snacha:
Ježiši, mami, promiň. Byla jsem vyřízená. Klárka měla bazén, Martin s fotbalem, Láva (tak Davida doma oslovovali) se ozval až teď…
Kdyby jen tušila, co za den má zároveň Marie!
Tak zítra zavolám policii!
Ale jakmile si lehla… Zase si vybavila oči té studentky. Co asi čeká tu holčičku, pokud zavolá?
Noc byla strašná. S každým zašustěním miminka vstávala, tahala mlíko, krmila, chovala…
Probouzel ji ranní telefon od maminky.
Co noha? Přijdeš?
Pokoukla z okna, pak na dítě: Přijdu.
No dobře, vezmi hrušky, ale žádné šunty, ty tenké s červeným bokem!
Venku je dětem třeba čerstvého vzduchu, pomyslela si Marie. Vyrobila ze šátku improvizovanou klokanku, holčičku hezky oblékla samé slušné české oblečky, skoro nové a vyrazily do obchodu.
A bylo štěstí s dítětem nebyla najednou sama. Ale pak… páté patro…
Co to je? maminka kulila oči.
Co, kdo… Drž ty tašky, strčila jí nákup a uložila holčičku na gauč.
Kde jsi to vzala?
Semesová z vedlejšího baráku mě poprosila pohlídat vnučku. Je u kadeřnice, bude tu jen na hodinu.
A noha?
Už dobrá.
A obě se kochaly. Žádné litanie o zdravotním stavu, ale obdiv k dítěti.
No podívej, jak chytá za prst! A jak se jmenuje?
Neptej se, jen na hodinu a nezeptala jsem se.
Takhle si půjčovat dítě beze jména! Tsss…
A Marie po cestě domů už přemýšlela, jak by se malé mohla říkat. Proč? Ani sama nevěděla, ale chtěla uhodnout, co jí dala do vínku vlastní matka.
Doma hned zpráva! Už je syn na síti.
S holčičkou v náručí vytáčela Davida.
Co prosím? Mami, ty to přeháníš, jsem ženatý muž! zíral po jejím rozhozeném líčení.
Ale opravdu ji přinesli mně! Co když je to tvoje?
Mami, jsem prostě David! To je nějaká mýlka. Zavolej policii. Nebo fakt budu já!
Počkej, ona zase brečí, musím jí dát mlíko. Už to zařídím…
Zvedni telefon a volej! Už se o tebe bojím
Ale prosím tě! Jen si domýšlím, že je tak krásná…
Nejvyšší čas, abys měla na bytě radši Pavlova syna, aspoň bys byla pod dohledem…
Blbost! Hned to vyřídím. Pavlína je tu na pomoc.
Jenomže Marie se nikam nehrnula. Holčička měla hlad, plínka už taky škodolibě smrděla. Tolik práce! Ještě to vyřeší a pak to někam oznámí, třeba Pavlíně.
Ach jo! Kam jí takovou krásku jen dají? Někam do děcáku? V infekčním oddělení? Ze své praxe znala nemocnice, přemýšlela, v které by to bylo pro malou aspoň trochu únosné.
Ale Zítra má službu, a co je horší, je to trestňák krýt dítě.
David má pravdu.
Vzdychla a pustila se do péče. Byla utahaná, ale zároveň šťastná tolik živých dnů najednou!
Uspaly se s holčičkou téměř ve stejném momentě. Malá na velkém polštáři, přitisknutá k její ruce.
Probudil je urputný zvonek.
Marie opatrně vyprostila ruku zpod dítěte, koukla do kukátka a zkameněla. Otevřela.
Kde je? Kam jste ji dala? Proč jste to hned neřekla?!
Na prahu stála ta samá zmatená dívka. Během, v tričku a kraťasech, rozcuchaná a zmatená, vyděšeně mžourala do dveří.
Co jsem měla říct? nechápala Marie.
Že to nejste vy. vyhrkla dívka.
Asi proto, že to jsem já. A ještě jste zdrhla jak střela.
Ale víte, kde je, že? Že jo? Víte?
Oči dívky škemraly: Vy musíte vědět! Prosím, víte!
Marie couvla Pojďte dál.
Holt nervózní studentka vešla v naději, že dostane alespoň adresu malé, a utíkala by dál po stopě. Uviděla dítě a… najednou sedla na koberec a rozplakala se. Marie ji musela zvednout, napojit vodou, pak čajem.
Jez, nebo tu omdlíš, řekla jí s mateřským důrazem.
Skrz vzlyky se Marie dozvěděla, že o dítěti ještě nikomu nenahlašovala.
Myslela jsem, že mě zbaví matky. Děkuju já spletla jsem
Po uklidnění vypravovala, že je studentka zdravotnické školy (kde kdysi studovala i Marie tehdy ještě ošetřovatelka). Pochází z malé vesnice na Vysočině.
Loni v létě se zamilovala do brněnského studenta Tomáše. Byla u něj jeden jediný večer, v bytě s číslem 21 na stejném sídlišti. Nejdřív Tomáš chtěl dítě, slíbil, že jeho maminka jí pomůže.
Ale pak po Vánocích prostě zmizel. Mobil asi změnil číslo.
Věděla, že studuje na univerzitě, hledala ho, psala mu, někdy krátce odpovídal, pak se odmlčel. Doma na venkově otec vyváděl, matka nevlastní nemohla pomoct. Teta z matčiny strany sem tam poslala tisícovku studovala, chtěla být sestřička.
Dceru rodila už v Brně. Na koleje ji s dítětem nevzali, dva týdny pobyla u kamarádky, chtěla složit zkoušky.
Jenže vesmír zavelel: kamarádka požádala, ať odejde, peníze došly, dítě muselo zůstat s ní a na facebooku se navíc začala vynořovat Tomášova nová holka. Sáhla po jeho mamince (vlastně nepravé) jako po poslední naději. Odtud až na schody k Marii.
Do večera se učila na dálku a psala Tomášovi. Zjistila ale, že jeho maminka nikdy žádné dítě neviděla. Najednou jí došlo, že předala dcerku prostě cizí Marii. První, co našla ve správném domě s dvacátouprvní bytem.
Viděla jsem fotky jeho mámy vypadala skoro jako vy! Stejný sestřih, i No co jsem to provedla! schovávala tvář do dlaní.
U nás se říká: Člověk stvoří mistrovské dílo a sám se za něj stydí. Pořád jsem přemýšlela, jak mohla matka opustit takový poklad Je dobře, že ses vrátila! Půjdeš mu dcerku předat?
Ne, kroutila dívka hlavou, ten den jsem málem zbláznila. Spala jsem s dlaní v prázdné postýlce, prsa mě bolela, už nikdy víc. Zatím půjdu zpátky na koleje. Nebo ke své tetě. Vy jste určitě trpěla!
No jasně, hned jsem myšlenky měla všelijak Musíme se s Pavlínou omluvit sousedovi Tomášovi. Jé Marie se chytila za hlavu. To je ostuda!
Vyprávěla dívce podrobnosti návštěvy u souseda, až se i ona rozesmála.
To jsme si naběhly! Já mu raději osobně dojdu říct, že je vše v pořádku.
Je dneska, Terezo, rozhodně nechoď máš oči nateklé jak Labe po dešti. Klidně tu zůstaň. Žiju sama, syn navrhuje podnájemníky To zvládnem.
Vám? Ale nemám peníze na nájem. Už to přežiju i na chodbě, když bude potřeba.
Ne, já trvám na tom. Aspoň ten měsíc. Kdy máš zkoušku?
Pozítří
Tak dobrá, pusťme se do toho.
Terka usedla do ušáku, na klíně malou Elenku. Marie mezitím připravila deku, ložní prádlo, popisovala režim.
Zítra mám práci, ty zůstaň s Elenkou a uč se. Najdeš kdeco v lednici, koupila jsem čerstvou směs. A vlastně, kojíš, tak aspoň se ušetří směs
Když už holky obě spaly, špitla do telefonu Pavlíně:
Ne, není Davidova. Volal! Ani sousedova Poslechni… ona. Spí. Ano vrátila se. Vyhodit ji? Ne, kdepak! Jsem ráda, že jsem tu policii nezavolala
***
Mlíko Tereze nezmizelo. Zkoušky zvládla na jedničku a dvojku. Teď už chodila místo Marie k její mamince pátý patro nahoru jak srna.
A světe div se! maminka poslouchala Terčiny rady bez dlouhých hádek.
Má přece nejnovější informace! Moudrá holka.
Po zkouškách měla Terka brigádu na lince 155, co jí Marie sehnala. Bavilo ji to, radila se s Marií o nemocích a byla nadšená.
Souseda Tomáše napadlo, že babička potřebuje vypíchnout léčebné procedury a ošetřovala ji právě Terka.
No a na podzim Terka sebrala věci i Elenku a posunula se o dvě patra nahoru, aby léčila babičku Tomáše a taky vlastní zklamání z lásek. A začala psát nový scénář života tentokrát už s klidnou hlavou.
