Nečekal jsem to od manžela
Lucie, s tímhle už musíme něco dělat povzdechla si Alena do telefonu.
Co se děje? zeptala se trochu ustaraně mladší sestra.
Hovor starší sestry ji už napjal.
Obvykle si vyměňovaly jen krátké zprávy přes WhatsApp, jenže tentokrát Alena trvala na hovoru.
Mamka už nemůže bydlet sama.
Kdybys s ní mluvila častěji, věděla bys to, řekla Alena lehce vyčítavě.
Ale no tak! Nezačínej zase. Řekni mi rovnou, co se děje. Co nevím?
Alena si znovu povzdechla rozčilovat se byla povaha mladší, která už několik let dávala okatě najevo svoji nezávislost a každou výčitku brala jako útok.
Připomínám, že mamce už je třiasedmdesát. Má stále rozhozený tlak, je slabá.
Jídlo si sotva sama připraví a pořádek doma udržuje jen z posledních sil, řekla klidně starší sestra. O tom, že si ani vždy nedojde sama pro chleba do sámošky, ani nemluvím.
Naštěstí sousedka, paní Nováková, jí sem tam něco přinese.
Chceš tím říct, že máma hladoví? zbystřila Lucie.
To určitě ne! Jezdím k ní každé dva týdny, dovezu jí všechno, co potřebuje. Já mluvím o tom, že bez pomoci už být nemůže.
Co když upadne a něco si zlomí? Při její váze bude péče o ni hodně náročná.
Sestry zmlkly.
Marie Novotná byla vždycky trošku silnější, s přibývajícím věkem přibrala ještě víc.
Ačkoli jí zdravotní problémy trápily, jídla se nikdy nevzdala a okamžitě se urazila, pokud jí někdo z dcer jen naznačil slovo dieta.
A navíc je strašně smutná, když jsem pryč, skoro pláče.
Stěžuje si, že ji všichni opustili pokračovala Alena. Tohle se nedá vydržet.
Tak co navrhuješ? Nerozumím ti.
Alena na chvíli zmlkla mluvit s Lucií bylo rok od roku těžší.
Navrhuju, abys k mamce šla bydlet.
Bezva! A proč tam nemůžeš jít ty?
Hádej! Máš Tomáška, zlatého manžela, a “malinkého” nevlastního syna, vždyť mu je už pětadvacet, nemám pravdu?
Ale Lucie
Protože vždycky všechno rozhoduješ za všechny sama! A je ti fuk, co chci já! skoro křičela Lucie.
Alena už pocítila hněv:
A když mamka běhala mezi nemocným tátou a námi s Monikou? Jezdila z vesnice s nákupem, hlídala Moniku, abys ty milovaná dceruška! mohla pracovat nebo si oddechnout! Tehdy jsi neměla problém!
Chvíli bylo ticho. Alena měla pravdu. Tak to přesně bylo, když brzy po svatbě skončilo Lucčinino manželství s Moničiným otcem a tchyně kdysi velmi milá velkoryse dovolila zůstat bývalé snaše a vnučce v jednopokojovém bytě až do Moničiny plnoletosti.
Sama paní Blatná vnučku příliš nemusela a syn posílal směšné alimenty. Lucie si musela poradit, jak uměla, aby uživila sebe i dceru.
Pomoc rodičů tehdy byla k nezaplacení, ale co budou jí tím vyčítat celý život?
Bývalá tchyně mlčela, nevyhazovala je, dokud Monika nestudovala na gymplu v krajském městě, už chodila se svým klukem a Lucie se rozhodla pro změnu odešla pracovat do Prahy.
Už několik let žila v podnájmu na okraji Prahy, brala různé práce po čtyřicítce už není snadné najít dobrou pozici!
Ale byla celkem spokojená a rozhodně se do vesnice vracet nechtěla.
Co ty víš, jaké to je vychovávat dítě sama! odsekla štiplavě Lucie, vědoma si, že útočí pod pás. Zkus si to a pak mě poučuj!
Teď zase mlčela dlouho Alena.
Její život se zdál být v pohodě. Po vysoké zůstala v krajském městě, dělala účetní, chtěla se výhodně vdát.
Jenže všichni nápadníci byli buď alkoholici, mamáni nebo povaleči.
Až v devětatřiceti potkala Tomáše o tři roky staršího, vdovce s desetiletým Honzou.
Pracoval jako elektrikář u místního družstva, jinak opravoval všechno možné spoluobčanům.
Nepil, byl málomluvný (až až), pedant a puntičkář.
Zamilovala se do něj strašně. Všechny roky společného manželství (vzali se rok po seznámení) mu vycházela vstříc, jak uměla.
Nakonec si získala i Honzu, a byla pro oba opravdovou oporou.
Sama dítě mít nemohla, a tak jí Tomáš i Honza nahradili celý svět.
O to víc se bála, že o to přijde.
Chtěla jsem mamku vzít k nám, řekla po chvíli chraplavým hlasem Alena do telefonu, ale ona o tom nechce ani slyšet.
Počkej, a ten tvůj skvělý Tomáš by dovolil tchyni u vás ve dvoupokojáku? uchechtla se Lucie. Nebo jsi, jak je u tebe zvykem, byla připravená, že mamka stejně odmítne?
Lucie! Prosím už vážně. Teď není čas na vtípky.
Tak už jsme si vše řekly, zabrblala Lucie a hovor ukončila.
Fakt jsme si vše řekly.
Alena pevně sevřela telefon a zírala před sebe. Nejlepší by bylo, kdyby se Lucie přestěhovala k matce.
Ona sama by jezdila, pomáhala s penězi i nákupy. A mladší by si mohla najít práci na dálku.
V té malé vesnici na Vysočině nebyl ani problém s internetem.
Jenže Lucie očividně o žádné usnadnění života Aleny nestála. Jako v dětství rozmazlená a zvyklá, že všechno rozkazovat už jí nikdo nemůže.
Mluvila jsem s mamkou. Ta říká, že je v pohodě, nikoho k sobě nepotřebuje.
Přestaň dělat divadlo! dorazila druhý den suchá zpráva od Lucie.
Alena už ani neodepsala.
Co by dokazovala? Lucie napíše mamce jednou za měsíc, maximálně si zavolají.
Mamka si jí nestěžuje, je ráda, že Anička nezapomíná. Nechce ji rozesmutnit, radši nic neříká. Kdežto Alena poslouchá matčiny stesky každé pondělí. Pak nespí.
Dokonce i Tomáš, většinou netečný ke změnám nálady, už se zeptal, jestli se něco neděje.
Nechtěla mu nic říkat, proč ho zatěžovat. Ale co dál dělat, to už Alena opravdu nevěděla.
Pečovatelka? To by spolklo všechny úspory.
Tak dost! položil Tomáš rázně hrníček s čajem na stůl. Třetí měsíc nejsi ve své kůži. Co je? No?
Alena se rozbrečela, ale rychle se vzpamatovala a snažila se říct jen to podstatné.
Proč jsi mi neřekla, že je to s paní Novotnou tak zlé? podíval se Tomáš přímo na ni.
Nechtěla jsem tě tím zatěžovat zamumlala a uhnula pohledem.
Možná neměla manželovi nic říkat. Proč by ho to mělo zajímat? Ještě aby měl problémy s manželkou…
Rozumím, Tomáš vstal od stolu. Díky za večeři. Jdu spát.
Na zprávy v televizi se ten večer ani nepodíval. Co teď bude?
Alena se tu noc převalovala, nemohla usnout a ráno zaspala.
Do práce v sobotu nemusela, ale Tomášovi vždy servírovala snídani přesně. Zase chyba!
Jenže manžel v kuchyni klidně pil čaj a něco četl v mobilu.
Už jsi vzhůru? otočil se. Tvrdý výraz, ale hlas klidný.
Ano, Tomáši! Já hned začnu s vařením! rozpačitě řekla Alena.
Sedni si, musíme si promluvit.
Opatrně si sedla na stoličku a čekala.
Přemýšlel jsem o tom. Mamince je potřeba pomoct. Starého člověka přece nenecháme na holičkách.
Moje matka se toho bohužel nedožila Přestěhujeme se k paní Novotné.
Už jsem se díval, zjistil jsem, že můžu pracovat u místního zemědělce a ty si tam také něco najdeš.
Málem upadla ze stoličky.
Tomáši Ty jsi si jistý?
Naprosto. Nebo si myslíš, že jsem zapomněl, jak se paní Novotná o Honzu starala o prázdninách a mě rozmazlovala? Mám dobrou paměť. A navíc jsem už dlouho do vesnice chtěl.
Když bude tvoje maminka souhlasit
Alena na něj koukala s otevřenou pusou. To od Tomáše nečekala. Nezdálo se jí to?
A co Honza? zeptala se.
Co Honza? usmál se Tomáš. Dospělej chlap, vystudovaný, má práci. Ten nám poděkuje, když mu necháme byt.
Tomáši! Chvíli mu visela kolem krku, zapomněla, že Tomáš na taková vyznání není.
Ale neodtáhl ji, jen ji pohladil po ramenou:
Všechno bude dobré.
Doufala jsem v to z celého srdceMamka seděla u zapnutého rádia, když Alena dorazila s Tomášem ten nedělní podvečer. Po nekonečných letech otálení a vyčerpávajících pochybnostech měla najednou jasno, co chce říct a překvapivě klid.
Mami, potřebuji ti něco navrhnout, začala trochu rozechvěle.
Marie zvedla oči a v koutcích se jí roztáhl úsměv: Alenu poznala, jakmile brankou cvakly panty, a Tomáš se skláněl, aby neudeřil hlavou do zárubně, přesně jako v dávných časech.
Když se Alena nadechla, Tomáš ji chytl za ruku. Vzal slovo za ni.
Chtěli bychom se k tobě přistěhovat, řekl prostě. Naposledy jsme tu byli jako hosti, teď ale nabízíme pomoc. Můžeme ještě, paní Novotná?
Marie se nejdřív tvářila rozpačitě, ale pak, jako by z ní spadl těžký kabát samoty, se úplně narovnala. Ticho rozčeřilo tikání hodin a venku dokvétaly první narcisy.
Pak si obě dcery připomněla, jaká kdysi bývala odvaha jejich mámy přijmout pomoc i těžké časy: když v zimě nosila uhlí do sklepa za tmy, když se smála i přes slzy, a dokázala rodinu držet pohromadě. Teď byla řada na nich.
Mně je tu dobře, šeptla Marie, ale kdyby váš smích v tom domě zas zazněl a kdybych ráno cítila vůni čerstvé kávy tak bych byla úplně šťastná.
Tomáš přikývl. A když si Alena přisedla vedle mamky na gauč, její ruka spočinula v dlaních rodičů i muže najednou stará rodinná fotografie srdcí, která nikdy nezmizí ze vzpomínek.
Za oknem potemnělou půdu zalil zlatavý klín světla. A právě v tu chvíli Lucie napsala: “Mami, moc na tebe myslím. Přijedu příští víkend, Monika se těší taky.”
Alena se pousmála. V domě bylo najednou plno plánů, naděje i příslibu, že některé rozbité části mohou růst zas.
Všechny cesty domů nejsou jednoduché ale některé končí šťastným návratem přesně tam, kde jsou nejvíc potřeba.
