To je dítě Jakuba
Stalo se to nedávno, v pohodlném bytě ve čtvrtém patře paneláku na okraji Brna. Žila tam mladá a stále pracující důchodkyně, osamělá žena jménem Božena.
Její život měl pravidelný rytmus, žádné velké výkyvy, žádné drama. Důchod, práce v soukromé poliklinice, kamarádky, návštěvy u vnoučat v Olomouci a péče o vlastní starou maminku, která žila kousek daleko v domě bez výtahu.
Ten den byl jako všechny ostatní Božena ráno volala mamince a vyptávala se na bolístky. Volno, noční služby v klinice měla každé čtyři dny, mezitím zvládala domácnost i rodinu. Dnes? Návštěva u maminky, už ustálený, i když trochu otravný rituál. Člověk si povzdechne, protočí oči ale zkrátka musí.
Cesta? Dva bloky, nic hrozného. Nákup? Chleba a máslo, jako vždy, boršč ze včerejška zbyl, tím se zásobí. Jen ten pátý patro mamčina činžáku, a výtah nikde Ach jo. A navíc si vždy postěžuje o bolestech zápěstí, kolen, ramen, s detaily a etapami vývoje, které převzala od sousedek, televize i paní Kateřiny Cajthamlové. Každá rada od dcery byla odmítnutá, ačkoli Božena měla čtyřicet let zkušeností jako operační sestra. Ty tomu stejně nerozumíš! Jaký skalpel bys tak asi podala, že?
Když už si oblékala kabát a chystala rozloučit s odpadkovým pytlem v předsíni, stihla se ještě podívat do zrcadla lehké vrásky kolem očí, ostrý pohled, krásné světlé mikádo a výrazné náušnice. Ještě jednou si obkreslila rty rtěnkou a zazvonil zvonek.
Panelák měl domovní telefon. Koho sem vítr zanesl? Snad sousedka paní Holásková, kterou občas zve na kávu?
Božena rychle otevřela, rtěnku ještě v ruce. Přede dveřmi stála štíhlá studentka, světlé vlasy stažené do culíku, v pruhovaném tričku s tmavou mikinou, v džínách a s batůžkem a náručí dítě zabalené v tmavě hnědé dece.
Obličej napjatý, hluboký nádech, krok vpřed a rychlé: To je pro vás!
Božena automaticky přijala děťátko, rtěnka stále v ruce. Dítě. Skutečné dítě!
Studentka už scházela po schodech. Božena vyšla na chodbu, ještě pořád zmatená.
To je dítě Jakuba, mně teď začala škola, letělo schodištěm spolu se spěšným klapotem podpatků. Dole bouchly dveře. Bylo ticho.
Božena tam chvíli stála, čekala, snad že se studentka vrátí. Rozhodla se projít zpět do předsíně a podívala na tašky odpadky a ještě cizí igelitka. Kdy jí ji ta dívka položila?
Hlavou jí uháněla otázka: To je přece živé dítě, Boženo, co budeš dělat? Dítě Jakuba? Jaký Jakub?! Božena měla jediného syna Františka, s rodinou ve Zlíně. Muže, Radka, pohřbila před pěti lety.
Znovu pohlédla na dítě kulaťoučký uzlíček v pleteném overalek, s dudlíkem ve tvaru žáby. Muselo být čerstvé, snad měsíc staré. Rozepnula dečku, otevřela neznámý balík dvě lahvičky, půlka plechovky Nutrilonu, plenky, balení oblečků. Čekala, že se dívka brzy vrátí; brnkne na dveře, omluví se, den se navrátí do jasné linky s odpadkem, koláčem pro maminku, máslem.
Studovala pečlivě láhev, odváděla dítě na kuchyň, snažila se vykouzlit z dětských věcí smysl a řád, a srdce si předčítalo zmateně věty z instruktážních letáků. Okno zůstávalo prázdné.
Dítě se ošívalo, zavrtělo, zaplakalo. Co teď? Mám ho svlékat, přebalovat, dávat pít? Co když je to Františkova tajná holka? Ale František, věrný, v práci, dvě holky doma ale kdo ví, možná z výletu v srpnu po Moravském krasu uvedl jiné jméno třeba Jakub. Vždyť ve snech se jména mění jako trenky!
Zalila mléko, zkontrolovala teplotu, dítě potichu usrkávalo, Božena bez dechu zírala do jeho zamhouřených očí. To snad není možné je mu podobná, vypadá trochu jako malá Anička, její vnučka.
Jenže pokud je to Františkova dcera katastrofa, prokletí pro celou rodinu, snacha by ho zabila. Srdce se sevřelo hrůzou.
Když volala synovi, jeho číslo mlčelo. Zkusila snachu Olgu slíbila, že když František zavolá, řekne, ať se matce ozve.
Svou matce vymyslela pohádku o tom, že si vyvrkla kotník dnes nepřijde. Když se matka rozčilovala, pětkrát ji prozváněla, Božena dopila kávu, natáhla letní šaty a posadila se k holčičce, aby v tom snovém, strnulém stavu aspoň hledala rozvahu.
Opravdu se jí chtělo zavolat policii? Vždyť co když je to opravdu Františkovo dítě jednou zradil, podvedl, zalhal jménem. Kdo ho zná v cizím městě? Strach, neochota jít na služebnu, popisovat nezvladatelně bizarní příběh rozhodla se vyčkat.
Potřebovala radu použila mobil na starou kamarádku Marii. Vyprávěla zoufalý příběh, Marie slíbila že po práci přijde. Žádný stres, Božko, hlavně nevyvádět! Počkáme, najdeme toho Jakuba. Třeba patří děcko někomu z vašeho paneláku.
Když večer dorazila Marie, pustila se do detektivky; prošla dveřmi, vyslýchala sousedy, mlžila o zásilce pro Jakuba. Na šestém patře skutečně Jakub bydlel mladý týpek, co vypadal, že neudržel v náručí dítě nikdy.
Jste kvůli tabletu? ptal se zmateně.
Ne, kvůli dítěti Ale to není moje! nechápal. Tady není žádné dítě. Jste se spletly, holky.
Nabízel se jako IT expert, že dá výzvu na sociální sítě. Božena odmítla.
Noc byla útrpná, holčička dýchala tiše, pěsti zavinuté; Božena usínala s pocitem, že sen ještě neskončil.
Ráno zase volala maminka Přijdeš? Podívala se z okna na duhovou ulici, na bezhlasý panelák a na malý uzlíček v šátku.
Vzala holčičku, navlékla čapku, šla nakoupit. Mělo to až magickou krásu jít po samoobsluze, dítě v náručí, být konečně dvě. Pátý patro, tenkošedý panelák, býval teď horou snů.
Maminka koulela očima: Co to je? To je přeci vnučka paní Osvaldové, zalhala Božena. Hlídám na chvilku. Noha už dobrá.
Celý den se motala po bytě, přemýšlela o jméně dítěte, zkoušela, zda by jí slušelo Eliška nebo Milada, když najednou SMS syn je na příjmu! Božena se posadila a vysvětlila Františkovi přetlumeně celý příběh.
Mami! To není moje dítě! Opravdu, nikdy jsem se nejmenoval Jakub! Zřejmě někdo spletl byt. Hned volej policii!
Ale ona jen zamrkala, rozhlédla se po chudince bdělé, usměvavé, která teď potřebovala přebalit a nakrmit. Nedovolila si ji pustit, alespoň pro daný den.
Večer, když už se chystala postýlku na spaní, něčí tvář zablikala za kukátkem jako měsíc v mléčném mraku. Otevřela.
Vtrhla dívka, roztřesená, bez kabátu, oči divoké, tričko a kraťasy, navzdory protivnému chladu.
Kam jste ji dala? Proč jste mi neřekla hned? Vydechovala zkráceně, zoufalství v očích.
Božena ustoupila a pozvala ji dovnitř. Je na posteli, spí. Dívka vstoupila a jakmile spatřila dceru, padla na kolena a rozplakala se tak, že hrozilo, že až uschne i hrdlo.
Napojila ji čajem, dala čokoládu, zahřála peřinou. Konečně se dozvěděla dívka se jmenuje Denisa, holčička Eliška.
Příběh? Stařený a trpký: Denisa je studentka SZŠ, z malé vesničky na Vysočině. Zamilovala se do Jendy z Brna. Sliboval svatbu, pomoc jeho maminky. Když otěhotněla, Jenda zmizel, přešel na školu do Prahy. Telefon vypnutý, adresa žádná. V rodišti ji otec vyhodil. V Brně došly peníze i bydlení, podpora žádná. Denisa spala u známých, chtěla složit státnice, dítě na krku. Pak našla fotku Jendy ve společném objetí s jinou vše najednou jak snový pád.
V zoufalství šla podle vzpomínky na dům, kde Jenda žil spletla panelák, dveře i vše ostatní, předala dítě a utekla.
Ráno napsala Jendovi, že si Elišku bere po zkouškách a teprve pak zjistila, že o dítěti nikdo z jeho rodiny vůbec netuší.
Zastihli ji strach a tíseň, v noci brečela, ráno už běžela hledat dítě. Našla Boženu
Neběžela už s dítětem zpět k Jendově matce. Rozhodla se přežít, zkusí zase domov mládeže, kdyby ji nechtěli, má tetičku v Pardubicích.
Božena nabídla Denisě byt alespoň na tenhle stresově pohádkový měsíc. Denisa přijala. Pověsila kabát, oříškově zívla. Pak obě, matka i dítě, spaly mlčky vedle sebe vedle snu.
A skutečně se vše obrátilo: Denisa po zkouškách skládala službu na záchrance, Božena našla dávné známosti i kontakty. Maminka Boženy byla najednou nejšikovnější babička na světě Denisu poslouchala, protože kdo by odporoval chytřejší paní sestřičce s čerstvými znalostmi?
A panelákový Jakub z šestého nakonec pochopil, že potřebuje jeho babička opravdu odbornou péči Denisa ji píchala injekce a Eliška ji rozesmávala.
Na podzim se Denisa s Eliškou přestěhovaly o dvě patra výš aby léčila nejen tělo babičky pana Jakuba, ale hlavně svoje vlastní zlomené srdce, které začalo psát nový scénář života do neznámé brněnské mlhy.
