Stává se v životě všelicos
V naší dětské poliklinice pracoval kardiolog Eduard Zeman (jména a příjmení upravena dle českých zvyků). Stejně jako většina z nás vyrážel v létě na měsíc či dva jako lékař do pionýrského tábora měl na starosti jídelnu, vážil děti, kontroloval noční stolky, mazal odřeniny jódem… pokud nebylo nic vážnějšího, ťuk, ťuk, ťuk.
Tenkrát mu bylo kolem 3940 let, sportovní typ, vlasy pepř a sůl, lehce vlnité, trochu výrazné rysy, tmavší oči, husté obočí… ženám se líbil, a ne málo.
Jednou nám vyprávěl:
Psal se rok 1985, boj proti alkoholismu v plném proudu, za pití už nejen že posílali lidi na nucenou dovolenou v zimě nebo vám posouvali pořadník na byt, ale klidně vás i jednoduše vyhodili z práce. A úplně z jakékoliv pozice.
Bylo to dost vážné, žádná legrace.
Poslední, srpnový turnus v pionýrském táboře, poslední noc. Děti jako vždy nemůžou spát, pobíhají po sousedních pokojích, mazají spícím pastou po obličeji, někteří i jódem. Vedoucí dělají, že po nich běhají, přitom u popíjení vína nebo domácí pálenky, ne pro pití samo, ale zkrátka jako táborová tradice.
Já jsem nechtěl zaostávat, copak nejsem lékař? Noc proběhla v klidu, brzy ráno jsme pohostili děti a naložili do autobusů. Do hodiny jsme dorazili na náměstí před divadlem v Brně, děti jsme předali rodičům, nikdo nechyběl, vše v pořádku.
Ještě jsme si dali s kolegy skleničku a já se pomalu vydal domů žena Markéta už přichystala stůl, slavíme konec směny, a navíc odpoledne hned letíme na dovolenou k mé mamince do Karlových Varů, září, krásné počasí… pohodička!
A najednou to na mě dolehlo… víno, probdělá noc, zase víno, drkotající autobus, další víno, horko, a já prostě na okraji náměstí pod keři usnul. Totálně jsem odpadl.
Táboroví kolegové už byli dávno doma, jen zdravotní sestra Anička mě zahlédla, zkusila mě probrat, ale bylo to marné spal jsem jak mimino, doslova blaženě.
Rozuměla, že za takový kousek by mě snadno šoupli na záchytku, nebo rovnou vyhodili. Byla to dobrá holka a bývala by mě tam nenechala.
Měla štěstí, že bydlela hned kousek, v Českých Budějovicích na Masarykově třídě. Někdo jí pomohl mě postavit na nohy, ona mě skoro nesla, nohy se mi pletly, ale nějak jsem jí dokymácel až do jejího pokoje v panelákové čtyřce.
Za dvě hodiny jsem se probral, ne protože bych vystřízlivěl, ale spíš proto, že suché víno nutkavě směřovalo ven.
Chtěl jsem vstát, něco brumlám, ale Anička mi hned přiložila ruku na ústa a syčí, abych mlčel.
Nic mi nedochází, ale vím jen, že už to skoro nevydržím!! Snažím se zvednout, ona mě pevně drží a tiše vysvětluje…
Sousedky prý nejsou žádné svatoušky, dokážou člověku otrávit život. Ona, slušná dívka, žije sama, a kdyby staré paní zjistily, že má v pokoji muže, tak má po klidu trápily by ji donekonečna.
Upřímně jsem jí soucítil, ale nevydržel jsem to už ani minutu, takže jí slušně povídám, že pokud něco neuděláme, tak to špatně dopadne. Naštěstí Anička jako zdravotní sestra přinesla kbelík, vyšla, vrátila se, vzala ho, a bylo vyřešeno!
No a teprve pak mi došlo, že už měl být dávno doma, zavazadlo zabalit; všichni mě určitě hledají, telefonují kolegům a za chvíli budou obvolávat nemocnice! Bída…
Aničce šeptem a posunky říkám, že sice chápu její domácí poměry, ale jestli se okamžitě neobjevím doma, její sousedky budou proti mé tchyni úplný med.
Chvilku jsme se dohadovali, pak Anička říká: Jedna sousedka je zrovna pryč, další pošle pro chleba a s třetí půjde na kuchyň něco vyprávět, a já se mezitím musím potichu vyplížit chodbou ven, nezabouchávat dveře, jen je tiše přivřít.
Tak odcházela první sousedka do obchodu, druhá něco vyváděla na kuchyni, Anička tam cinkala konvicí, dělala mi zvukovou clonu…
A já, bez bot, v ponožkách, držím polobotky v pravé ruce špetkou, šinul jsem se chodbou, tiše jak stín, ke dveřím…
Levá ruka odtáhla závoru…
Ozval se ostrý skřípot dveří, ale ZADU!!! tam, kde měla být sousedka z rána a já slyším nezaměnitelný jásavý hlas: Zdravím vás, pane doktore Zemane!
Boty mi spadly na zem s rachotem… šourám se celý ztuhlý natáhnout je na nohy, dveře otevírám hlasitě a v té chvíli, bez otočky, volám: Dobrý den, paní Věro!
Otáčet se nemusím, hlas nejlepší kamarádky své tchyně znám moc dobře… a taky vím, s jakou barvitostí a potěšením bude všechno vyprávět… kdo by mi věřil, po tom, jak si šinu v ponožkách s botami v ruce?
Za půl hodiny jsem doma. Věra ještě nestačila zavolat, všichni jsou rozradostnění: Edo, ztratili jsme tě skoro, už jsme začali volat, pojď ke stolu, taxi čeká, musíme na letiště! a další vítací a loučící povyky velké a dočasně ještě šťastné rodiny…
Letíme za mámou na dovolenou… já u každého zazvonění telefonu nadskočím, čekám hovor od tchyně… běhám po bytě, na pláž nejdu, abych nezmeškal telefon… nespím, nejím…
Za tři dny mě máma načapala v kuchyni, sedla si, vyslechla mě, všechno jsem jí vyklopil.
Nojo, synku, věřím ti, jak zpívá Matuška, ale nevím, kdo by tomu všemu uvěřil. Pomoci ti nemůžu, ale dovolenou si užiješ, všechny hovory vezmu já, nikdo jiný to nevezme do ruky. Co doma, to se uvidí. Zkus se vyspat.
Po měsíci letíme zpátky domů. Moje nálada? Dovedeš si představit, co všechno jsem si představoval za scény, otázky, výkřiky a radosti, které mě čekají.
Letadlo dosedne, všichni spěchají ven, já sedím, natahuju poslední sekundy… poslední cestující odchází, letušky na mě hrozí, a Markéta mě už táhne… jenže mě se sevřely nohy, stres paralyzoval.
Nakonec jsem se chytil Markéty, trochu mě dotáhla, pomalu jsem se rozchodil.
V tu dobu se šlo od letadla pěšky přes letištní plochu… za plotem už skoro nikdo, jen naši, běží nám naproti a mávají.
Kde jste byli! Už jsme se začínali bát! Všichni už odešli, jen vy nikde! Markétko, pěkně ses opálila, vypadáš svěže, odpočatá! Edo, co ty, zhubnul jsi! Vypadáš nemocně, co se děje?
Dívám se na jejich hranou starost a nechápu, jak jsem tyhle lidi tolik let miloval a respektoval…
Přijedeme domů, slavnostní stůl, přípitky, výkřiky, vyprávění jeden přes druhého… a o Věře ani slovo. No nic, říkám si, chcete si mě ještě vychutnat? Vydržím taky.
Měsíc uběhl. Zhubl jsem sedm kilo, nespím, mám arytmii, v práci mi to nemyslí, cítím se jak chodící mrtvola. Ani alkohol nepomáhá, chutná jako voda a po panáku mi je zle.
Přišly listopadové svátky. Stůl, jídlo, všichni příbuzní, ruch, tchyně naproti mně…
A JÁ TO NEVYDRŽEL…
Opřel jsem se, naklonil k ní přes stůl a skoro zakřičel: Tak co, maminko, jak se má vaše Věra?
A na její odpověď jsem propukl v ohromný smích, až hysterii jsem dostal, smál se a máchal rukama, shazoval věci ze stolu, svalil se i se židlí, smál se až mi tekly slzy!
Polili mě vodou, trochu jsem se uklidnil, sedl si, připil si, ještě lépe zakousl!
Nikdo z rodiny do dnes nechápe můj výbuch na tichou tchyninu odpověď: Edo, v ten den, co jste letěli na dovolenou, Věře prý rupla cévka a přestala mluvit…Ztichl jsem. Všichni na mě koukali s vytřeštěnýma očima, příbuzní, děti, Markéta, tchyně taky. Ta věta visela ve vzduchu jako smolná pečeť. Najednou ten můj strach, celé ty týdny úzkostí, střežené hovory, běhání po bytě, noční můry o zvonícím telefonu všechno v jediném okamžiku vyšumělo do trapné, tiché prázdnoty.
Vstal jsem, ukázal na sklenici, zhluboka se napil a zadíval se oknem ven, kde mrholilo a pod lampou poletoval podzimní hmyz. Tak vidíš, povídám, někdy je člověk v pasti vlastních představ. Markéta mě objala kolem ramen. Tchyně tiše krájela bábovku. Děti si šeptaly v rohu. Nikdo už se neptal, proč jsem se tenkrát smál, a ten večer byl najednou strašně tichý, klidný.
Od toho dne jsem se na svět díval jinak. Ne proto, že mě osud zachránil před malými katastrofami, ale proto, že jsem pochopil: i ty nejbizardnější životní zmatky a ostudy přeběhne čas jako ztichlou stopu v trávě. A člověk, když se rozhlédne, nakonec zjistí, že nejvíc nás mučí naše vlastní domněnky a že i ty sousedky za zdí a telefonní slídilky mají svůj konec slov.
Při dalším rodinném stole už jsem se smál, ale tentokrát radostně a smál se celý stůl se mnou. Život šel dál a všechno, co jsem si tolik vyčítal, už bylo jen zvláštním, tajemným šuměním v paměti. Stejně jako tehdy v pionýrském táboře: chvíli nervy, chvíli zmatky, a pak jen dobře vyprávěná historka u večeře.
