Byla jsem tenkrát opravdu šťastná, protože už od mládí jsem si stanovovala jasné cíle a šla si za nimi. Do svých pětadvaceti let jsem si vlastními silami našetřila na byt v Praze.
Nikdo mi nepomáhalani maminka, ani tatínek, žádná teta nebo strýc. Všechno jsem si vybojovala sama. Když jsem později potkala muže, do kterého jsem se zamilovala, byla jsem dost odvážná, abych mu řekla, že mám svůj byt.
Hned jsem mu ale jasně řekla, že v jeho bytě žít nehodlám. Navrhla jsem, že si spolu pronajmeme nový, neutrální byt, a svůj pronajmu, abych mohla spořit na auto.
Souhlasil s tímto domluveným plánem, slíbil, že bude brzy šetřit na náš společný pronájem, a že se nastěhujeme spolu. Po půl roce přišel s kufrem. Řekl mi, že přišel o práci a už nemá peníze.
Prosil mě, abych ho na nějakou dobu nechala bydlet u sebe. Ještěže má rodiče. Nakonec jsem ho u sebe nenechala bydlet. Cítila jsem, že to byl jen záměr, jak žít na můj účet, nic víc. Nakonec jsme se rozešli.
Když se na to dnes po letech dívám, vím, že jsem se rozhodla správně. Na prvním místě jsem dala svoje úsilí, svůj domov i své sny. Hrdě na to vzpomínám a díky tomu si cením své samostatnosti.
