Aleno, já už fakt nemůžu ozvalo se v telefonu takovým tím hlasem, kdy už nejde odmítnout a není ani prostor k diskuzi. Nemám kam jít. Jsi přece moje sestra.
Aloisie stála uprostřed své perfektně uklizené kuchyně, v ruce konvičku na zalévání fialek. Venku měl dubnový večer překrásný růžový přeliv, v hrnci na sporáku docházela pohanka s cibulkou a celým bytem se linula známá vůně. Všechno bylo přesně, jak má být. Ticho, klid, rutina. Až na ten telefonát.
Ivo, co se stalo? zeptala se, ačkoli už dávno věděla, co uslyší. Věděla to vždycky.
Mirek odešel. Tentokrát úplně. Řekl, že jsem mu na obtíž a že chce jiný život. Copak já nejsem člověk? Do konce nájmu mám dva týdny, práci jsem ztratila před měsícem, peníze nemám žádné. Alejo, přijedu k tobě. Jen na pár dní, přečkám to, dokud se to nějak neposkládá.
Jen na noc to už Aloisie slyšela tolikrát, že by z toho mohla napsat slovník rodinných vztahů to slůvko by bylo na prvním místě. Jenže z jedné noci byl týden, z týdne měsíc, z měsíce půl roku. A pokaždé to začalo oním věděvším Jsem přece tvoje sestra.
Kdy dorazíš? dostala ze sebe a položila konvičku na parapet vedle kvetoucích fialek.
Zítra kolem oběda. Už mám lístek. Poslední peníze jsem za něj dala. Přijdeš na nádraží?
Aloisie se podívala do diáře, kde měla úhledně seřazené zítřejší plány: v devět poliklinika, pak za paní Ludmilou s doklady, odpoledne chtěla vytřídit zimní věci do sklepa. Život šedesátileté ženy, která je tři roky v důchodu, ale pořád si přivydělává účetnictvím pro malou firmu na home office. Život, kde všechno má svůj čas a smysl.
Přijdu řekla nakonec a položila telefon.
V hrnci tiše bublala pohanka, fialky na okně chytaly poslední jarní sluneční světlo a Aloisie stála uprostřed své kuchyně, cítila zvláštní sevření v hrudníku. Ne z radosti, že po roce uvidí mladší sestru. Ale z jakéhosi tušení, že znovu začne to, čeho už má pokrk.
Druhý den stála na peróně hlavního nádraží v Brně a sledovala proud vycházejících z vlaku. Ivanu poznala hned, i když se dost změnila. Vlasy měla odbarvené do zvláštní zrzavé, odrosty už tři centimetry, džíny na padesátnici moc upnuté, bunda hodně zažila, přes rameno obrovský prošoupaný batoh, v rukou dvě igelitky.
Aličko! zavolala Ivana přes nástupiště a prodírala se davem. Moje zlato!
Objaly se, přitom Aloisie ucítila směs laciného parfému a prošlé vůně oblečení. Ivana se k ní tiskla, jako by potřebovala zmizet z povrchu země, schovat se.
Já jsem tak ráda, že tě vidím mumlala Ivana. Ani si neumíš představit, co jsem všechno prožila. Hrůza, hrůza.
Cestou domů Ivana nezavřela pusu. Mirek byl podle ní sprosťák, práce nestála za nic, majitelka bytu byla dračice a město cizí, odporné. Aloisie jen koukala z okna šaliny a v hlavě jí běželo: stejný příběh slyšela před deseti, dvaceti, třiceti lety, jen se změnila jména i města.
Víš, říkala Ivana, když už stoupaly po schodech k Aloisiinu bytu ve čtvrtém patře, celou cestu jsem přemýšlela, jaký je to dar mít tebe. Že nemám nikoho jiného, kdo by mě nikdy nezavrhl. Jsme přece rodina. Krev není voda.
Aloisie odemykala byt, pouštěla sestru dovnitř. Ivana odhodila batoh i tašky do předsíně, bundu pověsila na háček k Aloisiinu kabátu.
Tady je krásně zamumlala Ivana a rozhlédla se. Všude čisto, útulno, všechno voňavé. Chybělo mi to.
Dvougarsonka, o kterou Aloisie pečovala víc jak čtyřicet let, od doby, co ji přidělili po škole coby účetní ve státním podniku. Světlé tapety, starý lakovaný nábytek, květiny na parapetech, háčkované dečky, rámečky s fotkami vnuček. Všechno mělo své místo i čas. Tak si to vybudovala a pečovala o to, aby klid neležel jen na povrchu.
Tak pojď, udělám čaj řekla.
Nemáš něco k jídlu? zeptala se Ivana, zouvala si boty a nechala je hned za dveřmi. Od rána jsem měla jenom kafe, nic víc. Ušetřila jsem si na cestu.
Aloisie nachystala chleba se sýrem, vytáhla včerejší štrúdl s jablky, zalila silný čaj. Ivana jedla hltavě, mezi sousty pokračovala v líčení svých pohrom. S Mirkem byla dva roky, měl být jejím zachráncem, ale byl lakomý, necitlivý. Práce v obchodě skončila kvůli zášti vedoucí. Byt stál tolik, že prý živořila.
Představ si: šest tisíc za pokoj! pohoršovala se Ivana. A v takové díře! Mně nešlo o luxus, jenom o normální bydlení. A ta harpyje chtěla hotovost přesně na čas, hned scény.
Aloisie upíjela čaj a mlčela. Věděla, že Ivana si nikdy nevysype popel na hlavu neřekne, že do práce kolikrát vůbec nepřišla, protože si přispala, poslední prachy utratila za líčení a kavárny s kamarádkami místo složenek, a že s Mirkem to nebylo kvůli rozchodu, ale kvůli nekonečnému ždímání.
Ale, dojedla Ivana a upřeně koukla na sestru, můžu tu zůstat? Aspoň měsíc, dokud neseženu práci? Víš, že jsem akční, s lidma to umím. Hned si něco najdu a vypadnu. Slibuju.
Slibuju další slovíčko do slovníku jejich rodiny.
Zůstaň povzdechla si Aloisie. Ale mám svoje zvyky. Jsem sama, zvyklá na pořádek a ticho. Ráno vstávám brzy.
Jasně, jasně! přikyvovala Ivana. Ani mě neuvidíš, budu jako myška. Jen přespat, než se dám dohromady. Jsme přece své, ne?
Večer jí Aloisie rozestlala gauč v obýváku, donesla čisté povlečení a ručník, postavila karafu s vodou. Ivana si rozložila harampádí po celé sedačce, děkování střídala hledáním krémů a vytahováním zmuchlaných věcí.
Ali, nemáš nějaký krém na obličej? Ten můj došel a mám suchou pleť.
Aloisie jí v nouzi půjčila svůj nejlepší, ten co kupuje jen jednou za půl roku jak nadělení. Ivana se natírala obličej, krk, ruce štědrou dávkou.
To je kvalita, ten bych brala vždycky! uznale pronesla.
V noci Aloisie nemohla usnout. Slyšela, jak Ivana v obýváku přehrabuje přikrývku, mokvá po vodě, rozsvěcuje displej a modrá záře kolotá kolem. Její byt už nebyl tím starým tichým útočištěm.
Ráno v šest, jako vždy, vyskočila, tiše cvičila v ložnici, aby nerušila, udělala si kaši s jablkem a sedla k počítači. Blížil se deadline, musela stihnout uzávěrku.
Po deváté se začaly ozývat zvuky z vedlejšího pokoje funění, kašlání, pak kroky v pantoflích. Ivana se došourala do kuchyně v vytahaném triku a kalhotkách, vlasy rozcuchané do všech stran.
Dobré ráno zahuhlala. Máš kafe?
Je v horní skříňce, ukázala Aloisie, aniž by sundala oči z monitoru.
Ivana šramotila hrnky, hledala lžičku, v lednici cosi lovila.
Nemáš něco sladkého? Bez sladkého po ránu nemůžu.
Je tam sušenka nad chlebem.
Ivana během chvíle spořádala polovinu balíčku, co byl určený na celý týden, seděla u stolu, projížděla mobil.
Pracuješ? ptala se po půlhodině.
Jo, musím to dodělat. Ještě dvě hodiny.
Jasné, zívla Ivana. Jdu si lehnout, jsem zničená. Ta cesta a všechno.
Zalehla do obýváku, pustila televizi. Znělo tam něco jako Soudkyně Barbara, kde se všichni jen hádají a křičí. V hlavě už Aloisie nemohla dopočítat řádek v Excelu.
K obědu padla klávesnice, uzávěrka hotová, ale Aloisie byla vyčerpanější než obvykle. Ivana ležela pořád v obýváku, s nosem v mobilu.
Ivo, jdeme jíst? zavolala.
Jojo, hned, odpověděla Ivana, oči pořád na displeji.
Aloisie nachystala salát, ohřála zbytek polévky, prostřela na stůl. Ivana přišla, pustila se do jídla.
Dobrý. Ty prostě umíš vařit. Já na to nikdy nebyla. Mirek vždycky říkal, že mám dvě levé.
Po obědě nabídla, že umyje nádobí, ale pak to odbyla tak ledabyle, že Aloisie musela po ní. Talíře s mastnotou, příbory, jak je popadla, tak hodila do šuplíku.
Co kdybychom večer někam zašly? načala Ivana. Nějaká kavárna, nebo kino? Nutně potřebuju vypadnout z toho všeho.
Ivo, nemůžu si to dovolit, řekla opatrně Aloisie. Na důchod moc nedám, přivýdělek taky není žádná sláva.
Ale prosím tě! Vždyť jsme sestry! Jednou bys mohla, ne? Já ti to vrátím, až najdu práci. Slibuju.
Opět to slibné “vrátím”.
Ivo, raději se věnuj hledání práce, navrhla Aloisie. Čím dřív začneš, tím dřív se ti uleví.
Já hledám! Ale není nic pořádného! Jen malé platy a mizerné podmínky. Já chci práci, co za něco stojí!
Večer zalezla Aloisie dřív do postele, vymluvila se na únavu. Ivana zůstala u televize. Ve tmě si Aloisie přemítala, jak vztah mezi sestrami neumí označit jedním slovem. Mají se rády, to ano, ale každá jinak. Pro Aloisii být blízkými znamenalo pomáhat, podporovat, ale ne zahodit sama sebe. Pro Ivanu to byla automatická záchrana vždy, když to potřebovala.
Utekl týden. Ivana nespěchala hledat práci. Vstávala pozdě, courala se po bitě v Aloisiině županu, brala jídlo z lednice, jako doma. Občas sice prohlásila, že píše životopisy, ale Aloisie ji neviděla, že by vůbec něco posílala. Zato na sociálních sítích vysela dlouhé hodiny, pořád někomu brebentila o mamonu.
Postupně mizela předěl mezi soukromím a pomocí. Ivana brala krémy, ručníky, půjčovala si oblečení, vpadala bez klepání, brala věci z police. Když Aloisie jednou decentně naznačila, že by byla ráda, kdyby její věci zůstaly, kde je nechala, Ivana se urazila.
Vždyť jsme sestry! vyčetla jí. Ty mi to chceš vyčítat? Žiješ tu sama, máš všechno, a já nemám nic! To je tak těžké se rozdělit?
Aloisie mlčela. Nebyla naučená říkat NE, vždycky radši ustoupila, protože doma jim vštěpovali rodina je všechno. Odmítnout blízkého je zrada.
Ale napětí v ní rostlo. Začala ji štvát i ta nejmenší věc, co Ivana udělala drobky na ubrusu, nezavřená pasta, mokrý ručník na posteli, hlasité telefonáty v kuchyni.
Ale, půjč mi trochu peněz prosila Ivana jeden večer. Potřebuju nové silonky, všechny mám roztrhané.
Ivo, už nemám navíc. Dávám víc za jídlo než dřív.
Prosím! Jen pár stovek. Slibuju, že vrátím, až budu mít práci.
Aloisie dala tři sta. Pak dalších pět set na šalinkartu. Pak tisícovku na opravu mobilu. Peníze mizely, ale Ivana nepracovala.
Víš, začala Ivana při čaji, vzpomínám na dětství. Ty jsi byla vždycky ta rozumná. A já ten rebel. Máma říkala: Aloisie je naše jistota, Ivanka je naše slunce. Vzpomínáš?
Vzpomínám.
Vždycky jsi pro mě byla oporou. Ty mě chránila, vysvětlila matiku na základce, zařídila, když mě nechali ve štychu. Jsi teď moje jediná opora, víš to?
Byla to manipulace a Aloisie to věděla. Nenápadná, ale účinná. Ivana hrála na city, rodinnou trpělivost a představu, že starší sestra je snad povinna zachraňovat.
Ivo, já ti ráda pomůžu, řekla nakonec pomalu. Ale musím vidět, že se snažíš. Opravdu hledáš práci, opravdu chceš vlastní život.
Snažím! Ale ty nevíš, jak je to těžké! Já mám nervy, úzkosti, potřebuju čas! A ty na mě tlačíš, čekáš zázraky. Nejsem stroj!
Aloisie sklopila hlavu. Rozhovor vyšuměl do prázdna.
Uběhl měsíc. Ivana pořád nepracovala a v bytě žila jako all inclusive. Aloisie byla čím dál vyčerpanější, špatně spala, bolela ji hlava a ruce se třásly, když sedala k počítači.
Jedno odpoledne zavolala kamarádce, paní Ludmile.
Liduško svěřila se, už nemůžu. Ivana u mě bydlí měsíc, nic se nezměnilo. Nepomáhá, bere mi peníze. Vím, že je to sestra, ale jak říct NE, když mě celý život učili, že to je zrada?
Ali, pomoc a využívání sebe sama nejsou to stejné. Nejsi povinná živit dospělou ženskou, která nechce ani pohnout prstem. Tahle tvoje laskavost není rodinná obětavost, ale spoluzávislost.
Ale ona říká, že je to na mně že když ji vykopnu, zůstane bezdomovkyní.
To je citové vydírání. Je dospělá, víc než padesát. Je zodpovědná sama za sebe. Tvoje ochota ji zachraňovat jen podporuje její nezralost. Dospět někdy bolí, ale musí to přijít.
Aloisie položila telefon a dlouho přemýšlela. V hlavě jí běhaly vzpomínky na stejné scénáře dvacet, patnáct, deset let zpátky rozvody, ztráty práce, vždy jen na pár nocí, vždy peníze, vždy sliby. A pak ticho a kolotoč nanovo.
Ten večer seděla v kuchyni, upíjela čaj. Ivana natažená v obýváku na gauči, sleduje další ordinaci a láduje se sušenkami. Televize řvala. Aloisie si všimla, jak moc je její život zase převrácený naruby.
Vzpomněla si, jak si byt zvelebovala po rozvodu. Jak šetřila na novou skříň, jak sama natírala dveře, sázela fialky. Jak se naučila žít bez cizí pomoci. Dvě práce, aby nemusela žebrat u rodiny. Všechno tvrdě vybudované ticho, klid, její vlastní.
A teď se to bortilo znovu, tentokrát nikoli její vinou, ale vinou někoho, kdo prostě očekává všechno jen proto, že jsme rodina.
Aloisie vstala, šla do obýváku.
Ivo, oslovila ji tiše.
Co je? odsekla Ivana, oči na obrazovce.
Musíme si promluvit.
Počkej, už to bude mít pointu, mávla rukou Ivana.
Aloisie prostě vzala dálkové ovládání a vypnula televizi.
Co to děláš?! Já sleduju!
Promluvíme si teď.
Ve stejném Aloisiině hlase se něco změnilo; aspoň to Ivaně došlo. Posadila se, zamračená.
Co teda chceš?
Aloisie si sedla naproti, ruce se jí třásly, srdce bušilo.
Ivo, jsi tu už měsíc, i když to mělo být jen na chvíli. Říkala jsi, že budeš hledat práci a půjdeš dál.
Vždyť hledám! Ale není nic vhodného.
Nehledáš, řekla tiše Aloisie. Celé dny jsi doma, u televize, na internetu. Ani na jeden pohovor jsi nebyla.
Já se hlásím! Jen mi nevolají! Co s tím mám dělat?
Bereš si moje věci, moje peníze, můj klid. Jsem unavená, Ivo, opravdu unavená.
Ty mě chceš vyhodit? Opravdu? Vlastní sestra a necháš mě na ulici?
Já tě nevyhazuju, Aloisie se držela, i když v hlase byl třes. Jen to takhle dál nejde. Chci, abys vážně začala hledat práci, abys respektovala můj domov a soukromí. Protože i já mám právo na svůj život.
Jo, takže tvoje pohodlí je důležitější? Kašleš na to, že já trpím?
Nekašlu postavila se Aloisie. Mám tě ráda, jsi má sestra. Ale láska neznamená, že si musím nechat zničit život tvou neschopností postarat se sama o sebe.
Zničit život? vysměje se Ivana. Co máš za život? Samota, rutina, důchod! Aspoň jsem ti to tu rozproudila.
To už Aloisie mlčela. Takové urážení znala je to obrana, když dojdou argumenty.
Je to moje volba. Já si to vybudovala. Mám právo tak žít.
A já nemám právo na podporu?!
Blízcí nejsou na půjčku. Balancuješ na laně, kam dál už nemohu. Potřebuju, abys byla dospělá, ne dítě pod mým křídlem.
Ivana poprvé vypadala nejistě. Slzy v očích, chvějící se hlas.
Nevím, jak jinak žít. Nic neumím. Máma to říkala celý život.
Byla jsi jiná, ale nejsi neschopná. Nikdy tě nikdo nenechal narazit se hlavou do zdi, všichni za tebe zametali cestu. Ale pravá podpora je naučit se stát na vlastních nohou.
Chvíli bylo ticho, jen hodiny tiše cvakaly na stěně.
Dobře, řekla nakonec Ivana. Dáváš mi dvě týdny? Ale co když neseženu práci?
Seženeš, chceš-li. A jestli ne, budu ti měsíc platit pokoj, pak už se musíš postarat sama.
Dva týdny byly zvláštní. Ivana se opravdu snažila shánět práci, ale kritizovala všechno nízká mzda, špatný kolektiv, směny.
Ivo, všechno odmítáš.
Nechci se spokojit s málem!
Na můj účet už to dál ale nejde.
Napětí rostlo, ale Aloisie odolávala. Věděla, že jestli teď poleví, zase se v tom ocitne za rok.
Nakonec jedenáctý den Ivana přišla s tím, že jí vzali do levného textilu na půl úvazek. Uznala, že je to mizerné, ale přece práce.
Třináctý den pomohla Aloisie Ivaně najít pokoj u starší paní na Lesné. Dala jí tři tisíce na první měsíc a pár stovek na nákup naposledy.
Když Ivana odcházela, měla batoh na zádech, v igelitce bundu, a oči červené od pláče.
Kdybys něco potřebovala, zavolej, řekla chladně Ivana.
Zavolám, odpověděla Aloisie. Jsi moje sestra, mám tě ráda. Jen už jinak.
Zůstala v kuchyni, pustila dovnitř dubnový večer, vdechla ticho domácnosti a poprvé po týdnech jí to ticho přišlo krásné.
Udělala si čaj, sedla k oknu a s pohledem na pomalu rozsvěcející se Brno si uvědomila, že udělala to, co měla dávno. Neodmítla sestru, jen jí ukázala cestu k dospělosti a zodpovědnosti.
Za týden jí Ivana volala. Hlas už zase normální.
Ali, tady Ivana. Jen hlásím, že žiju. Práce mě nebaví, ale aspoň něco. Paní domácí je milá.
To je dobře, řekla Aloisie.
Pořád je to těžký, bolí mě celý tělo a jsem k smrti unavená, ale dávám to. Přemýšlela jsem, proč jsi mě vyhodila. Ale teď chápu, žes mi vlastně pomohla. Kéž bych to zvládla dřív. Děkuju.
Aloisie u sluchátka popotahovala. Bylo to těžké období, ale věděla, že bez toho už dál nemohla.
Jestli bys někdy byla v nouzi, ozvi se, začala, ale Ivana ji zarazila:
Ne, teď je to na mě. Už musím sama. Je mi přece padesát čtyři. To už by bylo na čase.
Rozloučily se, srdce těžké i lehké zároveň. Aloisie nevěděla, jaké budou dál jejich vztahy. Ale něco v ní bylo konečně v klidu tohle ticho bylo teď jen její.
